neděle 2. ledna 2022

PF 2020

Zahlédnout počátek

Trivium theoreticum

   „‚Jestli oni udělali tu zemi, nebo ta země udělala je, to se dá těžko říct, jestli mi rozumíte. (…) Jestli je v tom nějaké kouzlo, tak je pořádně hluboko, kam na něj nedosáhnu, abych tak řekl.‘
   ‚Vždyť je vidět a cítit všude,‘ řekl Frodo.
   ‚To ano,‘ řekl Sam, ‚ale nevidím nikoho, kdo čaruje.‘“[i]

   Jde mi o místa, kde se toho skoro dotýkáme. Místa v krajině, kde to klíčové je jen tušené – ohnisko, na které nelze dost dobře ukázat, resp. není na co tam ukázat.
   Když jdeme na houby a už cítíme, která místečka budou ta pravá. A s rostlinami je to obdobné.[ii] Takhle jsem nacházel všivce, Pedicularis, ty bahenní poloparazity, které zblízka vypadají zcela konkrétně, se složitě prolamovanou strukturou ohnutých květů a listenů a žebrovaných listů, ale já je nejradši hledával zdálky, na mokrých zrašelinělých loukách, kde bylo na dálku vidět, že tam někde je ploška trochu jinak žlutohnědá než kolem, srdce bažiny, kde to musí být.
   Když jdeme v barevném podzimu proti proudu Mumlavy a jak se proud vody zužuje a údolí stává mělčím, už je blízko to místo, kde to všechno začíná, a tedy pochopení, kde se bere její působnost … ještě nikdy jsem k pramenům nedošel, ale už, už skoro jsem k nim dohlédl. Podobně je tomu skoro u každé řeky s nejbližším zákrutem, zpoza kterého vytéká; už tam někde pramení. A taky se zatáčkou cesty. „Za rohem třeba připravená/je zlatá brána otevřená …“ Dívat se, odkud přilétají ptáci a odkud vyrůstá rostlina.

   Běžně nejspíš chápeme zrak jako obyčejnou evidenci toho, co okolo nás neproblematicky, věcně prostě je. Je-li skutečnost objektivním výskytištěm, pak její vnímání bude jen registrací polohy předmětů, přenesením výskytu v prostoru do nějakého odpovídajícího zobrazení. Každý na našem místě by viděl stejně, vidění je jediné, absolutní, nejlépe z god-like position. V tomto smyslu dokáže „vidět“ i kamera nebo počítač. Ptát se botanika „a jak jste se na ten Pedicularis koukal?“, to zní absurdně. „Tak je vznikání uhašeno a zánik mimo dosah.“[iii]
   (Tuším, že některé filosofické přístupy v čele s fenomenologií takové naivní pojetí zpochybňují, ukazují, že vidění je rozmanité, z každé perspektivy jiné, vždy nějak částečné, vždy nějak selektivní, vždy nějak odhlížející od některých aspektů věci.)
   V eidetické biologii je ale skutečnost chápána úplně jinak; a důrazu na podoby pak musí odpovídat i jiné pojetí zraku. Bude velmi záležet na způsobech, jak se na podoby dívat. A různé způsoby pohledu lze hledat (sic!), lze si jich hledět, rozvíjet je, kultivovat. (To je snad podstatou moderny v malířství – nejen jinak malovat, ale jinak se dívat.)

   A tady se nabízí rozsáhlý prostor pro náčrt metodiky koukání. Devatero způsobů hledění na rostlinu. Pohled letmý, pátravý, uhýbavý, prosebný, zarputilý, zkoumavý, hloubavý, pronikavý, nechápavý, zasněný, přerušovaný, vyčítavý, nedůvěřivý, oslněný, náruživý, vděčný. Vratičku nejspíš najdete, když se díváte tak trochu po očku.

