Distančně
„‚Takže je možné, že ví, na co teď právě myslíme? Pane?‘
‚Pán zla je hodně daleko odtud (…),‘ vysvětloval Snape. ‚Čas a prostor hrají v kouzlech a čárech důležitou roli, Pottere. Pro nitrozpyt je často nezbytný pohled z očí do očí.‘“[i]
Co přinesla současná epidemie do školství, to
si ještě vyžádá rozsáhlé analýzy, ale teď chci být právě jednoduchý. Nastala distanční
výuka, výuka učitele bez žáků a žáků bez učitele, pravda, někdy propojených
pohledem na monitory, ale to už vůbec není přímý kontakt.
Kdybych tu chtěl
rozvíjet pedagogické úvahy, zřejmě bych trval na názoru, že distančně to
dlouhodobě nejde: výuka (natož výchova a vzdělávání) totiž není jen předáváním
informací, učitel přináší energii, úsilí, naladění, nakonec sám sebe.
A podobně to asi
bude jinde, distanční liturgie, distanční zásnuby nebo řekněme distanční
ožíračka jsou skoro oxymórony. (Mimochodem, společným jmenovatelem těch
příkladů je communio.)
Ale pak mě napadla
protikladná myšlenka, totiž že škola (i jiná taková prostředí) je
naopak na distanci založena a distancí umožněna. Jen ve škole by se
jich dalo popsat mnoho. Distance učitel – žák, tabule – lavice, hodina –
přestávka, učivo – život apod. jsou zřejmé (a moderní pedagogika se je pokouší
rušit). Právě ta školní simulace skutečnosti nám ale umožňuje s tématy
pracovat, uchopovat jejich prvky, zároveň předávat a zároveň zůstat
nezasaženi. Kdybychom ve třídě měli skutečného divokého tygra nebo se
ocitli uprostřed napoleonských válek, byla by to snad výuka intenzivní, leč
dosti krátká (ukázky např. ve večerníčku Mach a Šebestová).
A nemusí zůstat jen
u školy, podobně je tomu třeba zase u liturgie (Bůh/bohové přímo? naplno? nezprostředkovaně?
to je o kejhák – ale zprostředkovaně to právě lze, i dost silně), u divadla
(to jen Mikeš vtrhne na jeviště, aby zahnal zlé loupežníky, běžný divák ví, že
ho jeviště neohrožuje, ale právě proto ta prkna znamenají svět, i v silném
významu) a právě všude v moderních médiích od divadla odvozených (kino,
televize, počítačová hra).
A obrazy/sochy a
následně fotky, to je další významná cesta.
No a pro nás zasněné
čtenáře je tu samozřejmě kniha, text, písmo. Patříme ke generacím, které zažily
onu nesamozřejmou schopnost propadnout skrze potištěné stránky do jiných
prostorů, světů, časů, prožívat jiné životy.
Teď mě vlastně
napadá, že ta společná čtenářská zkušenost určitých generací opravdu znamená,
že čtenáři prožili virtuálně tytéž životy a jsou tak vlastně do značné míry
identičtí – ve válce jsme společně nebyli, ale zažili jsme Vinnetoua, Tři
mušketýry a putování Cirkusu Humberto.
Takový
společný kánon je už ovšem nesamozřejmý, čím dál vzácnější, ale ta prostá
radost, když najdete někoho, kdo vyrostl na podobných knihách – tak i ty znáš
Ransomeho, i ty znáš Zapletala! – to jsme tam vlastně byli
spolu, byli jsme společně u toho, zažili jsme to.
A naopak
moje výuka založená na takových literárních odkazech už léta nefunguje –
uděláte vtip, narážku na Harryho Pottera, Monty Pythony nebo třeba Quo
vadis? … a ono to nepůsobí, nerezonuje, kontinuita je přetržena.
Z. N. mluví v souvislosti
s Tolkienem o zasvěcení četbou, o možnosti vejít, vstoupit a vrátit se
proměněn.
