Průhled do Pamíru
Pokusný
nástřel eidetické geografie
Vloni touhle
dobou jsem se opakovaně zabýval epizodickými
situacemi jako útržky, pomocí kterých můžeme pochopit něco
z přírodního dění. Jedna taková potom uprostřed minulé zimy nastala.
To jsem vstal poměrně ráno ke kachnám, a
když už jsem byl vzhůru, udělal jsem pár kroků po cestě před domem, jen tak
mezi zahrádkama. A koukám, jak je ta krajina najednou syrová, s nádechem
divokosti a toho typu dávnověkosti, co se moc nemá ráda s kulturou a vůbec
lidma. Tady je to jak někde v Pamíru, říkám si.
Proč vlastně
Pamír, ani nevím. Nebyl jsem tam a neznám ho. Nejspíš za to může pár
diapozitivů, co jsem někdy v době vysokoškolské zahlédl na nějaké
cestopisné přednášce a uvízly mi v paměti. To se s mým tématem
netluče: pár letmých dojmů může být pro pochopení a vystižení charakteru
krajiny zcela určující. (Mohl to být i Ťan-Šan, ten název se mi líbí víc;
ale tehdy jsem myslel na Pamír.)
Nejprve je asi
třeba odmítnout coby reduktivní představu, že mi ta naše krajina Pamír nebo
jinou vzdálenou krajinu jen připomněla, když prostě některými náhodnými rysy
vyvolala takový dojem. To bychom potom totiž stěží udrželi i koncept naší
vlastní krajiny a vlastně čehokoliv osobitého. Takový ráz se shodí ze stolu velmi snadno.
Budu tu naopak
trochu provokativně sázet na možnost, že skrze ta místa poblíž našeho domu lze
onu asijskou zemi skutečně zahlédnout, svým způsobem po ní můžu dokonce oběma
nohama chodit; nebo ještě jinak, i moje okolí je do nějaké míry a nějakým
způsobem Pamírem.
Chvíli se mi
myšlenky točily kolem Borgesova Alefu[i],
místa, kde jsou obsažena všechna jiná místa. Nebo okolo představy, že na jediné
pasece se vyskytují spóry všech druhů hub na světě[ii].
Vzpomněl jsem si na dávné debaty o implikátním řádu.
Pak jsem to
zkusil nechat usadit tím, že budu akcentovat metodologickou stránku věci:
zkusme ten zážitek vzít jako možnost interpretace krajiny, tedy jejího
pochopení a zároveň již výkladu:
1) Můžu poznávat
Pamír nejen tím, že pojedu tam, ale i odtud,
z perspektivy střední Evropy, Čech, východních Čech, Ústeckoorlicka, okolí
Kerhartic, okolí téhle pěšiny. Stačí udělat pár kroků a dostanu se
k informacím o odlehlé části světa. (To všechno v některých letech
koncem ledna, jindy je tahle možnost zasutá. To všechno brzy ráno za jasného
dne, jindy by to vypadalo jinak.)
2) Zároveň tak můžu
poznávat tohle místo, svou vlastní krajinu, z perspektivy Pamíru: ukazuje se jako perspektiva, která mi má
k mému okolí co říct, jako vhodný interpretační klíč. Teď jsem (jako)
v Pamíru a tamějšíma očima se tu rozhlížím; ano, takhle jsem si
to tu představoval. Obvykle takové pochopení zažíváme při příjezdu domů
z jiného kraje – při návratu z Bulharska jsem letos nezaznamenal
žádný výrazný předěl; Balkán v nás.
Tyhle dvě
možnosti jsou vůči sobě asymetrické, ale komplementární: hledáme, kterou
krajinu psát od nás z domova, a zároveň i to, který aspekt toho našeho
místa tak vynikne. Objevil jsem takhle kdysi, že můžu ze své zahrady dobře
porozumět Krkonoším: sever je tu doma. Naopak největším zvěrstvem kdysi bylo
během jediného dne přejet do Krkonoš z Moravského krasu – ne že by se
i tam nedala nalézt vhodná spojnice, ale ta by se musela vynořovat dlouho a
postupně.
Kdo by namítal,
že jde o pouhé projekce, tomu lze odpovědět, že některá místa k promítání
zatraceně silně vybízejí. Kdy by to zkoušel smést ze stolu s tím, že to už
bychom si mohli nechat o krajinách jen tak zdát, tomu přitakám, že se jedná
o metodu velice podobnou; snové Čechy již takto zkoumal Sádlo[iii].
Jak víme od Cílka, krajiny vnitřní a vnější si často odpovídají.