   Nebo ještě takhle: protože podoby souvisejí s určitým utvářením svého prostoru, prostořením
(Z. N.), měl by pohled odpovídat právě jemu – a dokonce ho spoluutvářet. Vzpomeňme na Platónovo pojetí pohledu jako aktivního děje, kdy náš vnitřní oheň vychází ven a vytváří obraz tam, kam dojde.[iv]
   Šlo by velmi dobře vyhledávat pohledy odpovídající tradičním typologiím, např. znamením zvěrokruhu nebo arkánům tarotu. (Beranův pohled jiskří nápadem, Býkův hledí před sebe upřeně a lehce tupě, Blíženci na sebe pomrkávají, Rak obrací svůj pohled do nitra … Blázen čumí do blba, Kejklíř se soustředí na věcnou stránku, Papežka snad vidí za závoj … Viselec se dívá hlavou dolů, to je základní metoda …)

   Zkouším po vzoru Nevrlého Karpatských her[v] psát svoje lokální Orlické hry. Patřily by k nim různé způsoby pohybu přírodou[vi] a teď tedy i zkoušení různého dívání. Pohled, který nás do lesa táhne jako vlákno. Pohled, kterým věci tlačíme před sebou. Jít, kam mě oči povedou. Pohled, kterým se s věcmi spojujeme.[vii]
   (On ani ten pohled novověké vědy není tak absolutní, jak by se zdál. Výzkumník sám má tělo, byť ukryté v bílém plášti, a nějak ho používá. Vsadím se, že se většinou díval přísně, neoblomně, až násilně, pokud nedával pohledem nad brýlemi najevo jistou blahovůli.)
   Pohled, který se nesnaží být absolutním, připouští obzor, připouští neurčitost. A s nimi už se dotýkáme vzniku, díváme se, jak se něco vynořuje.[viii] Právě, to, že nevidíme ostře vše, umožňuje, abychom viděli vždy ještě víc. Viděli, co je okolo věcí. Viděli svět. Zírání do věcí, skrz věci, okolo věcí, za věci vede k průhledům dál[ix] a vhledům blíž.
   Jeden z posledních Zdeňkových textů[x] se týká toho, jak marné je pokoušet se spatřit rozkvétání. Upřeným pohledem – jako na číhané – vskutku ne; ale s očima přimhouřenýma, proti slunci nebo zase v přítmí, na okraji zorného pole, to by byla jiná: hledání správného pohledu je tu úkolem, měl by to však být pohled nepříliš ostrý!
   Blížíme se tomu při zírání na živlové projevy: do plamenů ohně, proudů řeky, provazců deště, víření sněhových vloček. Při koukání do mlhy (základní Castanedova metoda), do noci. Při snění. Posměváček by řekl, že až neuvidíme vůbec nic, spatříme ten náš kýžený vznik; ale z mlhy se rázem může vynořit třeba velmi konkrétní větev. Odkud vyrůstá rostlina? Právě odtamtud, kam už nedohlédneme: ze země. Hlavně tam nesviťte: jak se do tmy posvítí, růst zaplašíme. (Ano, rovněž je možné rozvíjet metodu koukání v opilosti, ale opět nemám na mysli úplné zamžení pohledu, nýbrž sobria ebrietas!)
   Obdobně jako zrak můžeme rozvíjet i další smysly; o co je u nich obtížnější vysledovat směr, o to je blíže onen obzor. (V knihkupectví jsem už zahlédl jak sborník Antropologie smyslů, tak příručky typu Vnímáme kreativně. Dost možná zase objevuju Ameriku. Nicméně mám vůči nim podezření, že se zastavují u seberozvoje a nepřipouštějí si, že užívají metody vskutku převratné, jimiž je možné poznat to, co dosud vzdělanosti unikalo nebo z ní bylo vytěsněno.)

   Jinými slovy – obecně jde o orientaci. A zdá se mi, že cestu k obzoru – tedy zároveň cestu do světa a cestu k počátku – lze orientovat třemi základními směry:

1)     Do dálky, k horizontu země a nebe, na hranice krajiny. Tam, kam zapadá slunce. Pohled poutníka, který sleduje svou pěšinu. Za devatero hor a devatero řek. Svět začíná za humny. (A taky končí.) Tohle novověk shodil ze stolu geometrizací, zmapováním světa.

2)     Do hloubky, do nitra věcí, které jsou před námi. To jde výsostně s věcmi průzračnými: plamenem, kapkou, studánkou, drahokamem, palantírem, sklenicí vína, očima. Ale pak i neprůhlednými! Zírání do nitra skály (Bystrozraký), do kmene stromu, do spleti křoví, do tváře.

