Půst - Ryby; cyklus se uzavírá
Pokoušel jsem se na nástěnku Starých textů vytisknout něco k současné roční době a zjistil jsem, že o postu jsem psal jen jednou kdysi dávno a o Rybách vůbec. Přitom jde v ročním cyklu o fáze velmi významné, dokonce klíčové.
A - jak tomu bývá často - pak se mi to téma začalo opakovaně vynořovat v jednotlivých obrazech, téměř epizodických situacích. Volavka letící nad řekou, mohutná, nahrbená, temně šedá, divoká ve své lhostejnosti, téměř pravěká; a pod ní hnědavě kalné vzduté vody, turbulentní víry nad spodními nezadržitelně se valícími proudy.
Jindy jsem šel po městě, rozespalý před ranní poradou, sotva svítalo, a v nevlídném počasí jsem měl nevlídné myšlenky: peněz se nedostává, v práci se točím rutinně dokolečka a objevují se novoty typu virtuální realita a umělá inteligence, se kterými si nevím moc rady.
A vtom jsem se rozesmál: jako bych to všechno už dávno neznal! Chudoba je přece ctností, ctností františkánskou, ba vůbec křesťanskou, skoro nutnou podmínkou pro vstup do království nebeského a další podobné odvážné počiny. Nejenže se dá vydržet, je dokonce potřebná, umožňuje odpoutanou veselost, pravou lehkou radost, hlavně že jsem psal do Gympláka o Nevrlého hrách ... Rázem jsem kráčel krokem téměř tanečním.
Podobně s tím unaveným všedním kolotočem - copak jsem dávno nenalezl a znovu nenalezl a nepotvrdil metody, jak se s ním vypořádat, zejména metodu zpomalení a stavění se na hlavu? A i ty computerové strašáky se mi najednou ukázaly malé a pošetilé: cestou od nich je návrat k tělesnosti, prožívání světa v jeho blízkosti, ukročení zpět z fantomového světa, který pak udělá jen "puf" a zmizí. Je to pořád táž písnička, jde to stejně, jako jsme se vypořádali třeba s umělou hmotou. Vždyť jsem se loni zabýval Jánem Markošem a jeho cestami ze všech odlidštěných moderních konstruktů, i to už jsem zapomněl?!
Vůbec, to důležité už bylo mnohokrát nalezeno a vysloveno, jen to znovu a znovu nezasouvat, nevytěsňovat, dokázat vztáhnout k naší přítomnosti. Rozpomenout se, to je málem devíza začátku filosofie a platí pořád.
Co má tohle moje kratičké ranní prozření společného s postní dobou a Rybami? Prostotu. Chudoba, odříkání, půst, to všechno jde ruku v ruce. Zároveň to patří k roční době, kdy jsou země i nebe popelavě kalné a stačí to, lze se radovat z mála, prožívat i to základní, nenápadné, nerozvinuté jako dostačující. Míval jsem prostotu spojenou s březnem, tlumené barvy, plaňkový plot, holé cesty, kvetoucí líska a kos; únorová prostota je ještě trochu jiná, původnější, v temnějších tónech šedi a hnědi, víc chtonická.
Je doba očišťování, ale ne zářivou kapkou z tajícího sněhu, spíš přijetím bláta a popele pod nohama, ne ledovým pramenem z horské bystřiny, ale proudem řeky, jakkoliv je kalná, ba právě proto, že je kalná. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, ale znova a znova budeš vstupovat, čas je třeba prožít, ne odhodit. Čtyřicet dní postní doby upomíná na hebrejské písmeno mem (to je zároveň číslo čtyřicet), mem právě znamená vodu až ve významu času, pomíjivosti, smrtelnosti. Prach jsi a v prach se obrátíš.
Tradičním vládcem Ryb byl Jupiter. Když jsem se to dozvěděl poprvé, zarazilo mě to, Ryby jsem vnímal spíš podle písně "já sa udělám malú rybičkú / a uteču ti bystrú vodičkú". Co má s plachostí a sensitivitou co dělat hromovládce a panovník? Odpovědí je snad to přijetí tělesnosti, vlastně i jistý typ plodnosti. Vidím v duchu starobylou rytinu: rybáři roztahují sítě, vody vydávají úrodu podobně jako pole. Místo odtažitých výšin pro vyvolené je tu smířlivý pomalý tok, přiměřené tempo, zodpovědnost vycházející z vnímavosti, práce a dny.
Ryby i půst jsou koncem minulého cyklu, ale i nultou etapou, "hodinou předjitřní" cyklu budoucího. To minulé tu doznívá a mělo by v klidu, bez přeryvu doznít, pro to nové se tu teprve chystá půda: materia inchoata. Vody se valí, ale my můžeme zůstat usebraní a smíření.
Je to marné; ať se snažíme, jak chceme, nevymyslíme nic lepšího a příhodnějšího než starou dobrou zásadu: umyj si misku. Ne jen v tom smyslu, že odpovědi na velké otázky jsou paradoxním shozením problému ze stolu nebo že nelze začínat Dílo, nejsme-li vypořádáni sami se sebou. Ale i v tom prostém významu, že proud vody, očišťování, dotek rukou, práce s nádobou jsou pro počátky i konce těmi nejpříhodnějšími přístupy.
V předvečer Popeleční středy jsem tak do konvice po dlouhé době navařil zeleného čaje. Ovšem ne proto, že jde o lahůdku (tou vskutku jest), ale právě pro jeho prostotu, umírněnost, zároveň jistou svíravost, trpkost, nenápadně zahnědlou barvu v misce, pomalý rytmus upíjení. V postu nemusíme sami sebe zapřít, ale potkat.
V té mističce vodička, v té vodičce rybička.
Žádné komentáře:
Okomentovat