Zárodky růstu, zárodky vědění
„‚A
teď, pane Burrowsi,‘ řekl, a usadil se pohodlně v křesle, ‚nevidím důvod,
proč bychom nemohli pokračovat v naší zábavné rozepři. Je mi líto, že
musíte shledávat argumenty vleže na zádech, a ještě k tomu na podlaze, ale
jak už jsem vám říkal předtím, nemám v nejmenším zdání, proč tam ležíte.
Tak vynikajícímu diskutérovi, jako jste vy, nemůže být ovšem žádná tělesná
poloha opravdu na překážku. Když vypukl ten politováníhodný zmatek, říkal
jste právě, jestli si dobře vzpomínám, že nejzákladnější znalosti
z vědních oborů můžou prospět i široké veřejnosti.‘
‚Přesně tak,‘ odpověděl nenuceně hřmotný muž ležící na podlaze. ‚Zastávám
názor, že představa o vesmíru, jak jej chápe dnešní věda, může být jen
v nejhrubších rysech …‘“[i]
Začalo to nenápadně. Poté, co jsem se během září trochu zabýval epistemologií
Zdeňka Neubauera (kvůli příspěvku do chystaného sborníku), vypadla na mě na
síti anotace jakési vycházející knihy o popularizaci vědy[ii]. Ne, nezašel jsem tak daleko, že bych ji četl
nebo aspoň kupoval, ale bylo to takové naťuknutí, předznamenání věcí příštích,
připomenutí (mých?) starších úvah, že odlišovat vědu od její popularizace dává
smysl jen v určitém pojetí skutečnosti.
A pak
jsem náhodně listoval antologií taoistických textů a u mistra Lie mi padla do
oka následující pasáž:
„V
semenech věcí jsou zárodky. Když se dostanou k vodě, začnou klíčit. (…) Na
kopcích se stanou jitrocelem. Když se jitrocel dostane k lejnu, stane se
pryskyřníkem. Kořen pryskyřníku se stane stínkou, listy se stanou motýly. Motýl
se záhy mění v hmyz, který žije pod kamny, vypadá, jako by se svlékl
z kůže, říká se mu ‚hejno špačků‘. ‚Hejno špačků‘ se za tisíc dní mění
v ptáka jménem ‚zbylé vysušené kosti‘ (…)
Ovčí játra se mění v mořenu. Krev koní a krev lidí se stává plamínky nad
bažinami. Sokoli se stávají jestřáby, jestřábi se stávají kukačkami, kukačky se
zadlouho zase stávají sokoly. Vlaštovky se stávají ústřicemi, krtkové se
stávají křepelkami, shnilé melouny se stávají rybami. (…)
Vážky se rodí z vlhka, octomilky z vína. Rostlina jménem ‚pasáček
ovcí‘ ve spojení se starým bambusem bez výhonků plodí hmyz ‚zelený poklid‘. Ten
plodí pantera, který plodí koně, který plodí člověka. Člověk se zase po dlouhé
době navrací k zárodkům. Všechny věci vzcházejí ze zárodků a navracejí
se k zárodkům.“[iii]
Je to
pasáž působivá, povzbuzuje mou obraznost, vyvolává další podobné představy,
říká si o rozpracování. Ale co s tím?
Je zcela
nemyslitelné brát něco takového vážně jako inspiraci biologickou. (Jako
ozvláštnění, pobavení, biologický folklór, co se dává k lepšímu na
večírcích, to ovšem ano. Ale jen to.) Naproti tomu je zcela přípustné věnovat
se něčemu takovému v rámci sinologie, však to také vydali odborníci
v prestižním nakladatelství. Je třeba držet si distanci[iv], mít ty
představy pod kontrolou coby čínské, vzdálené, dávné. Rozhodně však
nemohou představovat vážně míněnou myšlenkovou alternativu.
To bych
ovšem chtěl.