      Novověk se obrátil právě do mikrosvěta (Standa Komárek vykládá přechod z renesance do novověku jako odvrat od zjevného ke skrytému, od jevů k vnitřní podstatě), ale neocitá se tak opravdu uvnitř, ale opět jen ve světě dílů, složek, součástek, přes veškerou pronikavost ulpívá na povrchu. Pohled tarotového Císaře nebo ještě spíš Ďábla. Sousloví „upřený pseudopohled“, které S. K. používá v jiném kontextu, mi tu rezonuje.

      Zdeněk Neubauer takto přiléhavě kritizuje mikroskopování: „Zvětšujeme toliko obraz, otisk, stín – jako bychom zvětšovali snímek či reprodukci. (…) Vzpomeň na ona slizká, hlenovitá, lepkavě chlupatá, cáhovitá/cárovitá mlna, vydávaná za organely, membránové struktury, synaptické spoje, molekulární komplexy ap. (…) Dojem chaotické neuspořádanosti, vzbuzující spíše odpor než obdiv. To jest, dokud je nepřekreslíme, a tak nepřeložíme, nepřevedeme jejich mlhavý, rozostřený vzhled do jazyka přesných tvarů, ostrých rysů, zřetelných obrysů – nevnutíme jim ikonografii inženýrských představ vytvořených more geometrico pro potřeby intelektu.“ [xi]

(Ještě jiným směrem zkoumání bychom se vydali, kdybychom sledovali pohled do vlastního nitra – contemplatio – a případně i možnost nazírání idejí právě tam. Další výsostná cesta, která může končit ve slepé uličce.)

3)     Do blízkého okolí, kde k nám obzor přistupuje na dosah ruky. Pouštíme si věci k tělu, o kousek blíž, než by bylo bezpečné. To neznamená, že vzdálené věci jako hvězdy vytěsníme, ale že je necháme přijít k sobě. Nebe i zemi poznáváme tady na naší zahradě. Je večer, pod nohama máme trávu a o kus dál strom; dva stromy? Vzduch houstne, noříme se do skutečnosti jako do vody. Jsme obklopeni podobami, které svůj vznik (i zánik) nesou v sobě. Tehdy se nesnažíme věci pohledem vydělovat, ale máme na nich bezprostřední podíl. Neukazujeme, kam se dívat; rozevíráme dlaně. Jdeme do světa tak, že svět jde k nám.

Trochu to vypadá, jako bych k Dlouhému a Bystrozrakému přiřadil Širokého až jako třetího, závěrečného. (Honza Černoch: „Jeho hlavní schopností je tedy pojímat a obsahovat.“[xii])

Snad říká něco podobného Zdeněk Kratochvíl, když proti metafoře soustřeďování (Plótínos) staví archaičtější představu otevřenosti až rozptylování – důležité je, co nás obklopuje, odtud k nám přichází skutečnost; tím, že otevřeme oči, neucpeme uši, dýcháme, pijeme, jíme.[xiii]

   Ať už středověk spí hypnotickým spánkem, jak říká Vopěnka[xiv], nebo je právě on dobou, kdy se otevírá kniha přírody, renesance už nebo ještě je dobou takového zájmu o okolí, právě i ono okolí bezprostřední, o něž nám může jít. Probouzí se jako svět na jaře, pouští si věci k tělu --- a brzy uvadne. Kniha přírody se zavřela až příliš záhy. Lze se tam vrátit?

   Možná tu nedělám nic jiného než další z rozvíjení pojmu theórie, jak ho znám od Z. K.[xv] Schopnost nazírat svět jako divák na divadle – a tedy dívat se na kytky, na svět různými pohledy, z různých perspektiv, hledat správnou orientaci. Rubem theórie je však platónský chórismos, odstup, který diváka vyděluje až příliš a viděné oddaluje mimo náš dosah. Zde mi jde naopak o zrušení onoho odstupu, návrat podílnictví na tělesně prožívaném světě – nejde ve Vánocích právě o to?

   Sam Křepelka vycítil kouzlo správně – a měl štěstí, že se na ně dosáhnout nepokusil. Jiní se pokusili – a tím ho zrušili.

   Dopsáno v nejtmavších dnech roku, v době temnot, mlh, dešťů, bláta, zmáčené trávy hned za oknem, hned přede dveřmi. Mimořádná příležitost vznikání znovu zažehnout a zánik nenechat mimo dosah!


