Temná polovina

 Pokus o integraci stinné doby

Podzimní rovnodennost je jedním z uzlů ročního cyklu - a v běhu povinností často mine bez většího povšimnutí. Přitom přelom Panny a Vah vyloženě vybízí k pozastavení a rozvažování.

Znovu a znovu mě fascinuje setrvačnost, s jakou teplota se zpožděním následuje změnu, kterou přináší postavení Slunce na obloze. Zimní slunovrat už přináší delší dny, ale mrazy často teprve přicházejí a mohou se objevovat i později zjara. Podobně letní slunovrat už by mohl znamenat návrat zimy, ale kdepak to, léto pak teprve přichází a drží se ... no třeba i doteď, ba i déle.

Podzimní a jarní rovnodennost jsou proto symetrické co do množství světla (byť to se mění "s opačným znaménkem"), ale velmi odlišné, pokud jde o počasí; v březnu někdy sotva slézá sníh, po ránu mrzne a jen někdy odložíme kabát, teď naopak ještě doznívá léto. Letos je to opravdu mimořádně vidět, sice už začala tmavá polovina roku, ale pořád se dá chodit v tričku a naboso a zdá se, že to jen tak neskončí.

Navíc je to podtrženo hodně odlišnou fází vegetace (ta se tím zpožděním dost podobá ročnímu průběhu teploty), zjara jsou ještě všude zbytky loňského roku a mezi nimi se sotva objevují první květy, první výhonky, stromy jsou holé a celá krajina vyprázdněná. Naopak teď je svět zarostlý, stromy ještě nějakou dobu budou olistěné, je čas přerostlých pozdních květů a zralé úrody.

Takže si můžeme právě užívat tu rozdílnost: při stejném postavení Slunce zažíváme úplně jiné jevy než na jaře. Nebo jinak, při vrcholícím vegetačním cyklu, kdy bychom čekali dostatek světla adekvátní plnosti rostlinných projevů, najednou Slunce ustupuje, už je vzácné, už mizí brzy.

A podobně jako se na jaře nechce věřit, že za nějaké dva měsíce proletíme smrští proměn od sněženek a kapek z tajících rampouchů přes kvetoucí jabloně až po první sena, ani teď není snadné si připustit, že za pár týdnů opadají stromy, pak už přijdou Dušičky, soumračný listopad a na dveře zaklepe Advent.

Zatímco zima a léto jsou doby statické, téměř bezčasé, s velkými plochami stability, jaro a podzim jsou dynamické, silně proměnlivé, dramatické ("čínské", říká Aleš Roleček). Asi jako průchozí Morava proti uzavřené kotlině Českého masívu.

No a právě rovnodennost je dnem, kdy začíná tmavá polovina roku. Jako dítě jsem, myslím, vnímal všechny roční doby jako zhruba stejně dlouhé a stejně zajímavé (trochu podle čítanek nebo učebnic prvouky, kde jim je věnovaná asi stejná pozornost; nebo podle Stromovousovy písně o vrbových luzích zjara a borovém lese v zimě). Později jsem ale začal (jako myslím vůbec starší lidé) trpět nedostatkem světla přes zimu, smutně sledovat úpadek podzimu a nedočkavě vyhlížet jaro. (Velkou výjimkou je v tomhle Jiří Sádlo v Prázdné zemi, který naopak tuhle část roku prožívá a tu druhou téměř ignoruje.) Je to u mě zdůrazněné místem, kde bydlím, prohlubní na severním svahu - někdy od půlky října je Slunce za kopcem a téměř ho neuvidím.

Jistě ještě děsivější to muselo být ve dřívějších dobách bez elektriky (což je naprostá většina našich dějin). Zkuste někdy důsledně nesvítit (odjet na chatu bez elektřiny apod.) a zjistíte, jak je na světě tma. Navíc svícení bývalo drahé. Lidi museli prožívat tu dobu mnohem úzkostněji, snad až jako existenciální ohrožení. Nebo zimu do značné míry prospali, aspoň se ušetřilo - a pak se zase dřelo přes léto.

Vadí mi hlavně to, že když chci psát s aspoň nějakou inspirací, potřebuju sedět venku, kde je ke světu "blíž", je bezprostřednější, kolem jsou rostliny, pořádný vzduch, počasí neodstíněné stěnami a okny. Doma u stolu mi to nejde, nenaučil jsem se to, musím se nutit, nepřichází to samo. Znovu a znovu si každý rok dávám předsevzetí, že letos už tmavou polovinu roku nepromarním - a znovu a znovu se v březnu přistihuju, že to dopadlo jako jindy. V oparu únavy ze školního roku uplývá čas rychleji, než bych chtěl.

Ale přece to nevzdám; letos tak začínám opravdu už na rovnodennost s důvěrou, že včasný začátek dává větší šanci. Šanci přenést domů něco z toho, co se dá vnímat venku. Šanci to dokonce popadnout intenzivněji v pokrmu, nápoji, pár symbolických věcech přinesených pod střechu. Šanci využít náhle dlouhých večerů. Šanci ocenit světlo právě tehdy, když je ve tmě vzácné. Šanci prožít spánek, otevřít se snění, obklopit se knihami, nechat představy kroužit kolem psacího stolu. Šanci umýt si misku.

Místo abych se letos děsil nachlazení, plískanic, bahna, mlh a šedi, můžu si tu dobu užít, když zpomalím. Jen půl roku do jara? To abych začal důkladně.

Kdysi jsem si formuloval tezi, že každá doba je příležitostí, pořád jsou planety v nějakých znameních, skoro nikdy nevypadneme do bezčasí, jde jen o rozlišování, vnímavost, citlivost, abychom kolem dob neprošli lhostejně, abychom nezmarnili příležitost. Pro polovinu jinovou, ženskou, noční, hmotnou, ba chtónickou, pasívní, mollovou, severní, dionýskou to platí dvojnásob.

Jdu se na ni těšit, totiž těšit se z ní.