Další pokusy o zastavení
Po rutinním koloběhu, takovém, že už člověk zapomene, jaké to je z něho vypadnout a že by vůbec mohl, konečně první z řady volných dnů. Úkol byl jasný: zpomalit, zastavit se, spočinout - a rozpomínat se.
Je to ovšem úkol výsostný, kterým sice všechno teprve začíná, ale měl by své místo i v každé pozdější fázi našeho konání. Psal jsem o něm přinejmenším před sedmi lety.
Bilbo vyběhl z domu bez kapesníku. Já jsem dnes nechtěně vyšel bez mobilu. Je to podmínka téměř nutná, do království nebeského si mobil taky nevezmete. Nemít mobil neznamená jen být nedostupný volajícím, ale taky nevědět, kolik je hodin, a taky nemít krokoměr; dnes jsem tedy udělal kroků nespočetně. Připomnělo mi to dávnou zásadní debatu na vandru o povaze času (v hospodě kdesi ve středních Čechách), po níž jsem během noclehu ve křoví skoro zákonitě ztratil hodinky a nové jsem si už nikdy nepořídil.
Moje metoda byla vlastně paradoxní: zastavit se pomocí chůze. Dalo by se spíš navrhnout zastavení pomocí strnutí na místě, tím, že nevykročím. Ale to na mě dnes bylo příliš těžké. Rytmická chůze není špatným prostředkem. Šlo by to interpretovat tak, že zatímco tělo kráčí, mysl stojí. Ale to je mi příliš dualistické: spíš tedy tělo kráčí a nespěchá, mysl se spolu s ním uklidňuje. Prostě jsem šel do města, nevěděl jsem přesně, kolik je hodin, ani jsem tam nutně dojít nemusel.
(Vyvinul jsem už dávno, uvědomuju si teď doma, vhodný krok pro řadu příležitostí; i na to jsem zapomněl téměř beznadějně.)
K údolí patří řeka, téměř každá moje úvaha o putování se k ní vztahuje, zvlášť právě ty kolem Vánoc. Třeba ta před šesti lety. Chůze a proudění jsou si podobné. A i tok řeky vybízí k zastavení. Letící šíp stojí, tekoucí řeka leží.
Stejně tak patří k údolí vlaky, lhostejně jedoucí od východu na západ, od západu na východ (ano, Stanice Bouřná), dunící mezi kopci, vyvolávající ozvěnu. Ale to ticho, kdyby se zastavily! Ta závrať, kdyby vlak nepřijel ani neodjel! (Ne že by se to občas nestalo, ale tehdy brbláme, místo abychom takový okamžik využili.) Jen jsem na to pomyslel, už jsem spatřil jeden kratší regionální spoj odstavený opodál, v okéncích temno; ten zastavit dokázal, důkladně.
Připomněl jsem si znamení Kozoroha, kam Slunce vstoupilo právě včera. (Předěl Střelce a Kozoroha nám většinou zakrývají blížící se Vánoce, leda si ještě všimneme slunovratu.) To je přece výzva k zastavení zcela mimořádná! Oheň se přesunul dovnitř, do nitra, do domu. Vládne země, země skalnatá, tuhá na kost. Následovat Kozoroha znamená zkamenět. Ručička hodin, co se zastavila uprostřed odtikávání, nehybné kyvadlo. Čas, je-li pojmenován, strne. A dvanáctero měsíčků začne monotónně odříkávat své určení.
Výzva k zastavení znamená v silné verzi zastavit svět. Tahle moje náznaková snaha při chůzi trochu zpomalit sám sebe, to snad ještě není ono, to není to velké zastavení - ale není to vlastně nepodobné, není-li to nějak už ono, jak to vůbec někdy ono může být?
Začalo pršet, zprvu drobně, pak i hustěji. Nepřetržité závoje kapek jdou s neuspěchaným tempem kroků dobře dohromady, s prouděním řeky taky. Zastavit se v dešti jde docela dobře. Naopak mi není jasný vztah vody k tomu Kozorohovi; kdepak země zmrzlá na kámen, tady jde o zemi omývanou, jen mírně chladivou, spíš jako v Rybách. Snad jde o to, že je to primárně země, co je tu smáčeno, ještě nejde o proudy samy jako v předjaří.
Na soutoku Orlice a Třebovky (regulovaném, ale už slušně zarostlém travinami a vrbičkami), stála volavka, zcela nehybná, zobákem po proudu přesně ve směru rozhraní těch dvou vod. Ta to dokázala, mohla by mi být mistrem. - Jen o malý okamžik později tam nebyla, zato stála (stejná, nebo snad jiná?) o nějaký kus dál při pravém břehu. Jak to udělala? Kdyby tam přeletěla, nemohl bych to nevidět! Přijal jsem to, aniž bych pochopil, snový pan Miyagi by mi nemohl nic vytknout.
Vstupní zpěv Rorate coeli lze vykládat i v duchu toho, co píšu. Nemusí jít jen o rosu padající konečně na vyprahlou zem, ale vůbec o pohyb smiřující, uklidňující, neuspěchaný, stanovující si vlastní tempo a neplnící žádné lhůty. Kam se ženete, počkejte přece, nevidíte? Prší! Vody obnovující.
O vodu obnovující šlo taky v kázání na slova evangelia (Navštívení), kde se náš kněz dostal až k působení dospělého Jana Křtitele - a opět jsem tu měl hlavní dnešní téma: Jan vyzývá k obrácení, k radikální změně, k zastavení svého druhu - a užívá k tomu právě říční vodu. Je to proud Jordánu, co předznamenává příchod království nebeského. A tím, že Jan křtí Ježíše, křtí sám Logos, noří do vody samo působící Slovo.
Cestou zpátky vidím na plotě plakát se ženou v červeném, hlásající dost ambiciózně "Jsem úspora času". Pohádkové bytosti se teď budou vynořovat častěji, nevím však, jestli její intence odpovídá té mojí. Mně nejde o to čas schraňovat, jen ať si plyne. Ne zrychlení, zpomalení je třeba! Okolo dál pršelo do rozlitých kaluží.
Na nádraží jsem beze spěchu zašel na nástupiště, klidně nechal odjet vlak, nakoukl do knihovničky a nevybral žádnou knihu. S kelímkem svařáku jsem došel zbytek cesty, pršelo do něj, lidství se mísilo s božstvím, chladné s horkým, ale stále to bylo víno, božské ředěním nezmizelo. Na prahu domu mi zbyla prázdná nádoba.
Ta doba, kdy snad víno poteče v řekách, ještě nenastala; ale blízko jest!
Žádné komentáře:
Okomentovat