„‚Když
jsem poprvé spatřil Neděli,‘ pokračoval Syme zvolna, ‚viděl jsem jen jeho záda.
A jakmile jsem uviděl jeho záda, hned jsem věděl, že je to nejhorší člověk na
světě. (…) Nato jsem vstoupil do hotelu a pak jsem ho spatřil zepředu,
uviděl jsem jeho tvář v slunečním světle (…) a vyděsil jsem se, protože
byla krásná, protože byla dobrá.‘
‚Syme,‘ vykřikl sekretář, ‚je vám něco?‘
(…)
‚Poslouchejte!‘ vykřikl Syme jako u
vytržení. „Mám vám prozradit tajemství tohoto světa? My jsme ho totiž poznali
jen zezadu. Vidíme všechno zezadu, a proto to působí tak surově. To není strom,
ale zadní část stromu. To není oblak, ale rub oblaku. Nevidíte snad, že všechno
se sklání a skrývá si tvář? Kdybychom to dokázali oběhnout a vidět to zepředu
…‘“
(Chesterton: Anarchista Čtvrtek[i])
„Vydolovali jsme spousty vzpomínek, které
v nás byly zasuté. Trvalo to dva roky, dva roky obrovského úsilí a soustředění.
Don Juan nám říkal, že lidské bytosti jsou
rozděleny ve dví. Pravá strana, kterou nazýval tonal, obsahuje všechno, co si intelekt dovede
představit. Levá strana, nagual, je
říše nepopsatelných věcí, říše, kterou nelze obsáhnout slovy.
(…)
Na základě předpokladů, že jsme rozděleni ve
dví (…), navrhla la Gorda možné vysvětlení pro naše vzpomínky. Byla
přesvědčena, že během let, kdy jsme byli ve spojení s Nagualem Juanem
Matusem, byl náš čas rozdělen mezi stav normálního vědomí pravé strany, tonal, v němž převládá první pozornost, a
stav zvýšeného vědomí levé strany, nagual, neboli sídlo druhé pozornosti.
(…)
Daleko víc jsme si vyvodili, než se
upamatovali, že s donem Juanem a donem Genarem jsme ve stavu normálního
vědomí strávili stejně dlouhou dobu, jakou jsme byli s donem Juanem a jeho
ostatními společníky ve stavu zvýšeného vědomí.“
(Castaneda: Dar orla[ii])
„‚Zdálo se mi, že vidím bílou postavu, která
zářila a nezmatněla jako ostatní. To byl tedy Glorfindel?‘
‚Ano, zahlédl jsi ho na okamžik, jaký je na
druhé straně.‘“
(Tolkien: Pán
prstenů[iii])
„Vraceli se tedy snad
stejnou cestou, ale nevypadalo to tak. Tamten les byl tvořen kmeny sice výraznými,
ale přece jen tmavými a ne zcela zřetelnými proti ozářené zemi a hlavně
přímo proti slunci zahlédanému vepředu mezi větvemi. Teď byly naopak právě kmeny ozářené, takže
vypadaly až neskutečně (příliš výrazné,
říkal si Brada), kdežto země mezi kmeny se ztrácela ve stínu a vepředu žádné
slunce, které by je vedlo, nebylo.
(…)
Jít lesem opačně bylo vskutku zvláštní.
Brada si připomněl, jaké je to jít proti větru, a mírně zapažil, jak se
s obtížemi prodíral vpřed. (Pernek si to hned zkusil taky a pochvalně
přikývl.) Bylo to jako navlékat nit tlustým koncem napřed. Bylo to jako hladit
zvíře proti srsti. Les byl ovšem zvíře trpělivé a nechal si to líbit.
‚Takhle teda vypadá les zezadu!‘ prohlásil
Brada spokojen s novou zkušeností.
