Po dvaceti letech

Ponížení a znechucení

Tenhle text vznikal s rozpaky. Zeman? Váhal jsem, jestli tu o něm vůbec psát, už se mi nechtělo, mým převažujícím pocitem je únava, úleva a chuť to hodit všechno za hlavu. Ale po vzoru kronikářů nakonec píšu: nechceme-li žít jen přítomným okamžikem (a že k tomu mám sklony!), je dobré, aby byly věci vysloveny, reflektovány, dořečeny, uchovány v paměti. Aspoň dokud jsme kulturou písma.

Miloš Zeman konečně odchází. Kde jsou ty doby, kdy jsem otevíral zprávy a sítě s očekáváním, jestli už odstoupil; i pět let bylo příliš, deset let bylo nepředstavitelných a k nepřečkání. Ačkoliv jsem většinu života (a díky za to) prožil v demokratických poměrech, což mnozí jiní říct nemohli a mnohde dosud nemohou, jen menšinu času jsem mohl s chutí podporovat svou vládu nebo právě svého prezidenta. Nesouhlas patří k věci; potupa, ponížení a stud minimálně poslední dekády však už nikoliv.

Otázka role osobnosti v dějinách patří odedávna k jejich reflexi (napadá mě třeba Vojna a mír, kde to Tolstoj řeší opakovaně). Dalo by se říct, že značná část politických rozhodnutí je určována komplexem různých faktorů typu mezinárodní situace, ekonomické poměry apod. a že celkem nezáleží na tom, zda je předním úředníkem státu ten nebo onen, většinu rozhodnutí musí udělat stejně. Zároveň lze však hájit i pohled opačný: politika je znovu a znovu personifikována, velkou roli v ní hraje společenská atmosféra, politická kultura, jednotlivé výroky, symbolické události - a tam náhle jediný člověk může ovlivnit strašně moc. Přese všechno oprávněné připomínání, že žijeme v moderní době s vymezenými kompetencemi a civilním charakterem úřadů, se pořád znovu vracejí archetypální motivy spojované tradičně s osobou panovníka. Královská role, jakkoliv ji můžeme rozumově popírat, ve společnosti stále nějak působí a působit bude. Snad i proto možná za nejvýstižnější obraz z celé Zemanovy doby považuju scénu s vrávoráním nad korunovačními klenoty. Nehodný král, motiv řady příběhů.

Nevěnoval jsem se mu tady, za léta psaní tohohle blogu se tu objevoval pramálo, i když na sociálních sítích jsem ho zvlášť v prvních letech prezidentování připomínal snad až příliš. Radši bych na něj prostě zapomněl, nechtěl jsem ho plést k tématům, na nichž mi záleží, měl bych z toho až pocit rituálního znečištění. Jak praví Kléméns Alexandrijský v podání Zdeňka Kratochvíla, když odmítá hrdinskou mučednickou cestu: "Já nechci mít s římským císařem společného nic, vůbec nic, ani císařského prokurátora." (Pramen poznání, citováno popaměti.) Tak snad naposled.

Bilancování si zaslouží celé jeho působení, ne jen těch deset prezidentských let. A navzdory tomu, jak lze sledovat jeho obraty a úpadek, bída to byla už od začátku. Od projevu na Letné 1989, kdy si tahal náhodné cifry z rukávu, přes vulgarizaci sociální demokracie v devadesátkách až po opoziční smlouvu a neslavnou jednobarevnou vládu; následovalo zdánlivě definitivní stažení na Vysočinu s občasným jedovatým plivnutím typu SPOZ.

Jen výčet jeho nehorázností z doby prezidentování by vydal na dlouhý článek - a taky právě v těchto dnech vycházejí, jen ať se to připomíná! Možná nejvíc bych mu vyčetl opakovanou snahu jednat minimálně na hraně ústavy a rozhodně za hranicí ústavních zvyklostí - připomeňme Rusnokovu vládu najmenovanou naschvál a udržovanou extrémně dlouho, připomeňme první Babišovu vládu bez důvěry sněmovny i bianco šek Babišovi pro jmenování vlády druhé. Ale třeba i kauzy s nejmenováním profesorů, o Putnovi jsem tehdy psal dokonce i tady. Obecněji bych to nazval bezohledností: bezohledností k záměrům, s nimiž byly psány zákony, bezohledností k politické reprezentaci země, bezohledností k námitkám veřejnosti. Nebyla to jen snaha usurpovat si moc, to dělají mnozí, ale zvláštní, pokřivená snaha pošlapat a znehodnotit vnímavější, ohleduplnější pojetí politiky.

Navzdory jeho zálibnému sebepojetí coby toho, kdo založil slávu naší sociální demokracie, byl naopak tím, kdo u nás dlouhodobě levicovou politiku destruoval. Opakovaně nahrával pragmatikům moci, populistům, těm, kdo místo moderních levicových témat nabízeli hru na rozdávání a vyvolávali očekávání, že stát se postará, stačí natáhnout ruku a ještě natáhnout ruku. Asi ve stylu Důchodců za životní jistoty, byť to zrovna nebyla jeho strana, ale právě pod jeho vlivem očekává řada lidí od sociální demokracie něco docela podobného. Dnes jejich hlasy sbírá ANO. V důsledku jeho činnosti se rozdíly spíš prohlubovaly: opakovaně mluvil a působil proti neziskovkám, sociálním antropologům, občanské společnosti, všem těm, kdo by na problémy lidí na okraji dokázali upozorňovat a něco proti tomu dělat.

Za jeho prezidentování se objevilo značné nebezpečí pro demokracii v podobě Andreje Babiše s jeho mnohonásobným střetem zájmů a kumulací moci; Zeman ho sice nestvořil a míval proti němu námitky, ale ti dva byli nakonec odsouzeni ke spojenectví a byl to Zeman, kdo Babiše opakovaně podržel a podpořil; je proto za důsledky Babišova nedávného vládnutí spoluodpovědný. A co chybělo, aby tenhle typ politiky nadále převažoval ...

V mezinárodní politice nás dostal do zahanbující izolace. Pro nás, kdo jsme byli v devadesátých letech zvyklí, že si tu světoví státníci podávali dveře, bylo smutné sledovat jeho jednoznačné zaměření na Čínu a Rusko, tedy právě země, před kterými bylo proč mít se na pozoru, a naopak téměř vakuum v jednání se západními spojenci. Mezinárodních návštěv v jeho pojetí bylo pramálo, a když už byly, bylo třeba jen se hrozit, kdy zase otevře ústa a něco plácne. Trapné pitvoření s krtečkem v čínské televizi, cesty na Rhodos nebo bratříčkování s Putinem nikdo nesmaže. Nakonec se moc nebavil s nikým a nikdo se nebavil s ním (leda Srbové nebo Maďaři), fotka, kde v koutě vedle shromážděných státníků poklimbává na židličce, je více než výmluvná.

A ono to je zřejmě ještě horší. Nejspíš byl dokonce přímo bezpečnostním ohrožením státu: přehlížel varovné zprávy BIS, v době hybridní války rozšiřoval ruské narativy (za všechny třeba novičok), podporoval spolupráci nebo dokonce závislost právě na zemích představujících bezpečnostní riziko, naopak znejisťoval spojence. Vzpomínáte, jak ho ruské televize a agentury až donedávna citovaly jako významného přítele Ruska v lůně dekadentního Západu? Jímá mě hrůza, že Temelín u nás mohl dostavovat ruský Rosatom.

Mezi ostatními hrůzami vypadá další položka jako drobnost, ale podle mě je to drobnost důležitá a charakteristická: přezíravý až humpolácký vztah k zeleným tématům. Nesmyslný kanál Dunaj - Odra - Labe, kecy o Šumavě, kterou viděl leda z letadla (a dal za ni vyznamenání Mánkovi), podpora prolamování limitů těžby hnědého uhlí. Jeho bonmoty o ekoteroristech, grýndýlu, Grétě a pěstitelích kůrovce v podstatě zabránily, aby se ve vyšších patrech politiky a médiích vedla uměřená racionální debata ať už o problematice naší nebo globální. Zaspali jsme tak dobu zrovna v letech, kdy si to nesmíme dovolit. V létě jsem takhle vypěnil, když vystaven na pódium na Zemi živitelce bohorovně opakoval tytéž pitomosti jako před lety, doplněné jen o dezinterpretaci požáru Českého Švýcarska. Zeman je ovšem biologický diletant, jeho nesmysly o lumících nebo blbounu nejapném už zlidověly; problém je hlavně v tom, že své diletantství nepřiznává a naopak válcuje jakoukoliv rozumnou debatu. A to je jen pars pro toto, obávám se, že podobným myšlenkovým dinosaurem bude i v jiných oblastech včetně ekonomie, kterou se tak holedbá. (Hezky to bylo vidět při šachové akci Partie osobností, kde nejdřív setřel redaktora, že neví, kdo to je Zmatlík - autor učebnice ze začátku 20. století - a následně provedl před kamerami jednotahový začátečnický blundr, když nechal stát napadeného jezdce.)

Personální bída: Šloufa vystřídal Mynář a Nejedlý, jejich kšeftaření právě vylézá na povrch a ještě se asi dozvíme mnohem víc. Vlastně nejspíš nebyl našim prezidentem tak úplně Zeman, ale někdo z nich. Odpovědnost za ně ovšem nese on. No, a pak tu byl Ovčáček. Ani není třeba vypisovat, co všechno napáchal, jeho jméno se stalo symbolem - a přitom kdybych to všechno vyjmenoval, za pár let by tomu snad nikdo ani nemohl věřit. Aby nám Zeman nekálel na hlavu osobně, ale pořídil si na to subalterního svatouškovského žalobníčka, to je opravdu majstrštyk. Borges by mohl své Obecné dějiny hanebnosti, totiž vyprávění o drobných ubožáčcích schopných právě jen přízemní nízkosti a záštiplné malosti, psát klidně i dnes.

Celá ta atmosféra nedávné doby byla úplně šejdrem. Po vzoru komunistického plebejství pěstoval Zeman pohrdání elitami, Prahou, ale udržoval i zkreslující pohled na venkov, jehož síla rozhodně může být jinde než v závistivém negativismu vůči velkým městům. Všechny mindráky, zášti, resentimenty znova vyvolal a podporoval, vzpomeňme jen na roli Benešových dekretů v první volbě. Pojmy jako lepšolidi nebo pražská kavárna jako by předem diskreditovaly snahu vyjadřovat se kultivovaně, umírněně, vzdělaně, v racionální debatě. Mimochodem, osobně jsem jistě pro řadu lidí právě představitelem "pražské kavárny", navzdory tomu, že jsem vyrostl a nadále se pohybuju leda v hospodách čtvrté cenové, jinde bych byl nesvůj - a když už jsem se po letech letos v opravdové pražské kavárně ocitl, zrovna se jim porouchal kávovar a stejně jsem pil plechovkové pivo. ;-)

Výrazně ovlivnilo společnost jeho chování k médiím. Nešlo jen o opakované urážlivé verbální napadání novinářů, ale i přezírání veřejnoprávní televize a rozhlasu i serióznějších tištěných nebo internetových médií na jedné straně, a zároveň vstřícnost k pochybnějším, bulvárnějším sdělovacím prostředkům typu TV Barrandov nebo Parlamentky. To je pro mě asi nejhorším Zemanovým odkazem: pohrdání slovem, argumentací, myšlením, degradace sdělení na setření oponenta, zjednodušující schéma s podtextem pouze prosadit vlastní ego. Představit si Miloše Zemana pochybujícího, rozpačitého, tázajícího se, otevřeného vůči dialogu, zápolícího o vhodné vyjádření, hledajícího pochopení, to působí zcela absurdně. Zeman má sice pověst intelektuála a dobrého řečníka, ale, jak už si všimli mnozí, to je dáno spíš sebevědomím, s jakým se prosazuje, a opakovanými jednoduchými rétorickými figurami, které používá. Jeho výkřik "shut up!" nakonec patřil nejen oponentům, ale komukoliv, kdo by ho nenechal, aby si dokola vedl svou.

S tím samozřejmě souvisí netransparentnost. Od bamberského jednání se toho moc nezměnilo. Jak byli financováni Zemanovci? Jak byla financována prezidentská kampaň? (Pamatujete, jak vytahoval na debatě s Drahošem jakýsi strojem naklepaný seznam?) Co dělal na Hradě Nejedlý? Jaký byl Zemanův zdravotní stav? Tak pitomé otázky může pokládat jen hlupák, k němuž, jak pozoruji, nemáte daleko, pane redaktore. Novinářům se sdělovalo jen to, co se hodilo, jinak je Ovčáček s gustem posílal do háje.

A lži. Prezidentem byl soudně uznaný lhář. Lži o hákových křížích a napojení Schwarzenberga na sudetské Němce, lež o Peroutkovi, lež o Šarapatkovi, lež o odpůrkyni na mítinku, lži, kam se podíváš. A nad tím vším výsměšně vlála standarta s nápisem Pravda vítězí.

Ohlížím se za deseti lety zmaru, ale ono jich vlastně bylo dvacet. Václav Klaus (druhá strana opoziční smlouvy) nebyl zase o mnoho lepší, jen nám to už trochu vypadlo z paměti. Vzpomeňme třeba na jeho muže Hájka, který následně založil Protiproud, vzpomeňme na všechno to nálepkování jako humanrightismus, europeismus, NGOismus, odpor k environmentalistice atd. atd. Vybavuju si, jak jsem kdysi od jeho novoročního projevu vyběhl ven do zimy a drtil mezi zuby nadávky, co to tam zase splácal za nesmysly. Vybavuju si, jak v dobách jeho působení stačilo vzít jeho teze, obrátit je o 180 stupňů a vznikla myšlenka, s níž se dalo souhlasit. Od redukujícího technokrata devadesátých let se posunul až iracionálnímu extrémistovi současnosti, na jeho myšlenkově podobného syna navazuje Trikolóra, ani podpora SPD od něj nepřekvapila. Zeman a Klaus jsou přes všechnu rozdílnost myšlenkovými souputníky, co jeden načal, druhý ještě rozbahnil.

Společnou měli zejména přezíravost vůči všem, kdo by mohli být jejich relevantními kritiky: Klaus se o nich s oblibou vyjadřoval v množném čísle, které znělo málem jako hromadné (pánové Rychetští, Jochové, Pehe atd.), Zemanovo označování kdekoho za idioty, pitomce, póvl a hnůj ještě pamatujeme. Jenomže neschopnost přijmout diskusi časem vede k neschopnosti v takové diskusi obstát, mít vůbec co relevantního říct.

Hlavním pocitem, který ve mě za ta Zemanova léta převládá, je ponížení. Ponižováni jsme byli jak tím, že, jak bylo řečeno, on s gustem ponižoval své oponenty ("přijímání demise" Sobotky, defilé vládních kandidátů před "akváriem"), tak zejména tím, že se ponižoval opakovaně sám; téměř kdykoliv zase někde vystoupil nebo něco udělal, vyvolával pocit studu, našeho studu před světem, kdože nás to reprezentuje, našeho studu před námi samými, že něco takového připouštíme a nedokážeme tomu zabránit. Už jsem ho fyzicky nedokázal sledovat ani poslouchat, musel jsem si ty projevy číst jen přepsané. (Pro Babiše to dnes platí úplně stejně.) Oslavy 28. října, které si usurpoval, byly každoročním čekáním na další dávku hnusu, řada vyznamenání pak zcela mimo mísu.

Nakonec už nemohl - ale nebyl schopen přiznat ani to. "Dyť já eště můůžuu ..." vystihuje Putna senilitu blábolících gerontů (v jiné, dávnější souvislosti). Ale ono je to logické, kdo založil svou kariéru na vlastní nadřazenosti, nemůže toho jen tak nechat. Tedy téměř nemůže, šanci na obrácení máme vždycky, to by podepsal i Ovčáček.

Co se to vlastně dělo? Jak je vůbec možné, že opakovaně volíme nejen postavy sporné, ale opravdu negativní, téměř nejhorší z nejhorších? My postkomunističtí Češi, ale i kdekdo na Západě, však jsme zažili Trumpa a další. Jak můžeme vybrat a znovu vybrat do čela toho, kdo by měl už dávno s ostudou chodit kanálama? A jak to můžeme roky nevidět a upínat se k němu jako k tomu, "jehož moudrost je nad naše chápání"? Výkladů je řada, mnohé znám, výklady psychologické, sociologické, málem religiózní, lidé potřebují někoho, kdo ztělesní jejich naděje, strhne na sebe pozornost až psychopatickými rysy, představí jim někoho jiného jako nepřítele, poníží jejich oponenty, dopřeje jim pocit uznání ... Rozumově to chápu, ale stejně se ve mě zvedá ten výkřik: jak můžeme, jak jsme mohli?

Ale je to pryč. Zvedáme hlavu, je zázrak, že nejsme generace zcela zadupaná do země, navzdory dvaceti letům nezdařeného prezidentování (a navzdory mnoha vládám nevalné úrovně) jsme pořád liberální demokracií, kulturní evropskou zemí, právním státem, zemí s dělbou moci, fungujícími institucemi, rozumnými médii, neporaženou občanskou společností, zemí schopnou si i v krizích poradit, zemí, kde se rozhodně dá žít. Jaro je tu!