Při
čtení té pasáže mi okamžitě naskakují analogie jak z řecké filosofie, tak
z biologie. Semena/zárodky, to je přece Anaxágorás, však i on k nim
má biologické příklady; nebo potom u raných křesťanů spermata logu.
Proměny/obraty v přírodě, to je celá řada presókratiků. Rození zvířat
z rostlin, to působí jak z renesančních bestiářů, kde rostou
kachničky na stromech.
A pak už
ty největší strašáky novověké biologie: Lamarck, kde se organismy mění účelně
během svého života, třikrát kletý Lysenko, ten má dokonce přímo příklad
s kukačkami, co se líhnou z vajec jiných druhů, nebo slavně vyvrácená
abiogeneze, kde se myši líhnou ze zrní a úhoři z bahna.
Zamýšlel
jsem kdysi vytvořit soupis biologických herezí. Zejména asi kvůli hledání, kde
se s vaničkou vylilo i dítě. Ne že by všechno zavržené muselo být dobré,
protože je to zavržené; chtěl jsem se ale ptát, jestli nemají něco společného,
co je na nich tak atraktivní a jestli se znovu nevynořují v dalším kole
dobových sporů. Zdá se mi, že vždycky znovu zdůrazňují svébytnost živého a vždy
znovu prohrávají s výklady, které to živé převádějí na něco uchopitelnějšího,
ale tím právě méně živého.
V nedávné
biologii je oázou té myšlenky, že aktivita vychází z těla, epigenetika,
tedy myšlenka, že genetický zápis není absolutní, ale je interpretován právě
tělem na základě jeho aktuálního stavu i evoluční zkušenosti. Ta se ovšem
prosadila, mezi biologickými herezemi nezůstala.
A sama
eidetická biologie Zdeňka Neubauera, zapomenutá málem dřív, než vznikla, je
najednou jen silnějším stupněm něčeho takového: podoby jsou tu extrémním
příkladem aktivních center, která sama sobě rozvrhují možnosti, vytvářejí
prostor, samy jsou si počátkem, ba počátkem světa.[v]
Eidetická biologie je biologií působící tělesnosti.
No
dobře; ale tehdy v říjnu při čtení toho úryvku se mi nevynořovaly jen analogie
biologické, ale hlavně otázky epistemologické nebo možná i pedagogické. Totiž:
co si máme s takovým textem poctivě počít a nakolik se jím můžeme zabývat
jen od oka coby volnou inspirací.
Mohli
bychom se vrhnout na sinologii, zjistit pro tu pasáž kontext, možné významy
a alternativy překladu. Jenže to je práce na celý život. Koneckonců to
tvůrci překladu nejspíš udělali právě tak.
Mohli
bychom se podobně věnovat staré řecké filosofii a prozkoumat ty její pasáže
o zárodcích. To chce opět „odborníka na celý úvazek“.
Těžko
bychom se asi mohli stát specialisty na obojí. Ale mohli bychom jedny i druhé
konfrontovat, pokud jde o obdobnost takového uvažování, a protože jsou jistě
poctiví, zřejmě bychom dostali obezřetné výroky typu „to jen tak srovnávat
nemůžete“ nebo „obojí vychází z jiných předpokladů“ nebo „nekontaminujte
nám naši terminologii nějakou úplně odlišnou“.
A teď si
to představte s biology (s biology různých podoborů, škol a náhledů),
myslím třeba dialog sinologa s evolucionistou, ekologem nebo systematikem.
Taková konfrontace může být velmi zajímavá, uskuteční se však málokdy, a i
kdyby něco přinesla, bude to jeden uzlík souvislostí, jeden ostrůvek, těžko
z toho uplést rozsáhlejší síť nebo vynořit rozsáhlejší pevnou půdu pod
nohama; všechny snahy o velké syntézy nebo univerzální jazyk zatím ztroskotaly,
a díky za to.