Zkusím navázat
dalším, ještě radikálnějším krokem: nemá se to se zeměpisným určením podobně
jako se systematickým zařazením? Totiž: není redukce na pouhý výskyt rezignací
na vystižení povahy krajiny nebo organismu? Nedalo by se říct, že okolí
Kerhartic (při pohledu na východ) leží v Pamíru a tedy i
v Asii, podobně jako jindy říkám, že krokodýl není jen plaz, ale při
určitém pohledu obojživelník nebo ryba? O obojím nám něco říká a obojí
něco říká o něm. Pak se totiž zdánlivě tak objektivní a banální věc jako zeměpisné
zařazení – stačí přece udat souřadnice – stává zařazením co do kvality, vyjádřením příslušenství, spřízněnosti,
původu, určení. Běžně přece říkáme, že za Boskovickou brázdou začíná Asie –
nemíníme tím právě toto? Geographia
nostra, geografia eidetiké. Není-li to ještě sama Asie, je to aspoň Malá
Asie.
Co že je tu
z Pamíru přítomno? Tráva: tráva kratičká, tráva zmrzlá, tráva příliš řídká
s holými místy, která nikdy nedokáže zarůst. Kombinace zažloutlé zemitosti
a zmrazků pod nohama, křupe to. Nepravidelně vyježděné koleje, stopy
dobytka.
Uvažovat takto
lze proto, že Pamír i obojživelníci představují typy, typy nějaké zajímavé typologie.
Pamír není jen místo, ale taky (taky právě tím) i idea, i podoba. Když jindy
tvrdím, že sysel je rostlina[iv],
nedělám nic jiného.
Jsou tu ovšem i
prvky z jiných krajů, to se nevylučuje. Ještě jsem je nepojmenoval.
Za travnatou plání vystupují zubaté obrysy jehličnanů, ne geometricky
ploše, naopak, divoce, zemitě a hutně jako pořádně silný Pu-Erh. Nad nimi cosi
zcela konkrétního, o čem ale nevím, jestli je to kouř z komínů, dým
požářišť neolitiků, co vypalujou krajinu, cáry temné mlhy nebo stopy po něčem
létajícím, a zase spíš po dravcích a košťatech než po letadlech, jsou
totiž příliš nepravidelné. A zářivý půlměsíc s měkkým kolem okolo a jedna
zapomenutá hvězda. Je Pamír i takový – nebo se to tady vynořuje ještě jiná
vrstva, jiná doba, jiné místo?
Někdo by mi mohl
začít namítat, že podobně absurdně bych mohl tvrdit, že je tu za mou
zahradou třeba Amazonie. Fantazii se meze nekladou, anything goes. Zdá se mi
ale, že:
1) Neměli bychom způsobit inflaci podob tím, že necháme
vyskakovat další a další, dokud se nevyrovnáme s těmi aktuálními. Méně zde
rozhodně znamená více. Typologie bývají prosté, typy málo početné.
2) Něco z Amazonie by tu snad bylo, ale nechce se mi
to zrovna konkretizovat a vynořovat, mohlo by to být příliš nebezpečné a
zavedlo by mě to příliš daleko.
3) Amazonie tu klidně být vůbec nemusí, naopak i absence
určitých rysů je významná. To už spíš Bolívie, Peru; spřízněnost jihoamerických
a asijských náhorních plošin lze vnímat.
Obdobně krokodýl
je ryba, ale není hmyz. (To nic nemění na tom, že je taky vážka – trochu
toporný a nekomplikovaný vodní dravec.)
A jako jsou
v jediném místě přítomna i další místa, Zénón Nezénón, tak jsou
v jednom okamžiku přítomny i další okamžiky. Zhruba to, co jsem tu vypsal,
jsem tehdy pochopil snad v půlminutě, byl to dost přesný fyzický pocit.
Zformulovat ho a dostat ho na papír mi pak trvalo skoro hodinu, ale to už
jsem věděl, co chci napsat, bylo to přítomno a nemizelo to.
Sepisoval jsem
to tehdy v lednu už vevnitř, za oknem. A výhled mi stále ještě ukazoval tu
nezkrocenou a přitom prostou a šikmookou a ošlehanou krajinu Pamíru.
Krajinu jindy vzdálenou, ale ten den blízkou. Krajinu vzdálenou nejen
v prostoru, ale i v čase: dávno minulou, ale možná naopak budoucí,
přicházející. Ale na třešni se tam mihli šedobílí ptáčci, něžní a venušští, to
v Pamíru nemají, to je zase jiná epizoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat