Cestou do města
Motto: Není možné zvítězit, nedokážete-li se
zúčastnit.
Vloni jsem se rozhodl svoje novoročenky zpětně zveřejňovat a
přitom jsem se jimi trochu probíral. A občas si podobně procházím starší
zápisky. A vidím, že píšu pořád totéž: protože na to pořád zapomínám a
pořád znovu to objevuju, ale i proto, že to, na čem mi záleží, je pořád totéž a
opakovaně se to hlásí ke slovu.
Alchymické Dílo začíná hnilobou, liturgie úkonem kajícnosti, pohádkové
i jiné příběhy nějakým ohrožením, nouzí, narušením řádu. I tady začnu podobně:
zážitkem toho, jak nevnímám a co všechno jsem ze svého života vytěsnil.
Řada mých úvah vychází z určité konkrétní situace (o
epizodických situacích jsem taky psal[i]),
docela lokalizovatelné jako fyzický pocit, jako místo, kde jsem zrovna byl, ne
nějak významné, prostě chvilka, kdy se něco vynoří. Velmi často to je
vykročení z domu, změna prostředí, určitá „konstelace“ terénu, trávy,
stromů, oblak. A najednou „to“ tam je.
Tentokrát šlo o cestu autobusem ráno do města. Úplně banální,
na tom není co vypravovat (chestertonovské převrácení perspektivy, kdy nic
banálního není a na vratké kocábce – lodi bláznů – se kymácíme závratnými
stezkami světa, si nechám na jindy). Popojíždím jen dva kiláky, tradičně stojím
v nacpaném autobuse někde vepředu, silnice na mostě tam obloukovitě stoupá
přes údolí k lesu, za chvíli budeme ve městě, postojíme dvakrát na
semaforech a do školy dojdu kousek pěšky. Před chvílí jsem ještě spal, za
chvíli se ocitnu v obvyklém školním koloběhu.
A najednou zase přišlo jedno z těch krátkých prozření,
kdy si člověk uvědomí, co vlastně dělá, nebo hlavně, co nedělá. Už jsem zase
pořádně nevnímal počasí, roční dobu, dobu církevního roku, stav vegetace
(nebylo to nic mimořádného, nějaký vlídný chladnější podzim s listy už
dost opadanými, po Dušičkách) ani denní dobu, krajinu, ve které vlastně
žiju, ani jsem si nepamatoval, co jsem naposledy pořádného četl, kde jsem
opustil texty, co mám rozepsané, neuvažoval jsem, co by se dalo vhodného
připravit a pojíst. Uvědomil jsem si, že to všechno jsem jako každý všední den
vytěsnil už předem, protože jsem věděl, že na nic z toho nebude dostatek
času a za pár minut bych zase musel nechat myšlenky ležet a vjemy
pomíjet. Tak jako nemá smysl začínat nic pořádného dělat, když s tím hned
budeme muset přestat.
(Teď před pár dny jsem byl v Praze, tam se to všechno bezčasí
násobí. Z metra do autobusu a čerta vím, kde jsou světové strany,
jestli jsem na kopci nebo v údolí a jaký je vlastně tenhle zimní den,
jestli je ještě den.)
Samozřejmě: mohl bych všeho nechat a jít za tím „jediným
podstatným“, k tomu bych asi potřeboval procházet tím údolím pěšky, beze
spěchu, zatoulat se mimo cestu pod stromy, postát na břehu řeky a koukat,
jak plyne voda, nechat si zavát vítr do tváře, vystavit se mrholení. Zastavit
se, zpomalit, ještě zpomalit, dovolit věcem přicházet blíž … ale ještě předtím
se pořádně vyspat …
Taky bych mohl zůstat v tom autobuse a všímat si tváří
spolucestujících, vnímat jejich povahu, momentální náladu, třeba se dát
s někým do řeči, třeba i někomu, kdo to potřebuje, pomoct …
Ale nic z toho neudělám, jednak hlavně proto, že do
práce tak jako skoro každý dojet prostě musím, jednak i proto, že takovou
otevřeností bych byl strašně zranitelný, najednou by mi vadily všechny ty jizvy
v krajině – silnice, koleje, parkoviště, elektrické sloupy, smrčáky po
stráních, autobus a auta, lhostejné tváře cestujících … Nic z toho
neudělám, a tak se na tom stavu spolupodílím a pomáhám ho budovat.
