Prázdné stěny
Začalo to bilancováním v
pozdním jaru. Tradiční vyčerpání ze školního roku nechtělo jen tak pominout,
ale navíc se k němu přidalo cosi jako hlad po obzoru,
hlad po neurčitosti. To, čím jsem byl
obklopován, bylo přehledné a manipulovatelné jako věci v reklamě. Hotové školní
nauky, ještě hotovější školní kompetence jako vystřižené z příruček pro
personalisty, výkonnost schopných, pragmatičnost mladých, zábava bezstarostných
– a já toužil po bezradných, rozpačitých, zasněných, nepraktických, ztracených.
Svět před
obzorem totiž nemá transcendenci. A tím nemyslím hned nějakou cestu
do království nebeského – i když od Bilba[i] víme,
že je to jedna jediná cesta, co vede kousek od vrat a najednou dojde až do
dračí sluje – ale aspoň trochu neznáma, nejasnosti, neuchopitelnosti,
skrytosti. Ať tu není explikátní bez implikátního, extroverze bez introverze,
Kejklíř bez Blázna, Císař bez Papeže, Apollón bez Dionýsa, jin bez jangu.
A
vzpomněl jsem si na svá péefka, která opakovaně tématizují právě tohle. Druhou stranu našeho viditelného světa. Průhled do Pamíru odsud, z plácku před
domem. Čtvero příležitostí k zastavení,
které odmítá věcmi manipulovat. A epizodické
situace, kdy se události stanou-nestanou, jen se tak mihnou a zase kamsi
zmizí. Nebo na Popelku srhu
popisující zarostlou zahradu. A ovšem, Černou
růži, co se odehrává opravdu ve
tmách na pomezí vnímatelnosti.
A
vzpomněl jsem si na ústřední téma katedrových začátků, totiž úkol vypořádat se
s raně novověkým dědictvím. Doba, kdy jsme na každém kroku zakopávali o
Descartův odkaz, všeobecnou geometrizaci, výskytiště objektů a nemožnost
uniknout z vězení prostoru, možná není tak úplně pryč, aspoň tady v Ústí ne; a
snad její (nyní ještě novější) virtuální obdoby zůstávají stále ještě výhonky téhož
dávného spoutání skutečnosti.
No a pak jsem si musel (kvůli stavbě výtahu)
ke všemu vystěhovat kabinet, který jsem obýval dvacet let. To, co (představuju
si) je pro Američana běžné – sbalit všechno během pár hodin, nechat za sebou
holé stěny a přestěhovat se do jiných holých stěn – pro mě znamenalo téměř
nemožný úkol zpřetrhat vazby, vyrvat se z kořenů … a ty pak při prázdninovém
přebírání krabic zpětně těžko hledat a ještě obtížněji k nim zase přirůstat a
navazovat na ně. Naroubován na vlastní pahýly …
To je
přece právě ta descartovská představa: že svět se dá vposledku vyskládat beze
zbytku, tedy každou věc celou uchopit a libovolně přemístit, až nezbude nic
jiného než ty holé stěny souřadnic, prázdné akvárium, do něhož jsme byli vloženi.
A zase naskládat zpět a nic se nezměnilo. Takhle funguje školní geografie,
která tak vyskládá pohoří, řeky, města a země. Nebo školní ekologie s
prvky ekosystému propojenými šipkami - a
za nimi už prázdné stěny.
Stačí to však
zkusit na nejbližším trávníku a zjistíme, jak je taková představa ošemetná.
Už jenom vyrvat trs trávy ze země je výkon rušící spoustu vztahů; a členit
pak trs trávy nebo hrudky hlíny dál znamená nejspíš utopit se ve
fraktálním členění takové mnohovrstevnaté záležitosti – a nebo věci nějak
zásadně zredukovat („tohle bude jeden kus trávy, odsud sem a dost“), ale
to je „vada na kráse“, švindl, v ideálně přehledném světě by se přece nic
redukovat nemuselo. (Zkusil jsem takhle kdysi uklidit psací stůl a byl z toho
málem epos.[ii])
A hlavně
– když jsme tu všichni biologové – když takhle něco rozložíte, vyložíte
a odložíte[iii],
už to neporoste. V trávníku rozloženém „na anionty a kationty“[iv] už
růst pokračovat nebude, mezi stěnami prázdného kabinetu už se nic nepřihodí a v
tom novověkém akváriu se nic nestane po celou věčnost.