A kdyby
se něco takového dílčím způsobem povedlo, bude tu dosud přítomná ta původní
inspirace, to kouzlo, kterým text působí, ty představy, které evokuje? Budeme
se po letech studia ještě chtít zabývat krví, co se mění v plamínky nad
bažinami?
Nebo se
tedy můžu nechat tím textem volně inspirovat a rozvíjet asociace, které
přináší, ale s velkým rizikem, že pohorším sinologa, historika filosofie i
biologa a projevím se vůči nim jako diletant.
S pokusy
o interdisciplinaritu to vypadá jako volba mezi Skyllou a Charybdou: buď nic
nezkazím, protože nic nedělám, ale tím jsem právě na jakékoliv snahy
rezignoval, nebo se pustím na tenký led mezi dvěma pevnějšími břehy a zcela
jistě selžu.
Zažili
jsme to mnohokrát: kdo je v oboru laikem, jakkoliv zvídavým a otevřeným,
snadno udělá botu („on tam má divná slova, třeba ‚mykorhiza‘,“ říkal kdosi
z umělců na uvedení Sádlovy knihy). Jenže právě na vysvětlování
neznalým je založena jak běžná popularizace vědy, tak obecněji většina školní
výuky. („A někde mezi tím je popularizace vědy, většinou pozitivistické
blábolení, protože o moc líp to zdá se ani nejde,“ říká se právě v té
knize[vi].) K čemu
je pak tedy celé vzdělání, přináší-li jedno zjednodušení, zkreslení, posun
významu za druhým? Ve škole jako učitel mnohdy vím, jak zplošťující je moje
nebo učebnicové podání; mnohdy už to ani nevím. Kdo z odborníků vykročí
směrem k popularizaci nebo k výuce, vykračuje tím nutně ze svého
oboru směrem k měkkosti, nejasnosti, rozplizlosti.
Aspoň by
to tak mohlo vypadat.
No ale
prr. Takhle přehledně by to platilo, kdyby odborníci byli ti, kdo něco vědí
úplně přesně, kdyby vůbec skutečnost byla taková, že by se dala poznat úplně
přesně. Jenže jsme přece mnohokrát zažili, že je to jinak: odborník spíš ví,
s jakým typem a jakou mírou nejistoty má co dělat, umí rozložit riziko
nepochopení, umí po svém oboru surfovat - a totéž může v nějaké hrubší
míře dělat i laik, i on se orientuje mezi různými dílčími (ne)pochopeními.
Často se
tu nepohybujeme na nějaké lineární škále úplný odborník versus úplný laik, ale
v prostředí mnohem heterogennějším a méně přehledném. Oni ti vědci nebo
filosofové nejsou příliš stejní a rozhodně všechno nevědí jasně a přehledně, a
lidi kolem už nejsou stejní vůbec, jakkoliv je školní docházka trochu srovnala,
a nejsou žádná tabula rasa; co taková babka na dědině, strejc
v knajpě, teenager se sluchátky v uších? Teď popularizujte!
Nadřazenost
odborníků nad popularizátory a popularizátorů nad laiky hezky drží, dokud trvá
statické pojetí skutečnosti, neproblematičnost nauk, celá dlouhodobě budovaná
stavba poznání. Jakmile ale dojde k problematizaci na mnoha úrovních,
jakmile má poznání evoluční a revoluční povahu (Neubauer), jakmile se vždy
znovu vede boj o pochopení, ba o skutečnost samu
(Hérakleitos/Kratochvíl), pak se najednou taková hierarchie hroutí, resp. je vždy
znovu relevantní dílčí komunikace/interakce v různých jejích vrstvách. Co
je dole, je i nahoře, kdo se ponižuje, bude povýšen. Nepochopení totiž
najednou není jen nedostatkem informace nebo jejím špatným výkladem, ale
možností, zárodkem odlišného pochopení, vykročení z dosavadních bariér.