Jak já bych chtěl umět bejt nepraktickej a roztržitej
(nesmějte se, nejsem takovej!). Vždycky mi vadila kritika Jendy Bendy, který „ví,
že šumí les, že vysouší se mez, že v dáli hárá pes, že kvete bílý bez a že mostem
cloumá rez, že říčka jde skrz ves“. Pokud by to neměl vědět, proč by pak
vůbec na tu vodu jezdil?
Ve výukovém videu o působení drog na neurony (však ho řada
z vás kvůli mně viděla) je ukázáno působení LSD na kočku: „… a kočka se
náhle stává velmi přátelskou k myši!“ Nechá ji před sebou pobíhat,
dokonce jí pak myš vleze na hlavu – ne že by kočka byla otupělá, ale vnímá
v tu chvíli víc než apel na své lovecké reflexy, neredukuje myš na
pouhou kořist.
Jasně, že to praktické má své místo, že se občas hodí dojet
do práce, nenarazit na jezu a nezahynout hlady. Ale za jakou cenu?
A byla to cesta do práce – a tam to všechno odsouvám taky.
Když jsou na řadě lichokopytníci, fotosyntéza, trávicí soustava,
monohybridismus, oprava písemek, vedení dokumentace nebo dozor o velké
přestávce, není místo na pomalé hloubavé otevírání se svému okolí. Já to
samozřejmě do školy propašovávám a do výuky podsouvám, ale nemohu si to dovolit
ve větší míře. A kdo má práci ještě méně kreativní, nemůže si dovolit ani to.
Mnohé vrstvy skutečnosti vytěsňujeme za obzor s tím, že pak, v době
volna se k nim vrátíme, pokud budeme ovšem s to. Žijeme jako Jekyll a
Hyde. Taky Célestin a Floridor, ovšem. Večer řádí v klubu, o dovolené
sjíždí Alpy, pak se z něj zase stane úředníček v kravatě. Snad
nejhorší na distanční výuce byl pro učitele fakt, že volno nebylo nikdy, po
celý den a týden chodily od žáků reakce, nikdy nešlo hodit školu za hlavu a být
naplno jen doma.
Podobná je snad i úvodní/průběžná redukce vědecká, i tam
účelově od něčeho odhlédneme/odhlížíme, údajně pro zjednodušení situace, snazší
uchopení určitých rysů věci, vhodnou formalizaci a manipulaci … abychom se
k tomu, od čeho odhlédneme, už víckrát pořádně nevrátili.
Vlastně první věc, kterou jsem četl od Zdeňka Neubauera, byl
příspěvek Zachraňte jevy aneb Chvála bláznovství (v Geometrii živého[ii]).
Pravda, tam nejde primárně o čistě smyslové vnímání, ale zejména o matematický
aparát k zachycení a vyjádření živých tvarů, ale i tam je ústřední
myšlenka pořád táž - výzva pro vědu: neredukovat, neodhlížet, nevytěsňovat
jevy, dát jim prostor, být jim právi.
Zdeněk opakovaně připomínal[iii]
velikány vědy Francise Bacona a Jakuba Hrona Metánovského, kteří zaznamenali
přehršel rozmanitých jevů (první v souvislosti se zkoumáním tepla, druhý
třeba s časem a pohybem – i když si vybavuju i jeho pozorování
„smrašti“, to snad předčítal Z. K.), které z hlediska určitého paradigmatu
vypadají zcela naivně a neuspořádaně, ale nepředpojatá mysl je neopomine. Např.
u Bacona bolestivě pálí meteory, hašení vápna i mráz. Podobně si každý rok
vyčítám při výuce mikroskopování, že žákům ukazuju a říkám, co mají ve kterém
preparátu „správně“ vidět, místo abych je nechal zkoumat jevy, jak se jim tam
ukazují.
Otevřenost, vnímavost, podíl na dramatu světa, o to jde. A
jako by se mi ta možnost najednou vynořovala na všech stranách.
Do říjnového Gympláka[iv]
jsem psal o Nevrlého Karpatských hrách[v].
Toulat se po horách dokáže ledaskdo (a už to téměř stačí, už o to jde), ale
vystihnout jejich povahu, zachytit slovy bez obrázků aspoň část toho, co
jsme zažili, to je ten pravý úkol.
V předchozím čísle jsem zase referoval o knize Jána Markoše Bližšie k sebe[vi].