A ještě obecněji je
takovou distancí, která zároveň zprostředkovává blízkost, slovo samo
(vynechávám teď nejsilnější významy, kdy je Slovo tvůrčím principem, ale i ono
s tím souvisí). To ono přece zároveň není tou věcí, o které se myslí
a mluví, ale zároveň jí nějak je, umožňuje ji skrze ten myšlenkový odstup znovu
zpřítomňovat.
Už se mi tu zase
vynořuje theória, jak ji znám od Z. K. – to je zvláštní, jak k ní
skoro každé moje péefko tenduje, už je tady zas. Přesně ten divácký
postoj/posed, který nabízí právě díky odstupu být výrazně blízko dění.
Pak tu máme ještě pojmy klasické řecké
filosofie chórismos a methexis, ale těžko s nimi hauzírovat,
když si nenastuduju ty dobové kontexty. Ale pořád se tam točíme kolem vhodné
distance, to se snad říct dá.
Někde zhruba tady
jsem vloni skončil se psaním, poprvé po mnoha letech jsem tehdy novoročenku
nedokončil, ale nešlo to, byl jsem tehdy úplně vyčerpaný. Ono nedokončený
literární útvar, to je taky svébytný žánr. Ale teď raději text dokončím a nazvu
ho přerývaným, přetrhovaným, přerušeným, rozlomeným, puklým … oddáleným.
Ta
hranice mezi loňským a letošním není takhle ostrá, něco jsem v předchozích
pasážích učesal, a ještě mi tu zbývají útržkovité poznámky, na které už neumím
navázat, dochované zlomky s nejistým významem:
Čtu Jiráska –
Sedím venku -
Pustit si věci k tělu -
I do snu -
Pohyb na rozhraní –
Prorůstání pod povrchem -
Co to bylo
s tím Jiráskem? Nejspíš jsem tehdy četl U nás, možná jsem měl na
mysli situaci venkovských lidí (Hronov, cca 1830), kteří žijí svoje životy
bezprostředně, v rytmu denní práce od slunka do slunka,
nereflektují je s odstupem a po práci se setkávají přímo,
s příbuznými, se sousedy, scházejí se na přástvách, spolu mluví,
zpívají, vyprávějí. Téměř idyla, ale za cenu jakého omezení! Život bez odcizení,
které distance přináší, ale tím také pro nás k uzoufání stejný, skromný,
nudný. Největší událostí je tam vypravování hodináře Kaliny, který byl
v Praze, až v Praze a viděl tam – považte! – voskové figuríny a
výstavu exotických motýlů a korálů a divadlo, divadlo! – a z toho je potom
povídání na dlouhé měsíce; vlastně je to distance od Prahy, která tomu pro
tamní posluchače dodává zajímavosti.
Tam (ani jinam do
starých časů) se jen tak vrátit nemůžeme. Žijeme své vlastní životy, tedy měli
bychom. O padolských, vlastně hronovských, si jen čteme. Jsou tím ale naše
životy bohatší? Budou si o nás budoucí generace taky někdy číst? Číst si o
lidech, kteří si četli o lidech, kteří … Obecně tu narážíme na nárok
autenticity vystupující vůči životu náhražkovému, odvozenému, únikovému.
Jenže to zase není
tak snadné. Odkud by bylo vůbec to úsilí o autenticitu vedeno, ne-li právě
z odstupu, který by nám umožnil její nepřítomnost nahlédnout? Plnou
přítomností žije buď člověk naprosto konzumní, nebo zas nějaký čínský mudrc, jenže
žádní čínští mudrci nejsou, a i kdyby byli, zase bychom se k nim dostali
jen zdálky a nepřímo. (Nechci se rouhat a nepopírám, že jsou snad i jiné přímé
cesty, třeba Hamvásovo pití vína, ale jsou vzácné a dnes jsem se k horským
vrcholům nevydal.) Střídáme nejrůznější odstupy a jinak ani nemůžeme; říká se
tomu kultura.