Ovšemže jsou období, kdy se to takhle děje, vzácná a nebezpečná, ale zároveň
zajímavá a plodná. (Připomeňme, že velké paradigmatické změny vedli lidé, kteří
nebyli úplně dobovou špičkou svého oboru: Koperníkovi jeho výpočty příliš
neseděly, Descartes o dobovou renesanční vzdělanost nestál, Lamarck nepředstavoval
v očích současníků zrovna mainstream, Watson a Crick hodili předválečné
představy radši za hlavu apod.)
Podobně
je to třeba v církvi: najednou přichází doba, kdy roste role laiků, lidí
z dolní části hierarchie, snad i, ó hrůzo, žen. Je-li věda náboženstvím
novověku, něco podobného čeká i ji, resp. to už přišlo.
(Vlastně
tohle je možná důvod, proč jsem kdysi nezůstal na fakultě, ale odešel učit
na základní školu: vedla mě představa, že „tam dole“ budou zamlčované
předpoklady zřejmější a alternativní pohledy dostupnější; neuvědomoval
jsem si tehdy, jak je společnost moderní doby zglajchšaltovaná, i ten největší
prosťáček vám řekne většinou zase jen něco z toho, co se jeho rodiče učili
ve škole.)
Vzdělanost
tedy pak asi nebude spočívat jen ve znalosti různých odborností nebo jejich popularizací,
ale i 1) jejich vzájemné provázanosti a 2) zkušenosti toho, jaké je to
pohybovat se po škále různě hlubokého porozumění v různých oblastech.
Vzdělanec pak nemusí vědět o všem všechno nebo ani o všem mnoho, ale měl by mít
ten zážitek hlubokého ponoření aspoň v jedné oblasti, aby pak mohl
v těch jiných přinejmenším tušit, jakou povahu tam má obzor a na jaké
záludnosti může narazit.
Zdálo by
se, že dnes musíme řešit problémy jiné. 90. léta, kdy se dalo mluvit jedním
dechem o demokracii ve společnosti a bytostné pluralitě vědění a kdy bylo možné
dělat si legraci ze zkostnatělých scientistů, dávno minula a může to
vypadat, že jsme to s tou svobodou poznání tehdy přehnali. Dnes kdekdo
žvaní do čekoholiv, jako by postmoderna otevřela prostor libovůli,
konspiracím, blábolům; není to snad ale tatáž bytostná pluralita, jen jsme ve chvíli,
kdy autority padly, ještě mnohem zodpovědnější za svou interpretaci?
Velkou
otázkou současné školy je tohle: co ještě učit, pokud se novověká kosmologie
(pozitivistická vize) rozpadla? Odpovědí progresívních proudů pedagogiky je
rezignace na tradiční kurikulum: ve škole se mají učit soft skills, ne už
hotové znalosti, ale to surfování mezi nimi, ona kýžená mezioborová komunikace,
tlumočení mezi různými režimy řeči, to hermovské, řeklo by se - ale proč je mi
to dost proti srsti?
Asi ne
poprvé v téhle souvislosti cituju Přemysla Ruta: "Začíná být
problém se v přicházejících generacích vyznat, protože jejich (...)
kufříček vzdělání zcela změnil obsah. Oni už nevidí své vzdělání v nějakém
historickém vědění a kontextech, v tom, na co by mohli navazovat, v tomhle
smyslu jsou dosti izolovaní, ale zase jsou mnohem dál, než jsme byli my, v těch
dovednostech a vzdělání, co souvisí s komunikací. (...) Domluví se s kdekým,
jen já někdy nevím, o čem."[vii]
Připomíná
mi to surfování bez moře, četbu bez knihy, popíjení bez nápoje, chůzi bez
krajiny. Mně jde pořád primárně o svět, kde se listy stávají motýly a panter
plodí koně: o obsah, o jevy, o dění. Asi proto se jako učitel držím
konzervativně důrazu na učivo, jakkoliv bych odůvodnění, proč by se dosavadní
kánon měl držet, dovedl zpochybnit velmi dobře.