‚Zezadu nebo naruby,‘ zamumlal Pernek a
soustředil se na své pohyby. ‚Dostali jsme se za les, nebo do lesa? Vidíme ho teď z druhé strany, nebo zevnitř?‘
‚Jestli to není totéž.‘“
(Jabloděj[iv])
Budu se (ve zběžném náčrtu) věnovat motivu druhé strany. Mám na mysli situace,
zkušenosti, události, kdy jsme se na světě zorientovali – a náhle zjišťujeme,
že šlo jen o polovinu skutečnosti a nyní se před námi vynořila druhá,
ostře odlišná.
Zkusme nejprve nakupit příklady takových
situací:
- Fenomenologický hrneček na kávu – Husserl se prý ničím takovým nezabýval, ale v apokryfním podání je mu to připisováno; toť druhý život světce. Jde o to, že když vidím hrneček z jedné strany, je mi tím zároveň jeho druhá strana nedostupná a nemohu s jistotou říct, jaká je. Mohu sice hrneček otočit (nebo ho obejít), ale problém tím nevyřeším, protože v tu chvíli je mi skrytá zase jeho první strana. (Takovouhle druhou stranu má snad cokoliv, i Möbiova páska, která má topologicky vzato jen jednu stranu, má pro náš pohled stále strany dvě.) Přítomnost druhé strany je přitom známkou skutečnosti hrnečku, ve snu bych se na jeho druhou stranu nepodíval (i když kamarád M. C. to zkouší a snad i dokáže).
- Potíže
zcela nezmizí ani u nádoby skleněné,
kde tu druhou stranu vidíme, takže zahlédneme např. obrázek, který je tam
namalovaný; vidíme ji stále z jedné perspektivy, která se otočením nádoby
změní. Blondýna z vtipu, která se snaží přelézt skleněnou zeď, aby viděla,
co je na druhé straně, má úplně pravdu.
- Rovněž
vnitřek nádoby je její druhou
stranou, dokonce ještě výrazněji. Je bližší než opačná strana vnějšku, přitom
však kvalitativně odlišnější; kdo nerozliší vnitřek nádoby od vnějšku, zaslouží
si, aby měl svůj pohár stále prázdný.
- Druhá strana zdi –
vidět skrz zeď nebo dokonce procházet zdí patří k tradičním lidským
touhám. Jaké je to asi za zdí Jejího pokojíčku? Jaké je to za zdí vězení? (říká
si s mrazením kolemjdoucí) Jaké je to za zdí vězení? (říká si
s touhou vězeň) Jaké je to za hradbami grálového hradu? Jaké je to za Železnou oponou? (říkali si
mnozí v oněch letech)
- Odvrácená strana měsíce – taky
máte pocit, že naše sondy nahlédly někam, kam se nahlížet nemá?
- Dveře – ty onen průchod zdí
zázračně umožňují; spojují v sobě jak polaritu dvou odvrácených stran, tak
vnějšku a vnitřku. Lze jimi procházet, lze je vůbec otevřít, lze je ale i
zavřít, lze je zamknout, lze je hájit. Ani dveře dokořán však polaritu neruší;
k plnosti prožitku dveří stačí i klenutá brána. Kdo do ní vejde, tomu
hlava sejde. Pán sám je dveře[v].
- Okno – to zase zázračně
umožňuje zeď prohlédnout. Jedna věc je dívat se z okna ven – jsme od
krajiny (města) odděleni, dovnitř nefouká, neprší, ale zároveň (odsud,
od svého stolu!) dohlédnu na střechu, na protější les, na nebe! Okna jako
obrazovky, na které nám promítají svět. Zamžená, zamrzlá vánoční okna, jen
kulatý průhled vytvořený nakrátko dechem či dlaní, kukátko do pohádky.
Jiná věc je dívat se do oken dovnitř, uvažovat, kdo tam asi bydlí, za okny
přes den temnými a zakalenými, za okny zataženými oponou záclony, za okny
rozzářenými za večera světlem, za okny s lidskými siluetami jako stínovým
divadlem. Okno – do světa oko.[vi]
- Zrcadlo –
to v příbězích není „jen“ odraz našeho světa, ale průhled, ba průchod
do světa za zrcadlem, do říše Alenčiny, do oblasti dvojníků. Tam někde
žije naše alter ego, podle některých heterodoxních výkladů dokonce alter
das Selbst. Zrcadlo šalebné, slibující průchod, ale poskytující jen odraz.
