Epizody z dnešní liturgie
Po cestě do města je noc vlídná, čerstvý vánek od východu cítím ve tváři, nové zprávy jako před bitvou u Minas Tirith, mnohé bych za něj dal.
Neznám jemnosti trinitární dogmatiky, ale jak je to při ukřižování s Duchem svatým (a taky s Otcem)? "Po Ježíšově smrti nemůže Bůh existovat pouze ‚ze dvou třetin‘! S Ježíšem umírá i Bůh," píše Zdeněk Neubauer (Mystéria křesťanská, s. 12). Odkud pak vane? Odkud se děje vzkříšení?
Podle téže dogmatiky vycházející z Janova evangelia je Kristus i Logos (nějak) tentýž. Myslím-li na ukřižování a vzkříšení Ježíšovo, znamená to zároveň i ukřižování a vzkříšení Logu, slova, smyslu. Zrovna toho, který je i dnes tak často zmarňován, převracen, k nepoznání deformován, vysmíván, zneužíván.
Ptáci se ozývají opět až ve městě, není to poprvé; vzpomínám ovšem na ty Velikonoce, kde celá zarostlá stráň ožila ptačím zpěvem. Ptačí pípnutí je pro mě zvukovou obdobou kapky a obojí projevem hebrejského písmena jód.
Na Zelený čtvrtek byla zahrada kolem kostela smáčená deštěm, omývána vodami, noční bdění tam muselo připomínat potápění. Teď je zahrada tichá, mírná; opírám se o strom, jestli tu nezbyl z Ráje, pak aspoň z Getseman, i ti ptáci, co maloval Mistr vyšebrodský. "Já jsem kmen," praví Pán.
Vždycky na jaře a na Velikonoce myslím na svůj koncept cesty vegetativní a cesty generativní. Ta první je kontinuální, cesta každoroční obnovy, která přijde sama, bez zvratů, s příchodem světla a tepla. Ta druhá je vypjatá, náročná, nepříjemná, přináší zvrat, oběť, vydanost, vyprázdnění, proměnu, diskontinuitu v cyklech, radikálně nový počátek. Zrno, co musí umřít, aby vydalo plod. Z pohodlnosti se jí často vyhýbám, ale letos jsem se zase jednou pokusil prožít Velikonoce naplno, takže i se zmarem velkopátečním. To ale neznamená, že vegetativní cesta, kdy se strom "jen" znovu zazelená, by nebyla možná a taky správná.
Proč mám tak rád Exsultet? Pro jeho silné paradoxy: "Syna jsi vydal, abys zachránil služebníka", vpravdě nezbytný hřích Adamův, šťastnou vinu, ba i pravého Lucifera. A taky pro včelu, bez které by to nešlo.
Genesis je čtení biologické a já jsem biolog; svět je tu živý, živý v řadě stupňů, v rozmanitých podobách. Už zase si slibuju, že se podívám, co jsou v hebrejštině ty "semenotvorné rostliny", ale proč si nedovolit alegorický výklad? To jsou ty rostliny, které přinášejí "spermata logu", jak o nich mluví Iustinos. Ty rostliny, které se vydávají cestou generativní. Ty rostliny, jejichž plod umírá tak jako plod kříže.
Tenhle motiv se pak opakuje při kázání dětem, zřejmě dostaly pytlíčky zrní, aby je nechaly klíčit, tam šlo o matematiku, že když to nesníme hned, bude příště chleba víc; ale já myslím na Démétér a eleusínská mystéria, snad smím ...
Při vzývání svatých si zase připomínám známá jména, co o nich jindy učím(e) ve škole; jak byla starozákonní čtení dějinami spásy, tak jsou jimi i tyhle připomínky, náš příběh je i příběhem filosofů, i českých národních světců, a doplňoval jsem si i další jména ...
Trochu mi vadí odlišné nápěvy, než jsem zvyklý, těšil jsem se na ty zažité, ale hned se sám sobě směju, proč nenechat zaznít stará slova nově? A chór v celé prostoře kostela se i bez přípravy chytá a odpovídá.
Antifona Viděl jsem pramen vody (Vidi aquam) mi vždycky asociuje renesanční (či manýristické?) alchymické rytiny, hned by mohla být zařazena do Atalanty fugiens. Doma hned hledám knihu Alchymická mše, hluboko jsem ji měl založenou. A předtím na faře rozvíjím představy o výuce založené na sborovém zpěvu (no jo, to má i Platón, ale snad do myslím jinak než on) a na společném stolování (viz též Jabloděj).
A i podávání eucharistie najednou přináší oživení, když všichni v zástupu dostanou, obracejí se podávající zpět, ale ještě k nim přicházejí lidé z různých směrů, z bočních uliček, najednou je tu místo linearity všeobecné sdílení, jezte z toho všichni, nalevo napravo. Jak v dávných snech, kdy se takhle roznášely ošatky ke stolům.
Mám z toho náladu rozvernou, radostnou. Aleluja!
Žádné komentáře:
Okomentovat