Konec dvouletého postu?
Cestou na obřady jako vždy vnímám svět zostřeně, zdánlivě nesouvisející jednotlivosti jako znamení.
Vycházím za tmy, cesta do údolí je kamenitá.
Na západě Měsíc těsně po úplňku, září mi na cestu, takže až vrhám stín, změkčuje svět, nebude zahnán Sluncem; těším se na míšení světel.
Jdu sám, vesnice spí, nepotkávám nikoho; jít pěšky je vhodný a vlastně jediný možný přístup.
Po kolejích přede mnou projíždí elektrická mašina a s rachotem míří doprava za obzor; snad do šeolu, rozhodně ne mým směrem. Lhostejný a předem určený mechanický pohyb. Podle Zdeňka Neubauera je lokomotiva symbolem novověku (tedy věku od počátku starého a právě pomíjejícího). Já procházím podchodem pod kolejemi: hodí se sestoupit dolů, abychom mohli stoupat.
Kopec po levici je temný a němý. Až na mostě přes řeku se ozývají ptáci. (Naše město nemá brány, ale branami - vstupními předěly - jsou tu hned na několika stranách právě mosty.)
Na lavičce u zastávky leží odložená igelitka, vypadá však úplně jako dítě v bílém povijanu. Jako ten naháček na nádraží v HP7, ale zde na lavičce, zdravý a zahalený do bílého.
Hodiny na radnici svítí jako druhý měsíc: říkám si, jaké máme štěstí, že tu radnice náměstí pyšně nevládne, ale organicky zapadá mezi ostatní domy; přesto její věž směřuje vzhůru.
Průčelí kostela je vyšší, ale zabedněné; chrám je dosud tmavý, jak jinak.
Na zahradě všechno, jak má být, stromy ještě divoce rozježené jako z Getseman, ale vlídné. Noční shromáždění, půst trval dlouho, dva roky. Mikrofon na úvodní informaci o obřadech nefunguje, ale komu to vadí: oheň zažehneme i tak.
Na ciferníku Měsíce odbila pátá.
Dlouho očekávaný Exultet s pradávnými silnými paradoxy: zpěv o radosti země, nezbytném hříchu Adamově, šťastné vině, o noci, která je světlem, o světle, kterého neubývá, o pilné včele, o pravém Luciferovi.
Ve čtení z Geneze se čte o nebeských světlech, ten Měsíc už je tu zas. (Tolkien to místo znal, ovšem.)
A pak mi utkvělo to místo, kde se mluví o panování nad mořskými rybami a nebeským ptactvem; ne že je máme lovit a jíst, ale vládnout jim - koho poslouchají ptáci a ryby? Vytanula mi nějaká (ruská?) pohádka, kde hrdina putuje od vládce ryb k vládci ptáků, od vládce ptáků k vládci zvířat, aby mu ukázali cestu k princezně.
Pak zpěv o obnově tvářnosti země. Teprve teď mi dochází, že slovo tvář souvisí se slovem tvar, a tedy zároveň stvoření (doma dohledávám, že naopak slovo tvar je odvozeno od tváře!). Jedno z možných synonym pro organické podoby v eidetice - na rozdíl od strnule, formálně, geometricky působících tvarů.
Znovu zažívaná jednota hudby při liturgickém zpěvu: zpívat sborově znamená zároveň naslouchat i přispívat k souzvuku.
Tradiční divadelní prvky liturgie: středem vykračuje muž v hábitu a cáká na shromážděné dospělé vodu - kde to uvidíte?
A ten hymnus "viděl jsem pramen vody, který vyvěral z chrámu na pravé straně ..." by se dal znázornit jako alchymický obraz řekněme v Atalantě fugiens. Jasně, alchymie! Kámen i elixír se tu dnes daly potkat! (O historickém ovlivňování těch tradic vím, ale dnes jsem to zažil.)
Hostina agapé s lahváčem a rozmluvami s přáteli. Novému stvoření by měla odpovídat nová pedagogika, ale jak ji rozpoznat?
No a nakonec cesta domů, již ve Slunci, které, jak praví sv. Platón, je tím, co způsobuje roční počasí, oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě. Nejen osvěcuje, ale přímo řídí!
A na zahradě bělostné květy špendlíku (Prunus sp.), samy bílé na černých větvích, a ještě zlatě prozářené.
Žádné komentáře:
Okomentovat