Je to velmi podobné tomu, co tu píšu: cestou ze situace odcizení, kterou
prožívá moderní člověk, je osobní zkušenost, přijetí tělesnosti, přirozených
rytmů času, tichá soustředěná pozornost. A mám chuť napsat obdobný text Blíže
k světu, protože to všechno mohou být opravdu metody obecněji platného poznávání,
nejen nepřenosného osobního prožitku.
Růža Lišková na facebooku představila pojetí úklidu
domácnosti jako symbolické terapeutické hry: děláme-li pořádek v bytě,
děláme ho v sobě. Např. vyvětrat znamená osvěžit mysl, čištění zrcadla je
zároveň péčí i zrak apod. (Připomíná mi to zásady feng-šuej, byť je tam asi nezmiňovala).
Úplně souhlasím, ale pozor, je to ještě také péče o svět. Kdo stírá podlahu,
pečuje o zemi, kdo smetá pavučiny ze stropu, hledí k nebi, kdo hrabe
zahradu, češe svět. Neboť mikrokosmos a makrokosmos spolu souvisejí.
Naše nová kolegyně Marta, školní psycholožka, zase přišla s návrhem
vnímavé chůze (zřejmě v duchu mindfulness) – udělat si čas na procházky,
během kterých citlivě vnímáme vlastní tělo i okolí, hodíme za hlavu
starosti, zbavíme se stresu, vypěstujeme si empatii (pardon, parafrázuju
popaměti). Zase je to něco hodně podobného – a zase bych se nechtěl zastavit
jen u psychologie, u toho, že to děláme jen kvůli sobě, ale rozvinout to jako
metodu, přístup adekvátní přírodě a světu vůbec. To by byla praktika … ale
už jsme zase u toho, že výuku ve státní škole bych neměl moc podřizovat
vlastním snahám a záměrům.
Samozřejmě, činit něco kvůli sobě a kvůli poznávání vůbec
jsou dvě možnosti, které se naprosto nevylučují: v alchymii je Dílo, které
provádíme, zároveň spojeno se sebeproměnou adepta. Dokonce snad nelze dosáhnout
jednoho bez druhého, je to možnost dvojjediná.
Trochu jsem si během podzimu četl o čajovém obřadu[vii]
– i tam mají přísná pravidla za cíl podpořit vnímavost. Celé je to nachystáno,
aby vnímal všemi smysly host, ale hostitel musí být vnímavý též – vůči místu, roční
době, hostu, ohni, nádobě, náčiní, čaji, pokrmu, květině, textu na zavěšeném
svitku …
Opakovaně mi tou dobou tanula na mysli metafora noření se. Základní představa
je asi spojena s vodou: zaplouvat pod hladinu, do hloubky, do temné tůně –
ale podobně se lze nořit do země (a nemyslím jen do nory, každá rostlina
je tak zanořena či vynořena) nebo naopak do vzduchu, když za večera kráčím,
jako bych proplouval mezi stromy. Noření se evokuje jak jistou hutnost
prostředí a skrytost okolí – klade nám odpor a daleko nedohlédneme, tak i
plynulost a lehkost pohybu, neukvapený, přiměřený přístup, žádné prolamování
(to je zase jiná metafora). Zapomínáme přitom na všechno, do čeho se právě
nenoříme. Noříme se tak do četby, do šachové partie (správná koncentrace
je základem, to učím děti pořád), do výuky (pedagogický ideál), do
liturgie, do debaty – a podobně se můžeme ponořit do činnosti v kuchyni,
do zahrady, do krajiny.
Ono je to všechno možné proto, že účast, podíl není jen způsobem poznávání, ale
až ontologickou dimenzí, vnitřní spřízněností, vzájemným spolupůsobením,
způsobem společného vyvstávání; cosi takového jsem zahlédl kdesi u Prokla[viii]
(mám ho teď ve škole).
Vloni jsem psal o distanci[ix],
která je právě téměř opakem takové účasti (byť i ona umožňuje vnímavost, jen
jiného typu). A jako jsem tam nabízel pro rozlišení typů distance typologii
astrologickou či tarotovou, lze ji použít i pro tuhle opačnou příležitost:
Blázen je ponořen do svého putování, Papežka nám umožňuje nořit se
do tajemství, Zamilovaný je plně účasten svého rozhodování, Poustevník se
noří do noci, Lunatici do tůní a měsíčního svitu, Duše světa dlí
v samém nitru skutečnosti.