Co je vlastně
na tom taoistickém citátu tak přitažlivé? Obecně jde o téma bytostných vztahů,
vnitřních spojitostí, neelementárních souvislostí, posledních pár set let zadupané
do země. (Někde mi tu leží kniha o tématu vlivů v renesanci. Však ona se
vynoří.) Lamarckismus je tak přitažlivý i proto, že tam ozvěnou zní téma vnitřní
proměny, něco, co biologie nebo novověk vůbec moc nezná.
(Já vím,
Zdeněk Kratochvíl by řekl, že důraz na nitro je proti pojetí archaického Řecka
scestná zavádějící metafora; pak bychom se tedy museli vrátit do dob, kdy i
„vnější“ vztahy mají svou kvalitu, nejsou pouhým lhostejným narážením.)
Týká se
to jak různých druhů v přírodě, tak i různých vzdělanců ve společnosti.
Zárodky obojího mají různé příležitosti k růstu. Z bahna pochybností
může vzlétnout vlaštovka pochopení, sinolog se stává biologem.
Pan
Burrows leží na lopatkách. Přes všechnu sympatii k němu dává Chesterton
přednost jeho protivníku Basilu Grantovi, který vnímá ošemetnost všeobecného
vzdělání a popularizace vědy mnohem citlivěji. V tomtéž příběhu se
ukazuje, že bývalý soudce Basil odmítl své oficiální postavení a nadále působí
jako soukromník, jeho rozsudky vyžadují, aby se jim strany sporu podrobily
dobrovolně, vnější autorita už je nezaštiťuje. Pan Burrows ale bojoval čestně.
Mimochodem, všimněme si, že jeho argumentace, jakkoliv zárodečná, nebyla pouze
pragmatická, ale kosmologická.
Koneckonců,
první zárodečný krok už učinil: postavil se na hlavu.
[i] CHESTERTON, G. K. Klub podivných živností: Anarchista
Čtvrtek. V tomto souboru 1.vyd. Přeložila Hana ŽANTOVSKÁ. Klub čtenářů
(Odeon). Praha: Odeon, 1987. S. 117.
[ii] https://matfyzpress.cz/cz/e-shop/popularni-literatura/science-communication-uvod-do-komunikace-vedy-9788073784966
[iii] Základní texty východních náboženství, 4. část: Čínský,
japonský a korejský taoismus. Přeložil Jan BERAN, přeložil Vlastimil DOBEČKA, přeložila Kateřina
GAJDOŠOVÁ, přeložil Vladimír GLOMB, přeložil Oldřich KRÁL, přeložila Miriam
LÖWENSTEINOVÁ, přeložil David MACHEK, přeložila Lucie OLIVOVÁ, přeložil Jakub
OTČENÁŠEK, přeložila Dita SÁLOVÁ, přeložila Markéta TICHÁ, přeložil David UHER,
přeložil Václav VALTR, přeložil Dušan VÁVRA, přeložil Lukáš ZÁDRAPA. Praha:
Argo, 2020. ISBN 978-80-257-2760-7. S. 175.
[v] NEUBAUER, Zdeněk a MARKOŠ, Anton. O počátku, cestě a znamení
časů: úvahy o vědě a vědění. Praha: Malvern, 2007. ISBN 978-80-86702-26-1.
S. 157-158.
[vi] PIŇOSOVÁ, Kateřina a SÁDLO, Jiří. Skutečná tvář
květin: atlas rostlinstva v zemích exotických spatřovaného, s podrobnými
vyobrazeními a poznámkami. Praha: Kodudek - Jiří Šolc, 2023. ISBN
978-80-908504-8-4. S. 27.
[vii] Jak potkávat svět, pořad na TV NOE,
2015, video již nedostupné: https://www.tvnoe.cz/porad/15437-jak-potkavat-svet-s-profesorem-premyslem-rutem
Žádné komentáře:
Okomentovat