Bez distance to tedy
nepůjde; ale měla by být přiměřená. Je vhodná tehdy, když nám umožňuje
zahlédnout něco, co by nám bez ní zůstalo nepřístupné. Už díky rozhraní mezi
námi a něčím jiným to něco vůbec poznáváme, neříkal to takhle Horáček? - a distance by pak mohla být rozvinutím nebo
kultivací toho rozhraní, které nám ta věc nabízí; neměla by být svévolná. A už
vůbec ne vnucená zvenčí – což právě ta koronavirová je. Problém je, když násilně
oddalujeme něco, co samo už oddálené je.
Distance/blízkost se tak ukazuje jako
jedna ze základních polarit, se kterou máme za úkol pracovat, i na
značné škále měřítek; dát si odstup, ale zase se přiblížit, skoro distanci
rušit, ale být si vědom, že bez ní to nejde. Jedno hledání přiměřeného odstupu by
pracovalo s představou provazochodce na laně, který vyhmatává tu
přesnou hranu, ze které lze snadnou sklouznout tam i onam; napadá mě ale i opačný
přístup: vždy jsme zároveň příliš daleko i příliš blízko, v jakémsi tunelu
tvořeném dvěma vlnami, a musíme pracovat s výhodami obojího i nebezpečím
obojího. Z odstupu můžeme vidět lépe a zblízka zároveň plněji, hrozí nám
ale jak přetržení souvislostí, tak namočení se až po uši, zapadnutí do bažiny
přítomnosti.
Každopádně je tohle
ošetřování polarity snad vhodná cesta v naší postnovověké situaci.
(Vzpomínáte si ještě na novověk? Nebojuju s ním jen tak ze zvyku?) Novověká
ontologie je zcela distanční, objekty mají odstup jak od sebe, tak od
poznávajícího subjektu; jenže vstupuje-li do hry nitro, je vše zcela jinak.
Máme-li co dělat s obzorem, souvislostmi, podílem na idejích, významem, celým
předivem vztahů, je po distanci veta. Nebo jinak: co je v explikátním řádu
distancí, může být v implikátním podílem.
Distance najednou
není jediná, nepustíme se do absolutního oddálení, přervání všech vlákének, ale
lze sledovat rozmanité možnosti odstupu, mnohé žádoucí a plodné. Dvanáctero
způsobů dosažení zdrženlivosti, to zní jako polozapomenutá mnišská nauka.
Z tohoto
hlediska lze zkoumat různé typologie, třeba velká arkána tarotu (neboť distance
je dimenzí prostoření, které tarot předvádí) nebo typologie astrologické.
Zkoušel jsem takhle
nalézt nějaký řád v tom, jak by to měla s distancí různá znamení
zvěrokruhu. Některá jsou na první pohled distanční, třeba racionální Panna, a
zejména patron odtažité vyvýšenosti Kozoroh („Z vysoké skály pozoruje/jak
karavana hedvábí/zlato a náklad lásky nese/královny dávné ze Sáby,“ píše
Skácel). Opakem jsou určitě Ryby splývající s proudem, ale vlastně všechna
vodní znamení. Ale kyvadlově mi to nevycházelo (Beran jde natvrdo proti
zdi, to by šlo, Býk zase neoddělitelně patří k rodné hroudě, ale u
Blíženců jde hlavně o sdílení, příliš odděleni nejsou, u Raka a Lva by snad
kyvadlo hledat šlo, ale Panna je pak zase distanční, Váhy tak i onak – ne, není
to ono). Ani po trojicích (a co by pak bylo tím třetím?), ani nijak jinak.
Ale pak jsem si
vzpomněl na Sádlovu myšlenkovou figuru (on ji používá u vztahu natury
a cultury), že zdánlivě jediná škála se nám může ukázat jako
dvě škály nezávislé, kde může být obojího hodně i obojího málo, zde tedy
odstupu i blízkosti (podobně to mám už výš u toho „tunelu s vlnami“). Nebo
ještě jinak, odstup a blízkost mohou být dvě strany téže mince, ale ne co do
jednosměrné míry, ale co do kvality, povahy vztahu. Takže je možné brát
zvěrokruh skutečně jako dvanáct různých způsobů, jak hledat přiměřenou distanci,
ale zároveň, jak se odtud k věci zase přibližovat.
Beran pak může
znamenat odstup čelem k věci (třeba i s rozběhem), Býk ukotvení,
vztah k tomu pevnému ve věci, Blíženci odstup umožňující komunikaci, Rak
ústup zpětný, distanci domova vůči světu, Lev velkorysý i hravý nadhled vládce
(z trůnu vypadají věci jinak), Panna onu racionalitu (ale pozor, rozumové
uchopení věci ji právě může i přiblížit), Váhy s odstupem zvažují, ale tím
se právě věci dotýkají, Štír odstupuje do hlubin (při distanci nemusí jít o
nadhled, ale o podhled, zespoda nebo z nitra vypadají věci zase jinak),
Střelec na věc cílí jako na kořist na obzoru, Kozoroh shlíží
z výšiny, Vodnář dokonce z výšiny nebeské, ale labilnější (vyhlídkový
let balónem, god-like position značně vratká) a Ryby unikají té věci i sobě
samým.
A podobně třeba ten
tarot, kde úplnou distanci nenajdeme snad nikde (Kejklíř manipuluje, ale tím je
právě přítomen, Císař vládne, ale tím je spojen se svou zemí, Viselec odhlíží
od skutečnosti, ale o to víc je do ní ponořen, Smrt bere všechno šmahem, ale
právě jen na délku svého kosiska, Ďábel poutá vnější stránku věcí, ale tím
právě patří tomuto světu) a zase u těch niternějších karet nalézáme i různé
možnosti odstupu (Blázen jde daleko do světa, Papežka se zahaluje mlčením, Poustevník
má věci na délku hole, Luna je utápí v šeru apod.). Cesta
k dalším výzkumům otevřená …
Přece jen ale vnímám
rizika přílišného odstupu jako silnější než rizika opačná. Myslím, že hrozí
zpřetrháním souvislostí, hrozí lhostejností, což je pro nás intelektuály se
sklonem k přílišné reflexi (a tím nemyslím jen nějakou svoji bublinu,
ale snad většinu lidí v posledních pár tisících let) horší než opačné
problémy spojené s nedostatkem nadhledu, bořením se v nejistém
terénu, blouděním bez orientačních bodů, utápěním se v situaci.
Zejména
pro eidetiku, ale vlastně pro většinu činností, na kterých mi záleží, jsem
proto už před lety formuloval onu zásadu pustit si věci k tělu.
Udělat radši krůček blíž, ocitnout se v místě, odkud už věci celé
nepřehlédneme, kde jsou až nebezpečně blízko, v jejich „intimní zóně“,
podílet se tím na jejich životě, vstoupit do jimi utvářeného prostoru. To by
měla být cesta z explikace, lhostejnosti, zvnějšnění – z distance.
Přes rok sedávám
venku, nejčastěji za večera, podobně jako Jiráskovi hrdinové vlastně
v malém omezeném světě, přes plot nedohlédnu. Tehdy nemusím za věcmi
chodit, samy přicházejí. Nemyslím, že by to bylo stažením do soukromí, distancí
od společnosti a moderního světa. Odstup tu nemá místo, nemám odkud odstupovat.
Od názoru, že dnešní
silvestrovská noc přináší mimořádnou příležitost ocitnout se s nosem
v blátě v ohnisku kosmického dění, se proto ani moc nedistancuju.
[i] ROWLING,
J. K. Harry Potter a Fénixův řád. Přeložil Pavel MEDEK. Praha:
Albatros, 2004. Klub mladých čtenářů (Albatros). ISBN 80-00-01294-4. S. 491.
Žádné komentáře:
Okomentovat