Co tedy máme činit? Najednou se zdá, že to půjde skoro samo,
to podstatné jsme už učinili: zpomalili, uvědomili si svou nouzi a našli
způsoby, jak se podílet na světě okolo sebe: citlivě rozlišovat a nenásilně
podle toho jednat. Není to dlouhá cesta, je to cesta návratu, cesta domů. Místo
cesty, co se vine do dáli na sto mil, opravdu stačí udělat jen krůček[x].
Jak vyzývá Chestertonův Innocent Smith: „‚Teď já udělám
revoluci, ne francouzskou, ale anglickou revoluci. Bůh dal každé chásce její
vlastní druh vzbouření. Francouzové táhnou pohromadě proti městské tvrzi;
Angličan táhne do okolí města a sám. (…) Moje revoluce však skončí jako vaše,
jako revoluce země na svatém, šťastném místě – na nebeském, neuvěřitelném místě
– na místě, kde jsme byli dříve.‘“[xi]
No jo, ale jak toho dosáhnout ve všední den? Vždycky, když už si myslím, že „to
mám“, že jsem dosáhl „spořádané mysli“, která bez námahy dovede vyvažovat
různé podněty a reagovat na ně a přenášet tu vnímavost do každé běžné
činnosti, zase zapomenu, nejpozději za pár dní je taková naladěnost pryč a trvá
dlouho, než se zase vynoří. Snad to dokáží světci. Snad nějaký čínský mudrc
(obraz Do světa s dary, poslední z Deseti obrazů krocení býka[xii]:
„Proč bych měl hledat stopy patriarchů ve vánku na obloze, když můžu jít na trh
a pít rýžové víno?“).
Ale nám ostatním asi nezbývá, než „zavrtat hlavu do bláta
jako červi“[xiii]
a pokoušet se znovu a znovu, nechat se zraňovat, pracně se rozpomínat – jen to
úplně nevzdat.
Anebo možná použít metodu mistra Perneka[xiv]
nazvanou letmé míjení, kdy se sice smíříme s tím, že všechno
nedokážeme vnímat v plnosti, ale necháme to právě jen letmo, lehce,
nepromyšleně působit, aby to do nás nevědomky zapadlo a někdy se to vynořilo,
tak jako se vynořují zasuté zážitky těsně před usnutím.
Perlička: když jsem při prvním náčrtu spěšně
dopsal osnovu (včetně motta!), vyskočil na mě na fb kreslený vtip Miroslava
Kemela z r. 2015 věnovaný 17. listopadu, kde manželé na Národní koukají na
květiny položené pod reliéfem vztažených rukou a jeden z nich říká: „Ano,
z některých svých naivních představ jsme museli slevit. Co se týče pravdy
a lásky, není důležité zvítězit, ale zúčastnit se …“ Přesně tak, není to
ovšem žádné slevování: naopak.
A to by mohl být konec, jenže není, protože tu ještě mám
k předchozímu textu metatext, text o zrození textu.
Opakovaně si uvědomuju, kolik mých klíčových nápadů přišlo
jako rychlý sled myšlenek během krátkého okamžiku, většinou po ránu, dost
nečekaně a můžu dost přesně lokalizovat, kde to bylo, i když často s tím
místem nijak mimořádně nesouvisejí. Tak vznikl třeba Průhled do Pamíru[xv]
během kratičké ranní vycházky po cestě před domem. Zrození textu z těla
n(em)oci[xvi]
během chvilky po probuzení, ještě jsem seděl na posteli. První část téhle
úvahy, jak jsem psal, v autobuse na mostě nad loukou v údolí. A tahle
metaúvaha se mi vynořila v kuchyni, než jsem z toustovače vytáhl
tousty, nemohlo to trvat déle než minutu.
Myšlenky se přitom rojí, vyskakují rychleji, než bych je
dokázal zapisovat, snažím se je v tu chvíli aspoň pořádat, najít nějakou
mnemotechnickou pomůcku, abych je nepoztrácel. Sotva to pak jde, letmo je
zapíšu, to už trvá třeba desítky minut – a pak z toho vzniká text několik
hodin i dnů. Jak to, že toho v té jedné chvíli vím tolik? Jak to, že to
vím i nevím? Je to zároveň celé už přítomné, ale zároveň dá ještě práci dostat
to do slov, vyjádřit, explikovat – a kdybych si první náčrt neudělal, mohl bych
ty nápady taky zase ztratit, jako když si hned ráno nepoznamenáte výrazný sen.
