Pád listu
Ty pomíjivé okamžiky
„Pomyslete,
co mohlo nastat. Dračí oheň a divošské meče v Eriadoru! V Gondoru by
možná nebyla žádná královna. (…) Ale to bylo odvráceno – protože jsem jednoho
večera v předjaří potkal nedaleko Hůrky Thorina Pavézu. Náhodné setkání,
jak říkáme tady ve Středozemi.“
(J.R.R.Tolkien:
Výprava k Ereboru[i])
První
předběžná poznámka:
Pořád se
bojíme antropomorfismu, ten je v přírodovědě zakázán na staletí. Bojíme se
přístupů nereduktivních. Pečlivě se znovu a znovu od pozorovaného odstříháváme.
Ukládáme si počáteční redukci: abychom mohli vůbec poznávat, soustřeďme se
zpočátku jen na to a to, zanedbejme rušivé věci, zejména sebe, svět, smysl a
takové věci, pak se k nim třeba časem můžeme opatrně vrátit … Jenže nejsme
tak mladí, abychom na takové askezi museli trvat. Vraťme život do hry hned, ne
až někdy později, tj. limitně nikdy. Tentokrát nechme, trochu škodolibě, na později
redukci.
Druhá
předběžná poznámka:
Ke
vzpomínkám na okolnosti, které mě zásadně proměnily a kterým dosud ledacos
dlužím, patří i tahle: pozoroval jsem před lety, jak ve stráni opadává
buk. List za listem již střásá buk[ii],
Tolkien to znal taky. Plynule a k nezastavení, jako když proudí voda. Lehce a
nedotknutelně. Beze spěchu. V právě vhodný den. – Hned začerstva jsem se to
snažil sdělit bývalým studentům na jednom srazu, oprávněně koukali značně podezíravě,
jestli to jako myslím vážně. – Musím se k tomu ještě vrátit, musím to
zpracovat.
Třetí
předběžná poznámka:
Ivan Havel
s Michalem Ajvazem vydali po knížce o snech podobnou knížku[iii]
o epizodických situacích.
Takovou situací je chvilka, kdy Sindibád Nosič vstupuje do hodovní síně. Méně
než velký příběh, méně než historka, fragment, který sám o sobě příliš
neobstojí, přesto už má svou osobitost, lze ho zaznamenat, lze na něj
navazovat. Knihu jsem zatím nedočetl, brali to na mou rozptýlenou pozornost
věru důkladně. Ale ocenil jsem, že si všímají něčeho, co bývá tak snadno
přehlédnuto.
Epizodické
situace, přehlížené a zavržené
Stalo se mi letos v říjnu, že jsem šel
lesem a viděl - od počátku až do konce - padat list, tentokrát jediný. Jindy
jsem zaslechl křik ptáka, v mlze, vidět toho moc nebylo. Nedávno jsem zase
sledoval kapku na začernalé větvi, další mi spadla za krk, jiná na hřbet
ruky; na jazyku podle očekávání studila.
To, co mám
tentokrát na mysli, je vlastně mimořádně prosté. Měli bychom si – jak ve svém
životě, tak v oboru svého zájmu[iv] - všímat jednotlivých drobných událostí,
byť i zdánlivě nedůležitých, odpovídajících nejspíš oněm epizodickým situacím, a tuto
všímavost i cíleně pěstovat.
Zní to prostě, ale v biologii je
to téměř nemožné. Ty jsi taky terénní
biolog? A co děláš? Já sbírám a popisuju zárazy. Já snímkuju plevelný
společenstva. Já měřím změny kyselosti povrchový vody. – Hm, já sleduju padání
listů. - ??? Blázen. Tradiční
novověká roztržka stále žije: to, co by eminentně zajímalo básníka či
fotografa, nemá v biologii místo.
Exemplárním příkladem toho, čím se
v biologii zabývat, je organismus. Nebo jiný celek (větší nebo menší,
populace nebo buňka). Nebo nějaký opakovaný proces. Ne však událost. Pak
se ale nesmíme divit, že život nechápeme primárně jako dění, že se dění do
biologie moc nevejde.
Nepřicházím zatím s žádnou novou
teorií. Navrhuju jenom alternativní přístup, pokud jde o „sběr dat“, tedy o to, co bude (pro biologii, ale jistě to jde i ve
fyzice, chemii apod.) vnímáno, zaznamenáno k dalšímu studiu. Sbírejme
epizodické situace. Někdo loví motýly, někdo sbírá ostřice, my chytejme
okamžiky. Že se špatně fixujou a preparujou? O to jemnější práce nás
čeká.