Zrcadlo okno, zrcadlo dveře, zrcadlo věštebné. (O zrcadlech podrobněji
píše Lukavec[vii];
jedna z knih, kterou mám, ale odkládám její čtení, protože ji chci nejdřív
sám vymyslet.)
- Divadlo –
tedy polarita jeviště – hlediště.
Postoj diváka a postoj herce. Pohled z přítmí vzhůru a pohled do světel
reflektorů. Prostor před/za oponou a před/za kulisami.
- Mosty, brody –
dva způsoby, jak se dostat na druhý břeh, kam zatím jen vidíme – a odkud
můžeme (možná) pohlédnout nazpět, ať už je tím druhým břehem Malá strana nebo
říše Hádova.
- Bdělá skutečnost/sen –
jeden z nejtypičtějších příkladů jedné a druhé strany. Každou noc můžeme
ve spánku vstupovat tam, za stěnu, za zrcadlo, do skříně. Zatímco se však
v bdění zabýváme sny se zájmem, s fascinací, s touhou,
s obavami apod., ve snu se bděním nezabýváme, leda tím, zda se lze
probudit.
- Onen svět, zásvětí.
Obvykle dávám přednost výkladu, že zásvětí je přítomno již tu, že jeho hranice
je neostrá, že je hloubkou, skrytostí, kořenem věcí. Běžnější – a pro náš účel
ilustrativnější - je však pojetí, kde je onen svět od našeho oddělen ostře, lze
tam projít, ale pak již nejsme tu a nelze se jen tak vrátit. Tam za řekou
Léthé. Tam za obloukem na Odboru záhad[viii].
Neubauer
píše o keltském světě: „‚Onen svět‘ se
nenachází někde daleko – ať na nebesích nebo hluboko pod zemí, po smrti či
po skonání věků. Je to prostě jen druhá stránka mince, všudypřítomný rub našeho
světa. Hranice mezi oběma říšemi prochází každým místem a každým okamžikem
– na druhé straně se lze ocitnout kdykoliv a náhle. (…) Keltská mytologie
nazývá tuto druhou stranu Zemí za pahorky (míněny jsou náhrobní mohyly,
fungující jako zvláště příhodné ‚průduchy‘ mezi oběma světy), Zemí pod vlnami,
Rozkošnou rovinou, Zámořskou zemí, Zeleným ostrovem na Západě, apod.“[ix]
Zdá se, že zde všude panuje symetrie
v prostoru, ale asymetrie v čase.
Symetrie v tom, že druhá strana je
často stejně rozlehlá – a pokud není (např. vnějšek/vnitřek domu), pak je
alespoň z obou stran stejně velká jejich hranice (dveře). Není divu, vždyť
jde o dvě strany téhož.
Asymetrie v tom, co je primární. Jedna
strana je první, druhá je až ta druhá. Jednu známe, z její perspektivy
začínáme, o té druhé často ani nevíme; když se nám však otevře, jeví se pak
jako důležitější, jako „pravé poznání“, jako perspektiva základnější – se všemi
možnostmi i se všemi svůdnostmi, se všemi příležitostmi i se vším
nebezpečím, kterou takové překvapivé cesty do nového světa přinášejí.
Bylo by možné naopak nad druhými stranami
mávat rukou coby nad pouhými projekcemi, odvozeninami stran prvních. Jasně, u
sousedů, za kopečky či v rájích všeho druhu je vždy lépe než u nás – než
si uvědomíme, že tam jen extrapolujeme svoje tužby. Takovýhle výklad ale zaprvé
zamítá svébytnost druhé strany se všemi jejími jevy dřív, než jsme ji pořádně
prozkoumali; zpochybňuje však i svébytnost strany první, i vůči ní lze přece
vznést podobné námitky, i ony jsou v jistém smyslu našimi projekcemi.
Šlo by také uchopit onen vztah mezi stranami
jako komunikační situace, jako ritualizovaný pohyb na rozhraní (sensu Ivan
Horáček); zde však tuhle interpretaci rozvíjet nebudu.