Možná, že podobné je to s přednáškami, myslím
s těmi, kde neopakuju to, co už jsem mnohokrát říkal, ale snažím se
vyjádřit nějakou novou myšlenku (ne že by jich ve škole tolik bylo). Podstatné
je ne mít všechno už hotové, ale dostat se do stavu, z něhož lze pak jeden
bod výkladu za druhým vynořovat. Starý kantorský vtip říká: „Tak dlouho jsem to
těm pitomcům vysvětloval, až jsem to sám pochopil.“ Ale ono to tak opravdu je,
často potřebujeme přednášet nebo psát, abychom si teprve ujasnili, co si sami
myslíme, co o věci nějak víme. Nezřídka tak sami sebe překvapíme, dokonce by to
tak u správné přednášky nebo textu mělo být, dozvídáme se něco nového. Odkud?
Když píšu svůj příběh[xvii],
nejtěžší je proniknout do něj po čase znovu v místě, kde jsem ho opustil.
To se dá dělat pracně navazováním nitek, ale rozhodující je ta chvilka, kdy
najednou zase dovedu nahlížet do děje téměř jako jeho účastník. A tu
perspektivu pak udržet – a z ní už se dá psát docela nenásilně.
Zrovna den předtím jsem letmo zahlédl článek o fraktálech,
kde je ta nesmírná, nekonečná složitost generována z velmi stručného
matematického zápisu, vlastně předpisu – a co když, říkalo se tam, je celý
vesmír podobně zachytitelný nějakou ucelenou jednoduchou formulí? Tak podobně
se chovají i ty moje myšlenky – z určitého bodu, krystalizačního centra
najednou vykvétají jako ledové květy na skle celé drúzy nápadů, sice
rozmanitých, ale nějak jednotných, souvisejících v onom svém počátku.
A hned mi k tomu naskakují vzpomínky na diskuse o
implikátním a explikátním řádu[xviii]:
v implikátním řádu ty myšlenky hotové ještě nejsou, jen coby tušení,
náznak, možnost, vnuknutí. A na úvahy Ivana Havla s Ajvazem „o větvení
a sítích, (…) o agregátech a seskupeních“, o klikatících se strukturách
jako jsou mycelia, řeky a blesky, o celcích a jejích částech[xix].
Castaneda používá ve svých pozdějších dílech pojem bod
spojení právě jako určitý stav, z něhož lze vidět/tvořit svět; např. stopař
(analogie našeho kejklíře) tam může pohybem bodu spojení navozovat určité
situace, měnit scenérii, měnit sebe sama, vytvářet dokonalé iluze – ale jaképak
iluze, tam je to určitá stránka skutečnosti!
Naopak Borgesův Alef[xx]
(něco ve stylu „máme doma ve sklepě / malou černou díru“, totiž místo
obsahující všechna místa, závratně nekonečný počet věcí nazíraných ze všech
úhlů, to vše v jediné kuličce) mi vždycky připadal divný, nereálný,
protože ukazoval příliš explikovaně, nedal místo neurčitosti, věci už tam
aktuálně byly, nevynořovaly se teprve postupně. Nic z něj teprve
nevyrůstalo.
A rozhlížím se po (zdánlivém) nepořádku na svém psacím stole,
který je z určitého výchozího myšlenkového bodu najednou přehledný,
rozházené texty na sebe navazují, hrají dohromady, tvoří ucelenou historii,
kterou se lze probírat. A vybavuju si teze o tom, jak je důležité znovu a znovu
si uspořádávat knihovnu, kdy se v určité logice nově ukazuje, jak
k sobě které knihy patří.
Nebo by se dala použít metafora vlnění, další vodní metafora,
jediný pohyb rozvlní celou vodní masu, zde celá významová pole … a tady mi
myšlenky odbočily k další úvaze, tu si nechám na jindy, k úvaze
o tom, jak málo v biologii představu vlnění využíváme, byť by pro živé
dění byla docela přiměřená; tak zase zpátky …
Poslyšte, řekl by možná Karel Čapek, oni ti staří rolníci
museli mít takových nápadů, když se bez odstupu dotýkali těch svých hrud
hlíny a nemohli ze své konkrétní situace utéct do nějaké abstrakce … Už se
nedivím, že vrcholní poustevníci žili tak prostě a každodenně. A Milarepa[xxi]
stavěl celé roky své kamenné domy, i když ten se měl svých nápadů naopak spíš
zbavit; nebo ne?
