Počátek

 Vánoční přemítání / střípky / rozpaky

Nekonám(e), co mám(e) konat. A jednou z věcí, již jest konati, je rozlišování ročních dob se všemi příležitostmi, co přinášejí, a podílnictví na nich.

Roční doby lze vnímat v cyklu církevního roku, roku astrologického i v ročním chodu počasí a s ním souvisejícím cyklu vegetačním.

Opakovaně jsem už psal o adventu. Ten je vlastně dnes archaičtější, zasutější, skrytější, tajemnější - a tím vším působí. Vánoce jsou moc explikované, co se připravovalo, nastalo - a může nastat deziluze. Neumím(e) slavit a prožívat naplno úspěch, radost, dokončení, zdar.

První přiblížení je snadné: jak bychom mohli zapomenout na Vánoce? Jsou všude, už od října, a každý přece ví, co jsou Vánoce: stromeček, dárky, Ježíšek, cukroví, cukrový sníh ... a hlavně pohoda, klid a mír, zábava. Šťastný a veselý!

Nebo ne?

Teď bych to samozřejmě mohl celé shodit, a taky to za chvíli shodím, ale já to vlastně úplně shazovat nechci, stačí jen maličký posun.

Ono by to vlastně mohlo být v pořádku, jen dodat ještě víc: vánoční atmosféru vnímáme od dětství, je spojena primárně s dětstvím, a znovu se na ni rozpomínáme. A i když se chci vzápětí proti všem vánočním klišé bouřit, zároveň platí, že to podstatné je v oněch tradičních, "dětských" představách přítomné, nehodlám se jich zbavovat, nehodlám Vánoce dekonstruovat! Ke všemu, o čem bude řeč, patří betlém, hvězda, pastýři, koledy, zvířata, zvyky a pranostiky, ryba, jablka a ořechy, svíčky, vánočka, jmelí, andělé, tři králové.

No ale teď ten slibovaný zvrat; nějak se vytratilo ústřední křesťanské téma Vánoc: téma Vtělení. Ještě tak nějaké duchovní poselství jsme ochotni přijmout, ale Vtělení v jeho plnosti a konkrétnosti, masívní vtržení božství do lidství může být, kdyby nebylo pozapomenuté, možná i pohoršlivé. Tím se právě křesťanství pojaté radikálně liší od jiných směrů, že oceňuje tělo: nejde tam pouze o ponížení Slova, Slovo se vskutku tělem stává!

Ještě si snad připomínáme lidský rozměr Vánoc, narození dítěte, chudobu, prostotu, nouzi - a tedy péči, darování, pomoc. To samozřejmě (vlastně nesamozřejmě!) Vánoce znamenají, zároveň s tím jsou ale také kosmologickým, možná až kosmogonickým dramatem. Neděje se pouze jeden lidský příběh, proměňuje se tu celý svět, ba sama skutečnost.

Jde tu vlastně teprve o počátek příběhu, počátek dramatu, ale hned se stane to podstatné. Začíná se happyendem, teda happybeginningem. V alchymickém uvažování jde o analogii počátku Díla, ale Kámen, jehož má být dosaženo, je již zde, Lapis (Kristus) je už přítomen!

Symbolika Vánoc to vše třeba i v lidových zvycích připomíná na každém kroku. Opakovaně se vynořuje motiv nového času, tedy nových "pravidel hry", nových příležitostí, nové povahy dění. Nenastala jen jedna událost z mnoha, ale proměnily se veškeré dosavadní možnosti. (To dělá svým způsobem každá událost, ale zde je to mimořádně zdůrazněno. - A že to tak probíhá o každých Vánocích? To je klíčový paradox vztahu cyklického a lineárního času: vždy znovu si připomínáme, co je naprosto nové a neopakovatelné!)

Není proto divu, že jsou Vánoce dobou zázraků. V potocích teče víno, otevírá se nebe, rozjasňuje se země. Tolikrát kritizovanou českou tradici televizních vánoc s pohádkami vnímám jako docela adekvátní: pohádky k vánoční době patří, tehdy více než jindy platí "bylo nebylo".

A ovšem, věštby. Když vynechám moderní podoby věštění (typu předpovědi počasí nebo lékařská diagnostika - pozor, ty neshazuju, i zde jde o citlivost k drobným významným jevům), řadíme věštce a věštírny do dávných kultur starověkých, ještě tak možná středověkých. A hle,o Vánocích se najednou dá věštit i dnes: lití vosku, pouštění ořechových lodiček nebo třesení bezem možná už neprovádíme, ale ještě o něm víme. K věštění je vhodná doba právě pro tu kosmologickou provázanost - i malé věci se mohou setkat s velkými - a pro ten "jiný čas", kdy se mohou vynořovat jiné vztahy a nové "bifurkační body".