 P. S.: Až po vytištění verze, kterou rozdávám fyzicky, jsem zjistil, že i mnohé další „moje“ myšlenky jsou parafrázováním/rozvíjením/následováním toho, co už napsal Zdeněk Neubauer: „Nalezl jsem výborné sudidlo, jímž lze tento návrat do skutečnosti identifikovat, a odlišit jej od postoje objektivního. Tímto kritériem je přítomnost horizontu, který k ekologickému světu (přístupu, perspektivě) bytostně náleží, zatímco objektivní realitě zásadně chybí. (…) V řádu domova (…) každý tvar, každý jev, každá patrnost vyžaduje jistý odstup (zde ne jako lhostejné oddálení, ale protipól snahy o co nejvyšší rozlišovací schopnost – pozn. P. H.), určitý filtr vnímání s přiměřeně nastaveným prahem relevance a náležitou ostrost rozlišování – tedy diskrétnost, aby se zjevila podoba – co se jeví, co je patrné. Pokud se totiž přibližujeme nepřiměřeně, nenáležitě, nepříslušně, stává se náš postoj pátravě indiskrétní – neslušný: ztrácíme ze zřetele to významné (relevantní), co jsme chtěli poznat. Totéž se stane, zachováme-li přílišnou distanc. Tak základní ctnosti objektivity – nezaujatý odstup a co nejbližší přístup v úsilí o maximální přesnost – jsou ekologicky nezpůsobilé, nezpůsobné, nepřiměřené, neřádné, zlořádné! (…) A tato vychovanost, taktní vnímavost přiměřená jedné každé podobě, v níž se zračí přirozenost věcí, je zároveň ipso facto znalostí a věděním.“[xvi]

 


[i] TOLKIEN, J. R. R. Pán prstenů I: Společenstvo prstenu. 2. vyd. Přeložil Stanislava POŠUSTOVÁ-MENŠÍKOVÁ. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0362-0. S. 338.

[iv] Snad to moc nekomolím. Kde jsem to slyšel/četl? Od Z. K.? V Souvislostech s tématem Oko?

[v] NEVRLÝ, Miloslav. Karpatské hry. Vydání osmé, ve Vestri druhé. Ilustroval Ludvík KUNC. Liberec: Alena Beňadiková, Vestri, 2017. ISBN 978-80-903029-9-0.

[vi] PF 2011 Pár cviků pro správnou postavu.

[vii] Eckhart tuším napsal, že když vidím kus dřeva, oči i dřevo jsou jedno.

[viii] PF 2019 Prázdné stěny.

[ix] PF 2017 Průhled do Pamíru.

[x] NEUBAUER, Zdeněk. Rozkvétání ibišku: poznámky k eidetické biologii. Praha: Malvern, 2014. ISBN 978-80-87580-95-0.

[xi] NEUBAUER, Zdeněk, NOVÁKOVÁ, Lucie, Tomáš HERMANN a Jakub HLAVÁČEK, ed. Hledání společného světa: úvahy o filosofii a proměnách vědění. Praha: Malvern, 2017. ISBN 978-80-7530-071-3. S. 192 – 194.

[xii] ČERNOCH, Jan. Erbenova pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký aneb O pasivní princezně. Ergot: revue pro filosofii a společenské vědy [online]. 2019, (01) [cit. 2019-12-23]. ISSN 2533-7564. Dostupné z: https://ergotsite.wordpress.com/2019/03/28/erbenova-pohadka-dlouhy-siroky-a-bystrozraky-aneb-o-pasivni-princezne/

[xiii] Mj. na EDO Olomouc 2015.

[xiv] VOPĚNKA, Petr. Druhé rozpravy s geometrií. Praha: Fokus, 1991. ISBN 80-900093-7-9. S. 13.

[xvi] NEUBAUER, Zdeněk, NOVÁKOVÁ, Lucie, Tomáš HERMANN a Jakub HLAVÁČEK, ed. Hledání společného světa: úvahy o filosofii a proměnách vědění. Praha: Malvern, 2017. ISBN 978-80-7530-071-3. S. 187 – 188.  


Vystavil v

1 komentář:

  1. homunkulus2. ledna 2022 v 0:45

    Tak už vidím, jak se opakuju. Ale to nevadí, to je ten cyklickej čas.

    OdpovědětVymazat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)