Jenže on
ani ten prázdný kabinet není úplně prázdný. Radši se nebudu pouštět na půdu
fyziky, kde se snad i v nějakém kvantovém vakuu ledacos děje a chvěje, jen
matně tuším, že ta představa akvária tam tak úplně neplatí. Ale mám na mysli
třeba to, že opuštěný kabinet se liší od nového právě tím, že je opuštěný: má
navíc nostalgii, a tu jen tak neseškrábete. „‘Ty stěny
to slyšely‘, řekla babička,“ řekl by asi Přemysl Rut[v]. A
jasně, jsou tu stěny, za které už nejdeme, že venku prší, jsme vytěsnili, ale
tím jsme se skrytosti nezbavili, jen jsme ji samu skryli. Obzor tu nevidíme
paradoxně proto, že jsme si ho přiblížili na dosah ruky.
A co
teprve místnost, kterou jsme se ani nesnažili vyprázdnit? Místnost, kde se
dosud zachovala kýžená neurčitost? Ta
stačí, v tom je to kouzlo! Připusťte obzor, za nějž se může něco zanořovat - a
on je obzorem, z nějž se může něco vynořit!
A tak
jsem to celé šťastné léto zkoušel úplně jinak, neuzavřen do stěn jsem si všímal
prostorů, které nejsou lhostejné ke svému vnitřku, prostorů putování, prostorů
růstu, prostorů, které znamenají odlišnou skutečnost - prostorů ontologicky relevantních. Znova jsem
měl tendence začínat od geografie, protože už jen dojít k lesu, a to k lesu,
kde něco roste, není jen tak. Já se fakt chystám Prostory geografie[vi]
číst, Bobe, ale nejdřív to chci vymyslet sám. A inspiraci čekám
i od sborníku, co prý chystá Radan[vii].
Začít od
geografie, ale pokračovat biologií. U Zdeňka Neubauera jsem pořád znova narážel
na prostoření, proč jsem si toho
dřív pořádně nevšímal? Odlišné prostory představují arkána Tarotu[viii],
odlišným prostorem je místo, kde rozkvetl ibišek[ix], odlišné prostory povstávají právě tam a právě
tím, když něco teprve vzniká.
Najednou
se mi sjednocují dříve nepříliš související témata: prostor vznikání úzce
souvisí s vhodným časem, s dobami, které se snažím během dne a během roku
vždy znovu odlišně prožívat; souvisí s jednotlivými událostmi, těmi
epizodickými situacemi jako východ slunce nebo pád listu, které tu
najednou nejsou vůbec fragmentární; a souvisí s Dílem samým, které se okolo nás
a v nás odehrává.
Putování
po zemi nebo pěstování rostliny nebo zabydlení místnosti tedy nakonec znamená
až ontologickou změnu. A jsme u Vánoc. V Betlémě se s dítětem rodí nejen nový
čas, ale i nový prostor. Ano, ta cesta začíná blízko, skoro doma, hned u prahu.
A kam až vede …
[i] Bilbo Pytlík, in verbis.
[iii] Přepadá mě hravost ve stylu Z. N.
[iv] Vodňanský.
[v] Tím, že někoho imitujeme, poznáváme ve šťastných případech jak jeho, tak
příslušná témata. Zahrát různými způsoby Šla
Nanynka do zelí je činnost objevná.
[vi] MATOUŠEK, Roman, OSMAN, Robert, ed. Prostor(y)
geografie. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-2733-5.
[viii] NEUBAUER, Zdeněk a Jakub HLAVÁČEK. Slabikář
hermetické symboliky a čítanka tarotu. Praha: Malvern, 2003. ISBN
80-86702-01-4.
[ix] NEUBAUER, Zdeněk. Rozkvétání ibišku:
poznámky k eidetické biologii. Praha: Malvern, 2014. ISBN
978-80-87580-95-0.
Žádné komentáře:
Okomentovat