Za nosný přístup považuju hledat/vnímat druhou stranu u věcí, jimiž se zabýváme,
u věcí, na nichž nám záleží, vposledku pak kdekoliv. Sám mám většinou na mysli
rostliny, mohu tedy zkoušet vidět druhou stranu u nich. Stromy v lese tak mohou
být stěnou, dveřmi, oknem, zrcadlem, nádobou, mostem, jevištěm, průchodem skrz
apod.
Při svých zkoumáních můžeme postupovat
dvojím způsobem. Tím prvním bude obracet věci. Hrát pexeso, vykládat karty,
házet mincí. Obracet hrnek přední stranou dozadu, obracet ho dnem vzhůru,
vyprázdnit nádobu a nahlédnout na její dno (za dlouhých večerů lze
mnohokrát opakovat). Obrazy a zrcadla otočit ke zdi. Vyměnit pravou a levou
botu, zaměnit vidličku a nůž. Šaty obrátit naruby. Obdobně – jde-li mi o
rostliny – obracet rostliny. Snadno v květináči nebo jako herbářové
položky, případně i rostliny sklizené (obracet seno!), nesnadno rostliny
kořenící v zemi – leda bychom otáčeli samotnou zemí.
Druhou metodou je obrátit sebe (na sklonku
Adventu sdílím výzvu k obrácení, pro začátek zkuste např. dvojitý
odpíchnutý kopernikánský obrat). Změnit vlastní tělesnou orientaci. Na opačnou
stranu hrníčku nebo stromu se zajít podívat. Pú a Prasátko tak
opakovaně obcházeli houštinu, pohříchu si však tehdy (zaujati stopami) vůbec neuvědomili,
že se na druhé straně opakovaně octli![x]
Pokud máte pocit, že vás obcházení stromu k ničemu nezavazuje, zkuste
podobně lhostejně obcházet nějakého člověka.
Jako základní postup dlouhodobě uvádím úkol
postavit se na hlavu[xi].
Tehdy obracíme sebe hlavou dolů, ale věci se tím obracejí na druhou stranu,
ano, v tu chvíli druhou stranu přímo vidíme.
Při takovém poznávání už nejsme jen
nezaujatými pozorovateli, které lze (klamně, ale běžně) zanedbat, ale
vstupujeme přímo do hry. Druhou stranu nejen spatřujeme, ale sami do ní
naplno vcházíme.
Přicházíme-li z jedné nebo druhé
strany, orientujeme se pak (orientujeme svoje tělo i svou pozornost) vůči věcem
(lidem) různými komplementárními způsoby:
- zepředu/zezadu
- zvenčí/zevnitř
- zprava/zleva
(s výjimkou etikety polarita dnes dost podceňovaná)
Každý takový přístup znamená jinou kvalitu,
dává jiné možnosti, přináší jiné jevy, rozvrhuje jinak skutečnost. Měl by být
proto vždy znovu reflektován.
Za nejpodstatnější považuju tohle: druhá strana neznamená jen jiné
konkrétní ztvárnění téhož základního zadání (jako další strana v knize,
kde je prostě jiný text), ale odlišný
typ zjevnosti, jiná pravidla hry, jiné způsoby, vztahy, souvislosti. Pokud
tedy otočíme hrníček – a co?, otočíme sebe – a co?, pak jsme se na druhou
stranu dosud nedostali. Nebo dostali, ale nevšimli si toho.
Neměli bychom ke zkoumání přistupovat lehkomyslně,
s předpokladem, že „je přece jedno“, jak věci (příp. sebe vůči nim)
orientujeme. Rád bych naopak navrhl tezi, že to jedno být nemusí. Následky
bychom měli sledovat obezřetně. Vzpomeňme na Harryho Pottera, který jednou
zamíchal lektvar opačně – a ten tím rázem získal novou kvalitu![xii]
Zajímavé může být převrácení perspektivy –
stromy jsou diváky, herci jsme my. Jak uvedl Chesterton, co jsme považovali za
líc, jeví se být rubem. Pevný a solidní svět faktů se obrací v zásvětí
rejdících objektů a subjektů. Realita se ukazuje být pouhým promítacím plátnem
v platónské jeskyni. Svět naruby.
Ovšem taková změna perspektivy může být i
osvobozující, protože konečně ukáže i líc. Nebo se jako skutečné a podstatné
ukážou obě strany (při cestách tam a zase zpátky).
Vlastní tělo nemusíme sledovat jen při
vnímání jiných věcí (tak jako při obcházení stromu), můžeme se zaměřit i na ně
samotné (tak jako činí tanečníci nebo adepti bojových umění). I náš
mikrokosmos může být různě orientován, přičemž sledované dvoustrannosti asi
nejvíc odpovídá polarita břišní/hřbetní. Úkoly: vnímat svůj obličej jako masku
prohlíženou zevnitř (ano, tvář je líc; známe její rub?). Zavřít oči a vnímat
svou zádovou stranu jako součást, ba základ vlastní identity. Využívat
pro různé činnosti střídavě dlaně a hřbety rukou. Bez pohnutí hlavy
otočit očima jakoby dokola – jako bychom s nimi letmo objeli celý obzor.
Cítit se jako 2D člověk, jako hrací karta.
Jak pro poznání světa, tak pro poznání
vlastního těla lze vymyslet řadu her, které s motivem druhé strany
pracují:
- chodit
po světě pozadu
- chodit
po vybrané linii tam a zpět jako strážný; vždy, když uděláte „čelem vzad“,
obrátí se svět
- napodobovat
toho v zrcadle
- procházet
po náležité přípravě dveřmi
- hladit
kočku po srsti a zase zpět
- sedat
si ve vlaku po směru a proti směru jízdy
Takových her stojí za to vytvořit celou
sbírku, celou databázi!
Ve
světě her jsou typickými předměty s takovými dvěma stranami karty a mince.
U karet je asymetrie zřejmá (rub/líc asi jako u motýlích křídel), u mincí méně
vyhraněná – je lepší panna, nebo orel? Která strana mince ukazuje, která
skrývá? (Existují snad hrací nebo vykládací karty, které by měly obě strany
s komplementárním obrázkem?)
V našem okolí mají dvě strany listy
papíru, knihy, obrazy. Zajímavé je to, když kniha svými deskami a svým obsahem
dvojím způsobem ukazuje totéž. (Číst zavřené knihy, totiž nechávat působit
jejich obálku!) Když je na jedné straně listu obrázek a na druhé popis; která
strana je primární? Nejvýraznější roli má druhá strana u starých oltářních obrazů,
kde je při zavřeném oltáři vidět jeden obraz (skupina obrazů), při
otevřeném druhý.
Ve světě rostlin se dvoustrannost nejvíc
ukazuje na listech. Je to list, co se prostírá do plochy, co rozptyluje
jednosměrný proud vedoucí z kořene přes stonek – ale právě tím, jak se
rozprostírá, získává i svou odvrácenou stranu. Jak směřuje do zjevnosti
(na úkor skrytého), vymezuje se u něj jak líc, tak zároveň rub. Při výzkumu
listu bude třeba věnovat druhé straně (i první straně) zvláštní pozornost.
Obvykle se v naší biologii držím
neurčitosti, sleduji jevy, které se vynořují na obzoru a zase se do něj
zanořují: spleť větvoví, nezřetelnost porostu, tušené obrysy v mlze,
průhled do koruny mezi clonami deště. Domnívám se totiž, že nepřipustí-li
biologie zásadním způsobem neurčitost, vytratí se z ní nutně sám život. Odkud
stromy rostou, ne-li ze skryté země, kdy rostou, když ne ve tmách?
Tohle vyostřené vidění dvoustranných jevů
může být ale vítanou alternativou, abychom se pro samé tušené souvislosti
v šeru úplně nerozplynuli. Explikovat implikátní, vyložit karty na stůl je
občas potřeba – pokud si nemyslíme, že jsme tím skutečnost vyčerpali. Občas si
lze místo vyhmatávaného obzoru užít i rozhraní ostrého jako břitva,
připouštějícího jen dvě alternativy: tak, nebo onak.
Mám rád integraci: jungovskou integraci
Stínu, splynutí s dvojníkem (závěr starého Prince of Persia), sádlovské
nezavrhování suburbií, nepořádek jako součást domácnosti, nízké žánry mezi
ušlechtilými (Čapek: Marsyas), natura/cultura. U nejostřejších
dvoustranných vymezení je však integrace ve smyslu promísení, splynutí,
vpuštění nemožná. Jak přenesete část rubu karty na její líc? Jak sloučíte pannu
s orlem? Jsou spojeny neoddělitelně; ale právě tím, že jsou úplně
odděleny.
Patronem tohoto světa ano/ne, nul/jedniček,
černých/bílých šachových figur je jistě tarotový Kejklíř. Na stole s horní
a dolní stranou desky svýma odlišně orientovanýma rukama (levá/pravá, jedna
nahoru, druhá dolů, jedna k nám hřbetem, druhá dlaní) zachází právě
s věcmi takto dvoustrannými: mince, meč (ano, čepel má dvě plochy
oddělené ostřím), pohár (vnějšek/vnitřek), hůlku, kterou drží uprostřed, takže
vynikají oba její konce. Karta číslo jedna, karta, která celý tarot rozehrává.
Doplnit/korigovat ho může ještě dvojka,
Papežka, strážící oddělenost oblasti před oponou od oblasti za oponou.
Symbol oné dvojstrannosti, kdy neobracíme věci, nýbrž sebe. Kdy se na druhou
stranu nedostaneme činností rukou (manipulací), ale nohou (průchodem
či přechodem).
Větší část tohohle náčrtu jsem vymyslel při
svém „běhání“ po lese, kdy jsem chodil hodinu pravidelně tam a zpátky, tam a
zpátky, a v rytmu chůze (levá, pravá) se mi najednou téma ozřejmilo.
Nakonec jsem se obrátil k lesu zády,
cítil jsem ho za sebou – a s lesem za zády jsem dokráčel až domů. Vešel
jsem dveřmi. Zadními.
[i]
CHESTERTON, Gilbert Keith. Klub podivných živností. Anarchista Čtvrtek.
Praha: Odeon, 1987, s. 270 – 271.
[ii]
CASTANEDA, Carlos. Dar orla. Vyd. 1. Překlad Lily Císařovská. Praha:
Volvox Globator, 1997, 254 s. ISBN 80-720-7115-7. S. 136, 139.
[iii]
TOLKIEN, J.R.R. Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Praha: Mladá fronta,
1993. ISBN 80-204-0362-0. S. 210.
[iv]
HOLÁSEK, Pavel. Jabloděj 1: Dvorec. Nepublikováno.
[v] J 10,9.
[vi] Právě
teď koukám oknem na kočku, která kouká oknem na mě.
[vii]
LUKAVEC, Jan. Zneklidňující svět zrcadel. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2010,
277 s. ISBN 978-808-6702-834.
[viii] HP V.
[ix]
NEUBAUER, Zdeněk. Pojednání a vyprávění o Svatém Grálu. In: Golem a další
příběhy o kabale, symbolech a podivuhodných setkáních. Vyd. 2., rozš.
Praha: Malvern, 2002. ISBN 8090262880. S. 17 – 18.
[x] MILNE,
Alan Alexander. Medvídek Pú. 12. vyd. v Albatrosu. Překlad Hana
Skoumalová. Ilustrace Ernest H. Shepard. Praha: Albatros, 2008, 234 s. ISBN
978-80-00-02055-6. S. 29 – 34.
[xi]
HOLÁSEK, Pavel. O původu druhů aneb
Pohádková biologie podle G.K.Chestertona. Publikováno v Kročejích, ale
běžně dostupnější na webu: http://pavel.holasek.sweb.cz/texty/chesterton.htm
(metoda hned v první kapitole).
[xii] HP VI.
Žádné komentáře:
Okomentovat