Čtvero způsobů ustávání v pohybu
Znáte ten pocit, kdy se svět najednou
promění skoro kouzlem, jako by byl úplně nový a přitom jako by byl takový
odjakživa, věci se ukážou být na svých místech a člověk se tluče do hlavy, že
to neviděl dřív, když to mohl stokrát vědět? Stává se (mi) to hlavně při
některém vzácnějším typu počasí: za červnových večerů, kdy se vzduch pročistí,
jako by někdo umyl zašlé okenní sklo. Za letního deště, co přichází jako
prozářené skelné kapky a jen pomalu dopadá na tvář obrácenou vzhůru (zní to jak
z reklamy, ale letos jsem to zažil). Za jitra babího léta, kdy se v nízkém
slunci na zažloutlé trávě třpytí stříbrně orosené pavučiny. Za vrcholného
října s klenbou zářivých listů nad hlavou, co se lehounce po jednom
snášejí a tvoří zlaté koberce pod nohama. Za prvního sněhu, nadýchaného a
bělostného, co přichází z nízkého nebe a usazuje se na rukávech. Za
mrazivé lednové noci, kdy jiskří sníh na nedotčené pláni neméně tak, jako
hvězdy na nedotčené obloze. Za toho březnového dne, kdy země voní do
dálky, teplý vítr přichází od jihu a jaro už nic nezastaví. Nebo za květnových
chvil, kdy kvetou byliny pod nohama i stromy nad hlavou a na obnoveném
světě se ještě se neobjevil žádný kaz.
Jenže to vždy znovu pomine. Když si
občas procházím starší zápisky nebo korespondenci, opakovaně nacházím totéž.
Zapomínám, co jsem věděl, čím jsem žil, co jsem chtěl; nekonám, co mám konat.
Žijeme ve věčném shonu, štveme se dokola – a ne za novými požitky, za
většími výdělky, prostě jen z pocitu povinnosti, prostě jen proto, že náš život
je rozplánovaný, jenom z rutiny, jenom ze setrvačnosti. A občas se zase
probereme … a zase to nepotrvá dlouho. Vlajeme v závěsu
za přítomností, marně se snažíme dohnat sami sebe.
Vypracoval jsem si už metody, jak se
s takovým upadlým stavem vypořádat. Postavit se na hlavu (to mám od
Chestertona, však víte). Pustit si věci blíž, pustit si je k tělu, takže je
celé neobhlédnu, zrušit ten odstup, který mi dovoluje být nezasažen. Chodit
nohama pevně po zemi a s hlavou přitom nahoře v nebi. Dosahovat rukou
na protější kopec a nedokázat dosáhnout na nejbližší větev. A hlavně zpomalit –
a když to nejde, ještě zpomalit!
Pokoušet se o to sám je však velmi
těžké, všechno to už vyžaduje jistou připravenost, nejde to a nechce se. Pokud
to zase jednou nepřijde samo. Příležitostí je čtvero: noc, večer, poledne,
ráno.
Noc je zřejmě dobou, kdy nastává vytržení z běžného ruchu
nejčastěji. Noc samotářů a mystiků. Noc snílků a osamělých bdících.
Noc ohlížejících se a bilancujících. Nešli jsme včas spát a už ani
nepotřebujeme. Myšlenky táhnou hlavou a nespěchají. Na dně je ještě nápoj a
svíčka ještě hoří. Je tma – a jen ta je vidět. Je ticho – a jen to je
slyšet. Svět je nám blízko, je všude okolo, ale čeká a spočívá. I my čekáme a
spočíváme. Jsme-li venku, cítíme vítr ve tváři, slyšíme vlastní dech, stojíme
nepohnutě, potom se zachvějeme zimou. Na včerejšek jsme zapomněli a na zítřek
nemyslíme. Nejspíš i hodiny se zastavily.