A víc. Nejenže chci popisnou část vědy
rozšířit, chci ji i povýšit, rehabilitovat. Má-li být kosmografie oborem
základním, je už na „sběru dat“ dost. Pokud jsme je zachytili, učinili jsme, co
bylo třeba – zachránit jevy.
Malý
katalog západů slunce
Můžeme jak
zaznamenávat události, jichž jsme byli svědky, tak i předjímat události
očekávané, které jsme dosud nezaznamenali. Takhle jsem kdysi sepsal možnosti západů slunce (zvláště nápadná
epizodická situace!):
-
do temné tůně noci, i žbluňknutí je slyšet
- za horu pod horu
- za humna, do vedlejší vsi
- nedokončený západ, kdy nespočtem paprsků slunce ještě ulpí na obloze,
ba na věcech, a až za obzorem z nich spřádá cop
- deštivý, kdy se chviličku skrze clonu zazdá, že na kraji země je samo zlatou
kapkou
- znásobený, kdy dvé/tré slunců na různých místech naráz zapadá
- polední, kdy se neznámo jak z oblohy vytratilo
- věčný, kdy zapadne a nikdy se nevynoří
- zdánlivý, kdy jsme ho viděli zapadat, ale pořád na nás svítí
- nekonečný, kdy stále do mlh vstupovalo, dosud však ne a nevstoupilo
- zázračný, kdy před našima očima, na naší zahradě se do půdy ponořilo
- podobný předchozímu, kdy se na tisíce pramenů rozdělilo a do skály tak
zanořilo, až zlaté žilky ke kořenům kamene prorostly
- západ do kamene, do pustin, do vod
- kejklířský, kdy se stalo jednou ze žonglérských koulí v Pernekově ruce
- posvěcující, kdy prstenem obkroužilo kamennou věž
- zádumčivý, kdy se v mracích rozpilo a do kalné louže steklo
- hnilobný, když na obloze zčernalo
- zrcadlící se, když se na temných říčních proudech odráželo, ne, to je západ
tvrdý a rachotící, drhnoucí o dno
- zrcadlící se je spíš ten na jezeře, kdy vzhůru k obzoru od nás stoupalo
- studánčin, když se ve zlatou kuličku proměnilo
- onen památný, když jako měsíc až na srpek začalo ubývat.
Zbývá je
pozorovat. A vytvořit podobný přehled pro pád listu, to bude důležitým úkolem
pro nejbližší podzim, který se snad naskytne.
-
ten, kdy se slunce sneslo k zemi jako list a zůstalo ležet mezi jinými
zahnědlými slunci.
Zrada
a příležitost fragmentárnosti
Ono to však
svádí k myšlence, že nic jiného než epizodické situace ani není. Ony jsou
fragmentární - a byť nasbíráme
fragmentů hodně, nebo tím spíš, že jich nasbíráme hodně, budeme mít jen plné
ruce střepů. Film poslepovaný z krátkých kontrastních střihů. Tohle
opakovaně mapuje Sádlo: periferii snu, periferii či rub velkoměsta[v],
periferii či rub novověku, tedy postmodernu.
Poznání se dělí na úlomkovité a
jílovité: to první zdůrazňuje objekty, to druhé vztahy. To první části, to
druhé celek. To první písmena textu, to druhé kontext. To první
diskrétnost, to druhé kontinuitu. Sledovat epizodické situace znamená dát se
cestou úlomkovitou, děláme to schválně, jen nesmíme podlehnout iluzi, že to už
je všechno. Víme, že to není všechno, proto se nemusíme bát, že se
v kaleidoskopu ztratíme.
Když je nasbíráme, svádí to hned se
soubory takových informací pracovat, třídit je, oddělovat situace
reprezentativní a okrajové, řadit je podle prostorových a časových měřítek,
vytvářet jejich hierarchie. To všechno má nejspíš svoje místo, ale
nespěchejme s tím. Tady si užíváme právě jejich nezakotvenost,
neuspořádanost, náhodnost, nezařaditelnost. Spadl list, minul mě těsně, zaplul
do křoví a já nevím, který to vlastně byl.
Z hlediska správné vědy, kterou
jsme opustili, jde o pouhé útržky, úryvky, úlomky, zbytky. Ale ony to jsou
zároveň zárodky, semena, ohniska, krystalizační centra, jádra. Co
s takovými? Nechat je v okolním humusu a nechat je růst.