Psal jsem tu nejprve o potřebě vnímavosti, potom o schopnosti
v jediném okamžiku spatřit, co se pak teprve musí pracněji vyjádřit. Obojí
má, myslím, ledacos společného: jde zároveň jak o vlastní přítomnost, usebrání,
nalezení vlastního místa, tak o schopnost otevřít se tomu, co kolem nás působí.
Snad je tento dvojitý úkol vlastně úkolem jediným.
[ii] KŮRKA, Petr, ed. Geometrie živého: Sborník přednášek
podzimní školy : Matematické modely morfogeneze : Bechyně 26.-30.9.1988.
Praha: Český svaz vědeckotechnických společností, 1991. ISBN 80-02-99236-9.
[iii] NEUBAUER, Zdeněk. Biomoc. Praha: Malvern, 2002.
ISBN 80-902628-7-2. S. 73 – 78.
[v] NEVRLÝ, Miloslav. Karpatské hry. Vydání osmé, ve
Vestri druhé. Ilustroval Ludvík KUNC. [Liberec]: Alena Beňadiková, Vestri,
2017. ISBN 978-80-903029-9-0.
[vi] MARKOŠ, Ján. Bližšie k sebe: Hľadanie
ľudskosti v dobe médií, technológií a vedy. N Press, 2021. ISBN
978-80-8230-036-2.
[vii] SEN, Sōshitsu. Cesta čaje, mysl čaje.
1991. ISBN 80-85213-06-0.
[viii] CHLUP, Radek. Proklos. Praha:
Herrmann, 2009. ISBN 978-80-87054-16-1.
[x] Parafráze Záhady čínského bludiště.
GULIK, Robert van. 3x život a skutky soudce Ti. Přeložila Libuše
BOHÁČKOVÁ, přeložila Zlata ČERNÁ. Praha: Odeon, 1984. S. 286.
[xi] CHESTERTON, G. K. Muž, který byl
příliš živý. V Praze: Ladislav Kuncíř, 1925. Knihy nové doby (Ladislav
Kuncíř). S. 146.
[xii] Deset obrazů krocení býka: čínský buddhistický
text z 12. století. Ilustroval Kristýna CÍLKOVÁ, přeložil Václav CÍLEK.
Praha: Dokořán, 2004. Mocca. ISBN 80-86569-81-0. S. 48.
[xiii] GULIK, R. op. cit., s. 302.
[xiv] HOLÁSEK, Pavel. Jabloděj.
Nepublikováno.
[xvii] HOLÁSEK, P. op. cit.
[xviii] NEUBAUER, Zdeněk a Jiří FIALA. Střetnutí
paradigmat a řád živé skutečnosti. Praha: Malvern, 2011. ISBN
978-8086702-88-9.
Ta knížka
přetiskuje starší sborník přednášek, které u nás ty pojmy uvedly do povědomí,
my jsme se o tom pak bavili hlavně na cestách, třeba kdysi z Házmburku do
Třebenic – taky úvaha navázaná na určité místo.
[xix] AJVAZ, Michal a Ivan M. HAVEL. Pokoje
u moře: sedm let korespondence o živém těle, o trčení a vyčnívání, o větvení a
sítích, o písmenech, houbách, kostrách a kostlivcích, o škálových úrovních, o
agregátech a seskupeních, o totalizaci a diferenciaci, o prázdnotách, o
přidávání a odebírání, o moři, o vánicích a sněhových vločkách, o obrazech, o
jednotícím rozvrhu a nakonec i o rámech uvnitř rámů. Červený Kostelec:
Pavel Mervart, 2017. ISBN 978-80-7465-267-7.
[xx] BORGES, Jorge Luis. Zrcadlo a maska.
Tohoto souboru 1. vyd. Praha: Odeon, 1989. Klub čtenářů (Odeon). ISBN
80-207-0076-5. S. 255 – 269.
[xxi] TOMÁŠ, Eduard. Milarepa. Praha:
Gemma89, 1991. ISBN 80-85206-03-x.
Žádné komentáře:
Okomentovat