Večer
ale vlastně docela stačí. V jednom ohledu je to taková soft verze
noci, tedy již ustávání, smíření, klid, ale bez vypjatých nároků samoty,
přízraků neskutečnosti, drtícího ticha. Zároveň ještě dobíhá život dne,
dozrává, co jsme udělali, zůstává něco málo světla, věci neztrácejí barvu.
Právě přiměřený konec díla – kdybychom dodržovali míru. Dostaveníčko pod loubím.
Čas usednout a ohlédnout se. Čas hodovat a beze spěchu mluvit. Čas
pojmenovat a rozpomenout se. Čas shrnout denní zkušenost: večer je moudřejší
rána. Přes léto nejvíc napíšu právě po večerech – proč je o to víc nevyužiju,
když jsou teď dlouhé?
Poledne,
to už je těžší; když se povede, je vypjaté jako půlnoc sama, ale málokdy se
naskytne ta pravá příležitost. Vyprahlé poledne na cestě, slunce
v nadhlavníku, stín kdesi pod nohama a v prachu strne člověk i zvíře.
Liduprázdné náměstí, člověk zase sám, ale teď je to o to jiné, že je všude
vidět. Westernové scény, nekonečně protažené, odsýpané, zaváté stopy. A ovšem,
všechna sláva siesty, tedy v rozumných zemích, kde siestu mají.
Máloco je dnes tak zasuté a poztrácené; představa, že okravatění manažeři znehybní
a sotva se chvějícími rty odšeptají Anděl Páně, je, myslím, nadějí téměř
marnou.
A ráno
- a to je právě hlavní důvod, proč to píšu, hlavní objev. Jak bych mohl dospět
k nedělání, kdyby nebylo přítomné už na počátku? Příliš hluboce máme naučené, že
když už pracovat, tak po ránu. Teď s chutí do práce, až potom zábava a
odpočinek. Ještě jsem ani nevstal, ještě jsem sám sebe nepotkal, a už se
pohybuju v běžném kolotoči, kdo se to pohybuje? – A ono to jde, ona je to
příležitost, právě když je den ještě nový, když nabývá světla a barev a
svěžesti, když se sám den probouzí, začít úplně pomalu, tak jako když záleží na
každé maličkosti – a ono na ní záleží! Vždyť to zažívám v létě, ta orosená
jitra v zahradě, když je najednou líto každé prospané chvilky, potichu se
vykradu zadními dveřmi a všechno přichází samo. Jak vzácné je to ale
v zimě! Jen občasná, mimořádná probuzení, nečekaná, s pronikavým
vhledem v jediném okamžiku, co se pak dá několik hodin zapisovat; proč jim
nedat šanci, aby se děla častěji? Zastavení nejnáročnější, ale pak
nejplodnější: zastavením začít den.
Co je to vlastně, to zastavení, o které mi
jde? Analogií se nabízí mnoho. Denní modlitby církve, kdy např. při klekání
dílo ustává, tedy doba kontemplace. Neděle jako den spočinutí. Benediktinská
zásada ora et labora, ale
právě nejdřív ora! (Nám zbylo jen to „labora“, my totiž makáme.) Gelassenheit
Mistra Eckharta. Řecký protějšek
kontemplace, totiž theória (volnočasné
civění[i],
říká tomu Zdeněk Kratochvíl., od něhož to všechno vím). Taoistické nedělání,
wu-wej. Castanedovo nedělání, to asi není úplně totéž; nebo jeho příkaz
zastavit svět[ii].
Ale rozhodně tím nemyslím zavření očí,
odvrat, popření, vyvanutí. Naopak, ten pocit, jak ho znám, přináší plnou,
tělesnou účast na věcech okolo. Konec se tu stává novým počátkem, zanechání
vede k rozpomenutí, zpomalení k tomu, že se doženeme – želva tu
dohání Achilla!
Obdobou dob denních
mohou i zde být doby roční, vždyť malý rok je den!