Od Z. N. znám tradici zvanou circulum: kromě velkého ročního cyklu - koloběhu dní - existuje i malý, vánoční "kroužek", dvanáct dní (či spíše nocí), které odpovídají onomu velkému cyklu, zrcadlí ho, shrnují ho, ale v převráceném pořadí, v protisměru. V tu dobu běží čas jinak, v tu dobu se ukazuje a rozhoduje mnohé. (Je typické, že právě teď nedovedu patřičnou pasáž dohledat, zato jsem během hledání našel mnoho jiných, zasutých, zapomenutých.)

A zázrakem zázraků je světlo. To světlo, jehož přibývalo na adventním věnci, to světlo, jehož začíná přibývat po slunovratu, světlo hvězdy betlémské, světlo zlaté ratolesti, světlo Janova Prologu. Světlo, které září nocí, světla na nebi i světlo tady na zemi.

Ono světlo by ale mělo jít právě ruku v ruce s tělesností. Co se mi líbí na návratu jarního slunce, je to, že věci v něm jsou skutečnější, plnější, sytější, opravdovější, nezredukované na pouhou předmětnost kalného dne. O Vánocích ale trošku hrozí, že půjde jen o virtuální podívanou (naše předvánoční školení o virtuální realitě ve školství jako by tu myšlenku předznamenalo). Z. N. píše o vánoční události sv. Františka (při inscenaci betlémské scény figurka dítěte ožila) právě jako o vzoru vší netělesné, duchovní, andělské, pouze jevové, teatrální stránky novověku. I neskutečnost našich televizních Vánoc by k tomu patřila. O Vánocích by nás měly aspoň trochu zábst nohy, mohli bychom doklopýtat aspoň za humna, kde je dosud cesta, cesta ušlapaná.

Ale zrovna na postavě božského dítěte může být provázanost antropologické a kosmologické stránky Vánoc hezky vidět. Bůh je dítě - a dítě si hraje s kostkami, tvoří nejkrásnější svět, kde věci mohou být čímkoliv, ale musí se jim to říci; dítě je každý rok nové. (Pardon, komplikovaná parafráze Hérakleita, Kratochvíla a Rilkeho.)

Rostlinstvo v té době spí, nebo by mělo. Vegetační cyklus se uzavřel opadáním listů a sklizní plodů. Plody máme již na stole, kořeny se skrývají pod zemí, jen loňské stonky trčí jako memento toho starého, co Vánoce úplně nepřekryjí. Jako konce, na jejichž pozadí právě vynikne počátek. Když jsou Vánoce bílé, je tu předěl zřejmý, všechno staré je zakryto. Na blátě jsou ale dny šedivé, neslavné, proti nocím jejich význam skoro zaniká; přesto se tam dole taky odehrává onen jiný čas, předěl cyklů.

Hlavně v souvislostmi s Velikonocemi uvažuju o vegetativní a generativní cestě. Vegetativní je kontinuální, vlídná, založená na růstu, kdykoliv to jde. Generativní je přerušená, radikální, obsahuje krizi, zvrat, semeno umírající, aby mohlo přinést novou generaci. Obé tam má své místo, ale ta generativní cesta tam dominuje: Ježíš je tehdy plodem kříže. O Vánocích je rašícím výhonkem (z kořene Jesse) či kvítkem, co z růže vykvet nám. I tady je nějak přítomno obojí, ale méně odděleně, generativní cesta méně vyhroceně. Všechno je tu sice jinak, rodí se něco nového, ale už dlouho se to připravovalo. Vánoce námi neotřesou.

Cyklus astrologického roku naopak ještě zdaleka neskončil, vstupujeme teprve do jeho poslední čtvrtiny. Oheň, který se ve Vánočním světle rozzářil, vstupuje v zimním období do skrytosti, aby byl pak na jaře vykřesán díky Beranovi. Teď začala vláda Kozoroha, ten je v protikladu k vánoční intimitě a hřejivosti pánem chladných výšin, nastolitelem řádu, třeba i nového řádu, ale stále řádu. Lidé se veselí, ale orloj nezaujatě odtikává hodiny k půlnoci. Saturnus, Kronos, čas jako stařec vládne, zatímco čas jako dítě se teprve rodí.

Celou tu dobu tu hmatám po (zřejmě ústřední) teologické otázce: jaký je vlastně vztah Stvoření a Vtělení? Je nebo není to totéž? Syn přichází od věků, skrze něho všechno je stvořeno - ale pak přijde ještě jednou "nějak víc". Objevuje se tu taková zvláštní sebevztažná smyčka, když se ten, skrze něhož všechno je stvořeno, ještě sám blíže, hlouběji k onomu stvoření vztáhne; co bylo narušeno, bude obnoveno. Právě jako když se z cyklického času rodí lineární. Právě jako když se na vegetující rostlině objeví kvítek. Jako když se z velkého kruhu času vynoří malý kroužek, který už nějak obsáhne ten velký kruh příští. Jako když světlo oddělené na počátku od tmy onu tmu prozáří. Dílo se dovršuje opětovným vztažením k počátku.

Kdy už ten Malvern vydá plánovaný Postmoderní betlém Zdeňka Neubauera? Určitě tam tohle všechno - a mnohem víc - je a já to zase jen znovuobjevuju. Ale to se má, to je to znovuzrození.