Důležité je, že jsme epizody z
kontextu nevystřihli, ony se vylouply samy. To ony nás oslovují, ony tu působí,
ony tak své kontexty mohou nalézt. Připomínají tak věštebná znamení
v archaických dobách[vi]. Spadl
list: co to znamenati má?
Anatomie
epizody
Epizody by
se daly brát jako pouhé složeniny samostatných prvků. Pád listu? To se potkal
vítr, větev, list, vzduch a země. Zakopl jsem o kámen, to je prostě
interakce nohy a překážky – a noha i kámen jsou přece základní, jejich
interakce až odvozená.
Jenže právě téhle předběžné redukce se
tu chci vyvarovat. Základním prvkem epizodické biologie není sýkora a křoví,
ale přelet nebo pípnutí.
Ano, lze sledovat, kdo nebo co se
v události setkává. To jsou ona téměř nutná spřažení idejí – je nemyslitelné,
že by se nesetkali Romeo s Julií, květ se sluncem, vlasy se závanem větru.
Ano, má cenu hledat, jak k sobě
věci patří: vhodný nástroj pro určitý materiál, vhodný nápoj pro určitou dobu,
vhodnou knihu pro určitou krajinu. Ale jednak to je jiná věc a jednak: když je
najdeme, je to zase v tu chvíli událost nerozkouskovatelná.
V tomhle smyslu jsou epizody atomy
– coby epizody jsou nedělitelné.
Takhle k večeru při závanu větru ze stromu spa-
Zárodky:
morfogeneze rozsáhlejšího dění
Když se
tedy nespokojíme s fragmentárností světa, kde se střídají epizody
bez hlubšího významu a souvislosti, můžeme krůček po krůčku vnímat větší
celky.
Bylo by chybou spěchat a naskládat je
hned ve velkém počtu za sebou – koláže jsou pěkné, jen když jsou náhodné. Pád listu,
ptačí pípnutí a kapka na jazyku: z toho se už dá sestavit krátký film
nebo biologie podzimu, ale chce to cit, jinak vznikne jen nesouvislá směsice.
Kdepak kombinatorika! Příběh se nemá dělat jako puzzle!
Co tedy? Nechat prostor morfogenezi.
Ať epizody ukáží svůj potenciál! Ať explikují, co je tu implikováno!
Jedna možnost: splývání jako u gamet nebo u hlenek. Spadl list. Zakřičel pták.
Spadl list a zakřičel pták, teď už to neoddělíte. Teď už je to situace jediná.
Druhá, jako u rostlin, spočívá v rozrůstání. Spadl list, ale jak padal,
zachytil se o trn a padá teď raněn, další ranění už leží pod větvemi, i samotné
trny jsou takovými raněnými, jinak by tak rozjitřeně nezely do sychravého
podvečera, zachytil jsem o jeden sám a asi se taky snesu k zemi,
šrapnely a trsy trávy, to patří k sobě … Situace se větví a člení, na periférii
vytváří nové a nové výhonky, za chvíli z ní bude celý porost.
Nebo konečně, jako u živočichů, jde o vnitřní diferenciaci. Navenek zůstává
situace prostá, nekošatá, ale uvnitř ní se rýsují možnosti pochopení. Kapka na
větvi – ale on je celý svět náhle v kapce. Jediný padající list je potom
zkratkou celého podzimu. Z epizody je výmluvná epizoda, typická epizoda,
ikonická epizoda, symbol, archetyp.
Epizodické
dějiny
Ona nakonec značná část kultury spočívá právě
v epizodických situacích (lhostejno, zda historických, či ne), které
získaly/ukázaly svůj význam.
Je tomu tak v dějinách: Caesar
oslovuje Bruta. Gottwald se právě vrací z Hradu. Dienstbier stříhá dráty.
V křesťanství. Celá novozákonní tradice:
Ježíš a Simeon, Ježíš a Zacheus, Jidášův polibek. Zastavení křížové cesty.
Svatý František káže ptáčkům.
V jiných náboženstvích: Deset
obrazů krocení býka na tom vyloženě stojí.
V dějinách vědy: A přece se točí!
Newton a jablko. Lamarckovy žirafy. Fleming a jeho plesnivé misky.
Pavlovovi psi.