Zima
coby předěl, zakončení vegetačního cyklu, překrytí světa bělostným závojem.
Za dlouhých večerů je čas bilancovat, nejen o silvestrovské noci[iii].
U krbu sedím, přemítám …
Podzim se svým zráním a dozníváním, vždyť ten ve zpomalení přímo
spočívá. Když se dá ještě sedět venku a na soumrak se dlouho nečeká. Podzim je období vpravdě čínské, říká
Aleš Roleček[iv].
Léto
využíváme asi nejvíc naplno (ne jako potlačené poledne), prázdninové
volno, stahujeme se do soukromí zahrady (cf. tarotové Slunce) a do dálek
moře, je čas putovat na jih nebo spíš počkat, až jih přijde k nám.
Ale opět nejpřekvapivější nápad je
využít k ustrnutí už jaro.
Cože? Vždyť je po zimě tolik práce! Kdo neseje, ať nejí … Jenže kdo se
nezastaví na počátku, nezastaví se nikdy. Svět
vždycky za vesny se obnoví a vzkřísí, praví Angelus Silesius[v].
Také jaro je čínské[vi].
Zkusil jsem to a zakusil jsem to. Zastavil
jsem sebe a spustil tím okolní svět – inverze, jak má být. Zastavil jsem se
v noci, za večera, v poledne i za úsvitu a udělám to zas,
bude-li příležitost; a ona bude.
A tu ozývá se mi
hlas, trochu rozmrzelý a okolkující, přichází možná odněkud z Libně, tam
jsem už dlouho nebyl, a protahuje: „To je mi tady nějaký ušlechtilosti, no ale!
Dyť na to my tu nejsme stavěný. Jo, to se jednou pani domácí přihlásila do
kurzu duchovní cesty a dočkala se toho - probuzení, říkáš? No jen se na ni
koukněte. A v létě dělali sousedi inženýři grilovačku, a že to je taky to
splynutí s přírodou a rekreace osobnosti. Ale já ti rozumim. To si takhle
dám ferneta u Sršatýho, to přítmí je tam kalný taky úplně skoro jakoby mysticky
a vypadá docela jako ráno nebo večer, protože takový to tam je pořád, i za
poledne. A stojim, tam je to u pultu na stojáka. A lahváče po ránu
támhle u trafiky, eště to tu nezakázali, a když lampa blikne a zhasne, tak je
to originální karlínský svítání, ochranná známka se vyřizuje. Ale za poledne,
aby to bylo kór nóbl, to se musí dozadu k panu Ervínovi, to je knajpa jako
vetešnictví, a ten tam má ještě prastarou ořechovku a tý se nalejvá ten panák
jen asi do dvou třetin, aby to nebylo zpíjení, ale požehnání. A dost. - Anebo
ještě jednu.“
Takhle bych se k tomu taky
hlásil. Přístavní povaleč je nakonec týž v Mediteránu i v Holešovicích[vii].
[i] http://fysis.cz/Koncept%20theorie.pptx
[ii] Mám trochu pochybnosti o tom, zda je
přípustné Castanedovy pojmy chápat metaforicky, mají u něj dost přesný až technický
význam. Ale zase – můžeme, proč ne, je to náš boj.
[iii] http://homunkulus72.blogspot.cz/2016/01/leden-hluboky-pomaly-temny.html
[iv] SVOBODOVÁ, Petra a Martin VALÁŠEK, ed. Veselý
kalendář na celý rok. Praha: Krystal, 2003. S. 87.
[v] SILESIUS, Angelus. Cherubský poutník.
Přeložil Miroslav MATOUŠ. Praha: Zvon, 1993. ISBN 80-7113-084-2. S. 51.
[vi] SVOBODOVÁ, Petra a Martin VALÁŠEK, ed. Op. cit.. S. 25
[vii] Volně podle Z. K.
Žádné komentáře:
Okomentovat