Je to dobré tam, kde se na té
podvojnosti fragmentárnost/symbolika důsledně staví (křížová cesta, krocení býka),
špatné tam, kde se za to stydíme (on ten Pavlov to měl statisticky neprůkazné,
mělo by se to zopakovat), tedy kdy popíráme význam jednotlivých událostí.
Řekl jsem
na začátku, že ve věda založená na sbírání epizodických situací je nepřípustná.
De singularibus non est scientia. Kasuistika
má svou tradici v talmudu nebo v právu, ne však v biologii.
Významnou výjimku však představují případové studie, v oborech
stříknutých sociologií dnes už zcela běžné. Kdyby se etablovaly i v tvrdších
přírodních vědách (nejen v biologii, ale i v chemii – „malý řízený
výbuch zaznamenaný dne toho a toho v menší laboratoři dceřiné pobočky naší
rafinérie“ – či ve fyzice – „sesuv tělesa tvaru mašinky po nakloněné
rovině provedený synkem pana ředitele během návštěvy obchodního cestujícího“ …
vidíte, ony už to jsou zárodky povídek), bylo by to epizodické vědě výrazně ku
prospěchu.
Mimořádný počin na tomto poli
představuje Neubauerovo Rozkvétání ibišku[vii].
Pak
i ty velké žánry, snad
Že se teď
soustředíme na „malé formy“, to neznamená, že ty velké jsou odbyté navždy. Je
ale hodně ošemetné se do nich pouštět příliš zhurta. Rehabilitovali jsme
zlomek, ale cesta k eposu bude svízelná.
Co by
v naší biologii mohlo být oním velkým? Vrátíme-li přírodě s událostmi
dění, co se tam děje?
Na mysli mi tane až příliš silná
trojice: příběh, drama, Dílo. Obojí
v podobě lineární nebo cyklické, zase až tak velký rozdíl to nebude.
Rozhodně tím nemyslím nějaké lovecké
historky nebo příběh o latimérii, kterak se (ne)stala mlokem. Biologické reálie jsou od příběhů odstřiženy,
nesmíme je do příběhů naroubovat a tvářit se, jako že nic. Musíme pracovat
s událostmi.
Příběh by pak byl takovým sledem
událostí, které svou návazností postupně dostávají smysl, které začínají být
spojeny osudově. V dramatu jde navíc o zauzlení a rozuzlení, o obrat,
o proměnu. A Dílo pak o takový obrat/proměnu usiluje zcela cíleně.
Ale to jsme daleko. Běžně není
dovoleno být zasvěcen dříve do velkých mystérií než do malých[viii].
Zatím jen
slabikujme. Zatím jsem nepřečetl ani knihu Havla/Ajvaze, jen si v ní
říkám. I v Knize přírody je vhodné si takhle říkat. Myslím, že to může být
dobrým začátkem.
[i] TOLKIEN,
J. Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě. 1.vyd. Praha: Mladá
fronta, 1994, 507 s. ISBN 80-204-0453-8. S. 350.
[ii] Pán
prstenů I, z písně o Lúthien, však víte.
[iii] AJVAZ,
Michal a Ivan M HAVEL. Sindibádův dům: korespondence o epizodických
situacích a také trochu o scénách, okamžicích, vzpomínkách, počátcích,
prostředcích a koncích, pobřežních skaliskách, vlnách a gejzírech,
hromadách a skládkách, patafyzických a jiných strojích. Červený Kostelec:
Pavel Mervart, 2010, 285 s. ISBN 978-80-87378-32-8.
[iv] Pokud
to není u nejšťastnějších jedinců totéž.
[v]
Nejnověji zde: SÁDLO, Jiří. Praha a Brno. 1. vydání. Praha: Kodudek,
2015. ISBN 978-80-906-311-0-6.
[vi]
„Věštebným znamením se mohl stát takřka jakýkoliv jev na nebi, na zemi i na
moři, který byl nahlédnut ve spojitosti s určitým místem, dějem nebo
bytostí.“ VÍTEK, T. Základní principy
řecké mantiky. In.: Věštění a prorokování v archaických kulturách.
Vyd. 1. V Praze: Herrmann, 2006. Svět archaických kultur (Herrmann. ISBN
80-87054-04-0.
[vii]
NEUBAUER, Zdeněk. Rozkvétání ibišku: poznámky k eidetické biologii. Vyd.
1. Praha: Malvern, 2014, 55 s. ISBN 978-80-87580-95-0.
[viii] To
prý říkal Sókratés Kallikleovi, jak jsem slyšel kdesi na trhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat