Hibernia navštívená

Cestovní zpráva z Irska

Můj deník. Má nečekaná cesta. Tam a zase zpátky. A co se stalo potom.

Motto:
"Nevím, jestli to chutná prapodivně, nebo praprapodivně - což v Irsku platí pro všechna jídla." (T. H.)

I) Metodická východiska

Cestování samozřejmě není výlučnou záležitostí dnešní doby, cestovalo se v různých dobách. Ale pro dnešek je nejspíš charakteristická jistá inflace cestování: máme prostředky, jak se relativně snadno dostat po celém světě, ale dost málo dokážeme reflektovat, co jsme tam vlastně zažili. "Jak bylo na dovče?" "Krásně." Nepoměr mezi mírou cestování a tím, jak se s navštívenými zeměmi srovnáme, je, myslím, značný.

Možná by mohlo být povinností každého turisty zpracovat ze svého výjezdu cestovní zprávu. A nepojedeš znovu, dokud nezpracuješ výsledky té minulé cesty! Nebo je to aspoň výzva, kterou by bylo škoda ignorovat.

Samozřejmě mi to hned asociuje řecký pojem theória, jak ho znám od Zdeňka Kratochvíla (např. zde). (Mimochodem, používat pro Irsko pojmy řecké filosofie není tak od věci, právě irští mnichové raného středověku z ní ledacos znali a zachovali.) Theoretik je (v určitém podání) člověk, který někam putuje (typicky na náboženské slavnosti) a jeho úkolem je: 1) náležitě se dívat a 2) po návratu o tom spatřeném doma podat zprávu, vlastně to znovu zpřítomnit.

Cestování bylo i v minulosti významným způsobem, jak se vzdělávat, Grand Tour patřila k dospívání šlechtických synků. Dějiny literatury jsou plné cestovních zápisků. vzpomeňme jen na Goetha nebo Karla Čapka. Žánr je to zavedený a ušlechtilý.

Systematicky to dělá Standa Komárek, jeho Zápisky z Okcidentu jsem vyhrabal pod Calvinovými Neviditelnými městy, ale schválně jsem ještě kapitolu o Irsku nečetl, aby mě neovlivnila.

Domnívám se, že na krajinu je třeba se naladit (nebo se vyrovnat s náhlým nárazem, když někam dojedeme nečekaně) a po návratu ji nechat doznít. Takže taková týdenní cesta se může v prožívání protáhnout na dva týdny i déle. (Jsou krajiny, které zanechávají stopy dlouho.) Nedokázal bych země střídat jako ponožky; vzpomínám si, jak jsem před lety těžce nesl, že musím z akce v Moravském krasu během pár hodin přejet do Krkonoš - ostrý předěl, diskontinuita, disharmonie. Člověk by neměl vyjíždět znovu, dokud se nevypořádá s minulou cestou.

I na téhle cestě jsme ale zažívali předěly: jak pokud jde o přepravu letadlem, tak potom v přejíždění autem i na značné vzdálenosti. Nepoznávali jsme Irsko postupně a systematicky, ale na různých místech jsme se ocitali, trochu jako středověký poutník nebo rytíř na výpravě, kde prostor nemá příliš spojitou povahu, spíš jde o jednotlivé odlišné scény.

Významná metodologická otázka je, jakou roli přikládat prvním dojmům. Řekl bych, že dost velkou, že už tam, právě tam lze během pár okamžiků pochopit mnohé; je ale dobré je pak podepřít, doložit, aby se z větší části nerozplynuly. A první dojmy mohou i klamat, to vypravuje řada příběhů právě keltských (zhruba toho typu, kdy hrdina uvidí podivná zvířata, a ono je to jen křoví nebo houby v trávě - nebo taky naopak).

A taky je sporné, zda vypsat všechno úplně podrobně, zda se právě sepsáním takového textu zážitků nezbavuju, jestli se "doplněné nevědomí" zase nevyprázdní. Naštěstí je země vždycky ještě něčím víc, než co se vejde do písmenek.

Byla to moje vůbec první cesta na severozápad, do té doby jsem trochu znal jen jihovýchod (od Itálie po Turecko). Mimochodem, tahle polarita je možná pro Evropu dost určující (pokud jde o klima, náboženství, politiku nebo třeba kuchyni), zdá se mi, že víc než na pohled symetrická polarita jihozápad - severovýchod (Pyrenejský poloostrov x Pobaltí).

Potíž je pak v tom, že neodliším irská specifika od obecně ostrovních (snažím se vyhnout slovu "britský", to by asi Irové odmítli), severních nebo západních, příp. přímořských. Ale to snad nevadí: jsou to dojmy ze severozápadních ostrovů spatřené skrze Irsko.

Literatura k tématu: obvykle cestuju (třeba na Slovensku nebo v Bulharsku) podle Cestopisu Mandevillova, ale říkal jsem si, že pro severozápad světa se tolik nehodí. Vzal jsem si s sebou třicet let staré dvojčíslo Souvislostí (4-5/93), kde bylo Irsko jedním z témat. Myslel jsem i na další knihy, co jsem kdysi četl a dávno zastrčil. Flann O'Brien: Řeči pro pláč, to je sžíravá satira na stereotypní představu irského údělu, kde hrdinové žijí v chudém domku s dobytkem, živí se brambory, pořád prší a Angličani vládnou. A Thomas Cahill: Jak Irové zachránili civilizaci - tam jde o uchování a rozvíjení antické tradice v raně středověkém Irsku. Obě ty knihy jsem vytáhl až po návratu a pomalu si v nich říkám. A uvažuju, jaké by to asi bylo, kdyby chtěl cizinec podobně na základě tří dost náhodně vybraných zdrojů poznávat Čechy.

Na plážích při odlivu, beztvarých místech mezi nebem, zemí a mořem, by se taky mohly hodit Calvinovy Kosmické grotesky, které touhle dobou čítáváme na Pirkštejně.

Šest dní jsme tam byli (bez cesty), osmnáct dní mi trvalo, než jsem to aspoň zhruba zpracoval. Vhodný poměr?

II) Cesta tam (a zase zpátky)

Správný způsob by byl putovat do Irska pěšky a moře překonávat po vzoru dávných misionářů na ručně vázaných vorech (ti ovšem pluli opačným směrem). Z různých důvodů jsme ale zvolili náhradní řešení, prostě jsme tam doletěli.

Já vím, že moderní letecká doprava je bezpečná, běžná a zkušeným cestujícím ani nestojí za to, aby zvedli hlavu od tabletu, ale pro nás, kdo většinou chodíme po svých, je to trochu nezvyk.

Jak jen to napsat: prostě jsme byli vyzdviženi do vzduchu, závratně vysoko, nejen nad hory, ale i nad oblaka, do míst, kde pořád svítí slunce, a po nedlouhé době, co by do sousedního města došel, jsme zase byli spuštěni skrz clonu mraků zpátky na zem. (Pršelo.)

Ke skřítkům, co mají v Irsku v ledačems prsty, se vlastně takový způsob docela hodí. Nebo je to metoda andělů?

Hledal jsem v paměti nějaké analogie, které by mi mohly pomoci v orientaci, ale moc mě nepotěšily: jak Íkaros, tak Faethón nedopadli úplně dobře. Eliáš skončil asi lépe, ale příklad k následování to taky úplně není.

Ovšem, Platón v dialogu Faidros uvádí, jak duše následuje okřídlené vozy bohů, může stanout na hřbetu světa a patřit tam na věci vkutku jsoucí, možná samy ideje, ale i tam to pak opakovaně dopadá nedobře (viz lámání perutí duše). Ale jo, utěšil jsem se tím, že vlastně následuju tarotového Vozataje na jeho cestě za poznáním, což je sice taky riskantní, ale dá se to svést na hledání vnitřní rovnováhy, to by snad šlo. Protože jsme doletěli, rovnováha snad příliš narušena nebyla.

Jistě, měl jsem i modernější asociace, uvědomuju si, jak za možnost takové cesty vděčíme současné vědotechnice (ta úplně se starými Iry nesouvisí, spíš by se dala stopovat u oxfordských františkánů, ale neva). Důmysl, který umožňuje využít sílu pohonných hmot, vytváří materiály, které se ani ve výšce nerozpadnou, a třeba i provádí navigaci, která v naprosto homogenní mlze najde na metr přesně tu správnou přistávací dráhu, je skutečně obdivuhodný. Jak jsem psal, vědění vskutku andělské, netělesné, ideální. Abychom mohli tělesně létat ve výškách, museli jsme se tam nejprve dostat svým myšlením.

Přesto ale my Raci létáme neradi. (Vodnáři to možná mají jinak.)

III) Ostrov obklopený mořem

Základní životní pocit ostrovanů musí být úplně odlišný než ten náš. Pro nás jsou okolo další země, navíc oddělené pohraničními horami, máme kolem "oporu". Irové jsou na svém ostrově sami (nepočítám teď Severní Irsko, musí to být divné mít hranici tam, kde nebývala, asi jako kdyby se podhorští Severočeši najednou trhli). Cokoliv, co přichází, přichází přes moře. (V minulosti teda většinou nějaká buzerace od Angličanů.) A naopak sednout na loď a odplout za moře je asi psychologicky snazší než odejít za moře pro nás, to se týká jak emigrace do Ameriky, tak trestanců vyvážených do Austrálie (viz expozice v bývalém vězení ve Wicklow). V případě Britů to vedlo k vytvoření impéria; zkuste si vytvářet vzdálené kolonie ze Střední Evropy!

Moře určitě znamená obživu (ryby a mořské plody jsou tu na jídelníčku běžné), ale taky nejistotu, přichází odtamtud vítr, déšť, vlny nahlodávají pobřeží, všechno je to dočasně vydobytý život na vratkém skalisku, představuju si.

A s mořem, resp. právě Atlantikem, bezprostředně souvisí atlantické klima, o kterém se v textech o Irsku oprávněně píše na prvním místě. Byl jsem varován, vezl jsem dlouhé kalhoty i pláštěnku. Nakonec to teda nebylo tak zlé, ale navzdory létu bylo prostě chladno. Přivítal nás déšť a klidně mohlo pršet mnohokrát za den. Často se pak ukazuje duha. Na obloze byly většinou mraky, jasno jsme nezažili ani náhodou. Vedro, kdy člověk hledá stín, mi bylo jednou asi dvacet minut. Ke koupání jsme se spíš nutili, když už jsme teda u toho moře (ale bylo krásně teplé, dalo se vydržet ve vodě dvě hodiny v kuse). Vítr, i dost silný, je zcela běžný. (Tím pádem vůbec nebyl otravný hmyz jako komáři, teda nebyl skoro žádný hmyz.) Bouřky skoro nejsou, totiž nejsou blesky a hromy (vichřice a liják samozřejmě jo).

Nezažili jsme ovšem druhý pól toho atlantického klimatu, totiž zimu, kdy tam prostě bude o pár stupňů (v průměru asi o deset) míň. Najděte proti létu pět rozdílů. Ono je to pak vidět na vegetaci, která silně připomíná naše mezofytikum, tak asi chudší zemědělské sudetské podhůří s kopřivama v příkopě. Nikde nic uschlého, vyprahlého, zežloutlého, ba ani na skalách ne. A všechno je to o něco bujnější než u nás, přitom ani ne z dusíku (ty kopřivy a koňský šťovík jsou jen v rozumné míře), ale z nadbytku vody a mírné teploty. Břečťan po stromech, křoví v podrostu, trochu jak u nás v suťovém lese, spousta kapradí.

IV) Pustiny za odlivu

Moře jsme ve většině případů zastihli za odlivu a byly to zajímavé zkušenosti. Zcela odlišnou tvářnost přitom mají písčité (až skoro bahnité) pláže, a naopak kamenité útesy, byť je třeba dělí jen pár metrů.

V Irsku si nepředstavujte středomořské či karibské pláže, žádná azurová průhledná voda, žádný vyhřátý písek; voda je kalná, směrem k Británii šedá, u Atlantiku začernalá nebo s tmavě modrým nádechem. Ale to neva.

Pojem pláž zní skoro banálně, prostě rovné pobřeží, sklon mírný, dno pokryté pískem, co je na tom; ale jak prapodivnou (sic!) zkušenost skýtá! Jen pár kroků od městeček, kde je každý metr využit, každý kousek země někomu patří, domky a zahrady se nemění a zabloudit se nedá ani v opilosti, se prostírá země nikoho, naprosto pusté pláně, těžko odhadovat jejich rozměry, ale když tam stojíte, je to téměř od obzoru k obzoru, moře je třeba až stovky metrů daleko. Občas je to monotónní písek, někdy hladký, někdy zčeřený (napadá mě analogie s lány polí, ale ty nemají tak rovný povrch), jindy jsou tu prohlubně, rozlehlé kalužiny, mělké stružky přitékající kdovíodkud a tekoucí kdovíkam, různými směry, ne vždy k moři, někdy až celé řeky, které nemají jméno a pozítří budou mít koryto zase někde jinde. Občas po nich zůstávají štěrkové lavice. (Bylo to tak u Bettystownu i Portmarnocku, tedy v moři směrem k Anglii, resp. k Walesu.)

Vlny po nich rozhrnují pozůstatky života tušeného tam dál; snad jen pískovníci a krabi žijí přímo tady, naopak vyplavené schránky měkkýšů nebo řasy (zejména chaluhy) se tu ocitají asi podobně, jako kdyby nám vítr na zahradu zanesl útržky lesní vegetace. Většinou tvoří jednu úzkou linii, kde lze sbírat, druhově to bylo dost chudé, hojně se vyskytovaly třeba střenky.

Jinde (pláž Malahide, pořád na východním pobřeží) je takové pobřeží členitější, člověk má nepatřičný pocit vypuštěné přehrady, jenže ona za pár hodin zase vypuštěná nebude, voda ovšem přiteče zdola. Průliv do zátoky je obklopený zarůstajícími písečnými pahorky, ale i když na mapě všechno vypadá přehledně a lineárně, z lidské perspektivy máte pocit, že se všechno kroutí, větví, moře i souš jsou hned na několika stranách a zabloudit je hračka. Vzpomněl jsem si tam na Ransomovy Záhadné vody (i když ty se odehrávají v Anglii), kde je krásně popsaná taková plochá, ale nepřehledná a matoucí krajina včetně chování v rytmu přílivu a odlivu, právě ta místa, která nejsou pořádně ani souší, ani mořem. Na nepřehlednou krajinu členitou a zarostlou jsme zvyklí; když je ale otevřená, téměř plochá, téměř holá, a přitom se v ní těžko orientuje, je to až děsivé.

A právě, příliv a odliv: ony tam jindy ty pustiny zase nejsou, protože je zaplavila voda. Pro nás suchozemce už je dost divné mít pár metrů od domu rozsáhlou planinu, jejíž konec téměř splývá s obzorem, nekonečno za humny; jenomže ono tam za chvíli zase není, resp. má jinou podobu. Dvakrát denně můžete na plácek za humny, dvakrát denně zmizí.

Carlos Castaneda potřeboval, jak píše, mnoho let a velmi náročná cvičení, aby dokázal (ve snění?) proniknout za stěnu z mlhy do pásma jakýchsi písčitých dun, a měl co dělat, aby se tam neztratil a vyvázl živý. U moře si na taková místa můžete prostě dojít.

Myslel jsem tam na eremiální způsob orientace. Kdo to ode mě ještě neznáte, to je pojem, který zavedli Zdeněk Neubauer se Standou Komárkem, viz např. Zdeňkův text Poušť a les. Eremiální myšlení (např. židovská nebo arabská tradice) podle nich vychází ze zkušenosti pouštní (nebo stepní), totiž z plání, kde se zrak nemá čeho zachytit a kde najít jedinou správnou cestu je životně důležité. Z toho pak vyplývá důraz na znaky (např. tyče v písku, psaný text, algebru nebo program) a na výlučnost pravdivého poznání. O náhled nebo krásu tu nejde. (Opakem je myšlení hyletické, vycházející ze života v lesích, např. řecká kultura, kde zrak ukazuje řadu podob, pomocí nichž se můžeme orientovat, a terén řadu cestiček, kterými můžeme procházet; to se projevuje jak ve výtvarném umění, tak třeba v teorii idejí.)

Orientace na pláži při odlivu by v tomhle členění jednoznačně odpovídala té tradici eremiální; na pláni písku nebo vody téměř nejsou záchytné body, jedno místo je jako druhé, hrozí tu zrcadlení (kaluže zrcadlí oblohu, která zrcadlí kaluže), navzdory otevřenému prostoru ani nedohlédneme nijak daleko. Není mi ale jasné, zda je to jen její jiná forma, nebo zda jde nakonec o třetí, odlišný typ prožívání světa, který my vnitrozemci neznáme nebo podceňujeme. Rizika tu nejsou tak ostrá, polarity nejsou typu projde/zahyne, ale spíš vrátí se/opozdí se/uvázne nadlouho. Ono se tudy vlastně nikam neputuje. A stopy zahladí voda. Apeiron číhající v ekotonu. Rozhraní vágní, fluidní, pohyblivé, kvantové.

(A ještě něco jiného by pak znamenalo přímo moře, to je taky svým způsobem pustá pláň, ale ještě jiného druhu. Za všechny zkušenosti a zdroje aspoň jeden, Michel Serres: "A takhle se pluje do Saint-Pierre: napřed k zapadajícímu slunci, až tam, kde se vlní zelené řasy, pak se dáte doleva, ale jen trochu, dokud všechno velice nezmodrá, nemůžete se zmýlit a zabloudit, vždyť to jsou oblíbené končiny sviňuch, je to přece tam, kde stálý proud teče na sever, tam, kde převládající vítr vane mírně v krátkých nárazech, tam jsou vždy krátké vlny a velké šedé plochy, pak přijde místo, kde protnete cesty velkých lodí - jak je uvidíte, už je tady první velký tah ryb, po větru." Rozsáhlejší úryvek je dostupný v práci Tomáše Daňka na s. 237. Právě ten Serres pak staví proti tradiční fyzice "martovské", tj. zejména mechanice, fyziku "venušskou", měkčí, dynamickou, plynoucí.)

Když potom na takovou pláž zasvítí slunce, ještě se proměňuje v pustinu trochu odlišného rázu, najednou tu má místo tvrdost, třeba když záře zvýrazní nepatrnou odlišnost v povrchu písku, ukáže do té doby neviditelnou strukturu nebo zbarví povrch až kovově. Ale zase je to tvrdost jen lokální, vykoupená tím, že do slunce se koukat nedá, viditelnost to zlepšit vůbec nemusí, jsme oslněni na malém ostrůvku dočasného řádu. Připomněl jsem si tam snad nejlepší z Upfieldových detektivek: Bony kupuje ženu. Inspektor Bonaparte se tam vydává na australské Eyrovo jezero po stezičce vyšlapané dingy na nekonečném bahně. Fenomény typu pustota, nelidskost, zrcadlení, oslňování zraku, proměny tvářnosti během dne, pravěký vzhled apod. jsou tam popisovány geniálně.

No a přitom stačí udělat pár kroků a být zpátky v hyletickém světě městeček, zahrad a lesů. O lesích bude ale později řeč zvlášť.

Nic mimořádného. Jenom jsem si před snídaní na chvilku zašel do neznáma, do prostoru mezi světy, do neprostoru mezi prostory. Už jsem zpátky. Čas na konvičku čaje.

V) Útesy a život na nich

Třeba jen pár kroků vedle se chová rozhraní moře a souše úplně jinak. I když jsme tam neviděli nějaké závratné top kalendářové útesy (na ty nejslavnější, Moherské, se v neděli táhla fronta jak na Sněžku), úplně mi stačilo každé místo, kde se vlny tříštily o kameny.

Moře tu na zemi naráží. Síla se střetává s tvrdostí. Výsledkem jsou pak divoké roztříštěné tvary jak rozbitých vln příboje, tak rozhlodaných základů skal. Opakuje se to rytmicky, stále, ale ve stovkách obměn, na fotkách k tomu chybí zvuk, dunění, pleskání, vyšplíchnutí. (Zdůrazňuju, že to působení je vzájemné: měkká voda podle všech taoistických zásad - dává takový výraz smysl? - tvaruje tvrdou skálu, ale zároveň právě skála tvaruje vodu, dává příležitost vlnám, aby se na konci své cesty nakratičko zformovaly do nejčlenitějších útvarů. Kapka je počátkem vodní cesty, ale tady naopak koncem.)

Není divu, že takový zážitek fascinoval mnohé, např. Ivana Havla: "Vzpomínám si, jak jsem stál nad pobřežními útesy severní Kalifornie a skoro hodinu napjatě pozoroval, jak se rozběsněné vlny Pacifiku s úpornou vytrvalostí opakovaně vrhají na masívy skalního kotle a jak se po každém výpadu, zpěněny nezdarem, zas znovu rozhoupávají k novému, pokaždé jinak mířenému útoku." (Otevřené oči a zvednuté obočí, s. 103) Píše o tom jako o "zážitku s odpojenou myslí a pamětí". Podobně působí i jiné živlové projevy, proto koukáme do plamenů ohně, pozorujeme plynutí řeky, foukáme do bublifuku nebo si užíváme větrný den.

Voda tím kameny odhaluje a vystavuje. Překvapilo mě, jak je Irsko geologicky rozmanité: čekal jsem nějaké fádní krystalinikum, jako si představuju ve Skandinávii, ale je tam dost vápenců, dokonce i dávné korálové útesy, jsou tam výlevy vulkanitů, jsou tam působivé vrásy - a hlavně je to všechno mnohonásobně erodováno deštěm, tekoucí vodou, mořem, a mnohde zejména ledovci! Fantastická krajina je pobřežní kras Burren (škoda, že jsme zastavili jen na jednom místě, dolmenu Poulnabrone), na severozápadě působí majestátním dojmem stolové hory (Ben Bulben).

Výsledky eroze jsou pak moc hezké, a to v různých měřítcích. Hned první den jsem na pláži sebral dva oblázky, určitě jste takové taky viděli: ten první byl sítí rýh rozežrán, jako by do něj byl vyrytý strom, jako by byly větve v koruně obtisknuty do celého jeho povrchu. Druhá měl kresbu jemnější, více s otvůrky než s liniemi. Výklad je banální, je to prostě výsledek působících erozních faktorů (nejspíš organických), ale dojem z výsledku je čistý, ucelený, výrazný.

Skalní výchozy na pláži Portmarnock (severně od Dublinu) mi na první pohled připomněly 3D model mapy Mordoru nebo jiných pohoří z Pána prstenů: celé táhlé horské hřbety, zaříznutá údolí, ploché pánve mezi nimi, to všechno shora krásně přehlédnutelné, jen zhruba metr vysoké, jako by se tu fraktálně ukazovalo, co jinde tvoří třeba půlku kontinentu.

Naprosto úžasná byla v tomhle ohledu pláž Fanore Beach na západním pobřeží, škoda, že jsem tam měl jen větší půlhodinku, takže jsem k tomu zajímavému sotva doběhl: ploché, jakoby hrubě otesané desky hornin různého složení a zbarvení vytvářely na písčité pláži hned několik vrstev nebo linií rovnoběžných s pobřežím, srovnaných asi opakovaným působením vln. Některé, bližší moři, byly dosud osídleny přisedlými organismy, ale na všech, i těch sušších, byla právě vidět eroze povrchu způsobená vodou, ale zejména organismy, používá se pro to název biokras (biokarst): rýhy, kam by se vešel štíhlý člověk, rýhy, kam by se vešla paže, otvory, kam by se vešel sotva prst, prohlubně mělké i hluboké, ohlazená místa i vyčnívající špice. Neuklizená výtvarná dílna. když děti obrů skončily svou hodinu leptání. Chodbičky, kterými zdrhali hadi, když je Patrik vyháněl z Irska. Dojem zkamenělých stop, balvany s mísami jak obří hrnce, představa dávných obětišť, někde kaluže, kde voda vydrží do příštího přílivu, jinde suchý rozpálený povrch, čtvercová síť puklin jako model pískovcového skalního města - určitě na to mají geologové celou vědu, ale tolik jevů na tak malé ploše a přitom v dostatečně monumentálních rozměrech, to se jen tak nevidí.

Napadla mě tam analogie k Sádlovu pojetí podzimu coby progresívního dění: "Podzim je potřeba vidět nejprve jako kreativní proces, neboť hnití je, jak víme, konstruktivní děj směřující k tomu, aby to, co je ke shnití, také shnilo. Na jablku se nejprve udělá malá omačklinka, ta ztemní. Pak ještě ztemní. Pak se přes noc pokryje celé jablko jemnými vráskami, zhebne, skvrna se rozskočí v měkce hnědý terč s mokvavými čísly Monilie, a cílem hnití je shnilý ohryzek, ten se vyhodí. Napřed jsou slavné zlaté dny spějící k piku negentropie, kdy se vše pokrývá šarlatovými skvrnami, a pak se přehodí malba do grafiky. Je to jemný obrat. Vidět tedy podzim jako kreativní, nikoli degenerativní proces." (Prázdná země, s. 52)

Podobně tedy příboj nebo působení organismu skály pouze nenarušuje, ale dotváří. Útesy z vln vyrůstají. Tak jako když sochař odebírá materiál, aby z nitra kamene vydobyl sochu nějak již přítomnou. Tak jako právě tvorba pískovcového skalního města z předtím homogenního masívu sedimentu vytváří prostými prostředky až závratnou strukturu. Tak jako morfogeneze pracuje s apoptózou a vykrajuje třeba z původně ploché tlapky jednotlivé oddělené prsty. Stavět neznamená jen přidávat. Názor, že tady přece nejde o žádný záměr, mi z určitého hlediska nepřipadá relevantní; kdo stojí o autory?

A právě tam, na útesech a zaplavovaných skalních plošinách, jsem našel zdaleka nejvíc mořských organismů. Život obývá rozhraní, jakkoliv třeba extrémní. Navzdory dorážejícím vlnám, navzdory periodickému vysychání při odlivu (a s tím spojeným slunečním svitem, větrem, kontrastem teplot apod.) tu na každém kroku vyrůstají malebné "zahrádky", resp. udržuje se život, který trpělivě čeká, až ho zas na pár hodiny zaplaví vlny. Z řas (držím se starého systému) tu dominovaly chaluhy, z živočichů přílipky, svijonožci, po statisících drobné slávky, našel jsem i pár zatažených sasanek. Překvapily mě lišejníky na místech, kam se musí voda aspoň občas dostat - nečekal jsem, že by tolerovaly sůl.

Samozřejmě to vše musí být pro každého mořského biologa naprostá banalita, litorál je určitě popsaný do detailu, ale pro mě jako suchozemce je to "výlet jinam". Chodíte po skalách, kde by se dal opticky čekat nějaký xeroterm, ale místo ještěrek a sukulentů tam jsou vodní organismy, jako byste dno rybníka přenesli nahoru na kopec, to se v pohádkách dělá. A taky jsem si užil vzpomínek na verneovky, kde všichni hrdinové po ztroskotání právě obcházejí přílivovou zónu a shánějí obživu, mlže, co se dají jíst zasyrova, když nemáte oheň.

Asi hlavní dojem, který obnažené dno a břehy přinášejí, je pocit zážitku něčeho pravěkého.

VI) Pravěk kolem nás - intermezzo z eidetické přírodovědy

"Nikdo by nevěřil, že kámen může růst pod vodou a že rostlina tam zrozená může zkamenět. kdyby to nebylo dokázáno zkušeností." (Atalanta fugiens, s. 248)

Napadlo mě tam - jak na plážích, tak na útesech - že právě pobřeží nebo obnažené dno jsou velmi vhodným prostředím pro výzkumy v oboru eidetické biologie, příp. i eidetické geologie a geografie.

Tady bych měl asi vysvětlit, o co má v té eidetické biologii jít. To je pojem Zdeňka Neubauera, který mluví o tom, že pro život nejsou primárně určující chemické reakce, molekulární mechanismy, genetické programy apod., ale tělesné podoby. (To slovo eidos znamená podobu i ideu, jenomže to je ošemetné, muselo by se vymezit, o jakých idejích bychom to mluvili.) Patří sem třeba krása motýlích křídel, rozkvétajícího ibišku, droboučkých houbových plodnic kdesi u země, bakteriálních kolonií, ale právě i jakýkoliv další vzhled nebo obecněji projev, třeba i zvukový nebo pachový. A já jsem nakloněn rozšířit oblast podob i mimo živé organismy i na cokoliv přirozeného, byť neživého (proto ta eidetická geologie).

Předpokládám, že to, co jsem při odlivech pozoroval, není nijak cenné ani pro znalce zajímavé. Přesto jsem byl celou dobu zaujat, jak by asi byl zaujat kdekterý zvídavý laik, za krátkou dobu jsem zpozoroval celé spektrum zajímavých jevů, jen nejsme zvyklí je slovně uchopit, "přiznat jim osobnost", většinou bychom je asi smetli ze stolu jako epifenomény nějakých vnějších působících faktorů. To dělají podoby vůbec, působí na nás, vedou nás znovu a znovu k tomu, abychom hleděli na východ a západ slunce, brouzdali se po pláži, chodili do lesa, byť by to byl pustý smrčák, vystupovali do hor, vyráželi na víkend za město. Úkolem je jednak působící "archetyp" vůbec vnímat, jednak ho pak zachytit tak, aby bylo možné ho sdílet a přemýšlet o něm. To jsem tam samozřejmě nestihl - nebo jen v náznacích, průzkum se odkládá na neurčito, ne, grant na to ještě nemám. Potřeboval bych tam přecházet na několika málo metrech aspoň několik dní.

Dovedeme si představit, jak by takové "mapování" prováděl výtvarník. Trvám ale na tom, že je to úkol i pro biologa, tentýž úkol!

Litorál je světem pravěké estetiky. Není divu, že Burianovy obrázky starších prvohor vypadají podobně. Už kdysi v jižních Čechách nad strouhami se zahnívající vodou, puškvorcem a nabobtnalým měsícem jsem vymyslel, že pravěké je chtónické. Kameny trčí z bahna jako kosti země. Nohy se boří, každý krok je krokem eroze, uplývání, borcení, hroucení, i země sama je tu hradem z písku. V pravěku žily zkameněliny, jak píší děti do písemky, na počátku byla země zkamenělá. 

A vládne tu pustota. Místa prázdná, nezabydlená, hned za čárou přílivu začíná krajina srovnatelná s liduprázdnými pláněmi vzdálených kontinentů, osamělými horskými skalisky, neplodnými plošinami ošlehanými větrem, deštěm, sluncem. Kdo to v poušti zmizel, odkud šel a kam? Má to i něco z jevovosti apokalyptické, ale téměř tu chybí trosky toho nedávného, všechno je tu zase poprvé. Hodina předjitřní.

Důležitější je tu polarita vlhké - suché než chladné - teplé. Vlhké je stále znovu marně vysoušeno, aby bylo nakonec zaplaveno. Vysoušení vytváří paměť - a voda ji zase smaže.

Co se tu tedy ukazuje: ukotvenost k povrchu - to je něco jiného než zakořenění rostlin! Rýhování skal i schránek. Brázdění nebo čeření hladké plochy. Třídění jemného a hrubého, často kontrastně, kdy ostrá skála nebo hranatá deska trčí z písku. Oblé valouny i bizarně prolamovaná skaliska. Větvení nebo spíš ploché členění - podobné u chaluh i u dočasných vodních struh na prolamovaném písku. Výčnělky a prohlubně. Splývání s proudem. Zplihlost. Vrstvení. Rozprostírání se. Vytváření povlaků. Udržování refugií mělké stojaté vody v bezodtokých kalužích. Planární stékání, které se občas změní v turbulentní. (Jasně - Schwenk: Citlivý chaos - to je částečně kniha k tématu!) Zanořování se do podkladu. Vynořování se z podkladu. Náznak napřimování - aspoň na koncích těla. Vzpřímenost člověka začíná prvním pozvednutím stonku nebo hlavy na pláži, možná už vyšplíchnutím vodní tříště. Osamocené trčení. Anorganické nebo organické, to tady nehraje takovou roli.

Zni to jako přehled struktur, který by se dal nějak matematicky formalizovat, ale nejde jen o nějakou tvarovou klasifikaci, spíš způsob jevení, růstu, zabydlování prostoru, ba utváření prostoru vůbec. Připomeňme tu Zdeňkův pojem prostoření - podoby si zjednávají a proměňují své vlastní prostory, a ty zase do budoucna ovlivňují je.

Ani to není jen nějaké cvičení v imaginaci, nejsou to pouhé projekce, podstatné je, že ty představy, co jsem se pokoušel uchopit a vyjádřit (mimochodem, je cenné, že pro řadu z nich máme slova, zkuste složitě opisovat, co znamená zplihlost nebo trčení, kdybychom pro ně neměli výrazy!), jsou adekvátní tomu, co vnímáme, jinde by se naopak nehodily. Nesplácal jsem tady svévolně pár nápadů, pokusil jsem se opravdu zachytit, co se tam dá vnímat.

Pravěk neskončil, pravěk trvá, pravěk je dimenzí našeho světa. Vystupování života z vody na souš nemusíme studovat jen z fosilního záznamu, můžeme ho na vlastní kůži zažít i dnes na březích moře. Pořád odtamtud přichází, pořád tam vzniká. Dorazili jsme z Čech až na konec světa - ale on je to začátek světa.

VII) Vlnobytí

Koupat jsme se šli jenom jednou a spíš s pocitem, že bychom měli, když už jsme u toho moře. Teplota vzduchu ani zamračená obloha tomu moc nenahrávaly. Vůbec jsem ale nelitoval.

Ovšem, koupání v moři si v létě užívají milióny našich turistů, na tom nic není. Ale rád bych tu zdůraznil, že když tak činí, dělají opravdu to, co se dělat má. Zažívají návrat do vody, ze které vzešli, obnovují svoje vynoření.

Myslím to asi ještě trochu jinak než Zdeněk Kratochvíl, který poté, co "koupače" opakovaně sepsuje, pokouší se je i rehabilitovat s tím, že aspoň nevědomky provádějí starodávný očistný rituál, případně asketické cvičení podle novoplatonika Prokla.

Mně jde hlavně o to, že když už máme co dělat s rozvlněným mořem, byla by škoda omezit se na pouhé pozorování (dobře, já vím, že ani ono není "pouhé"), ale je vhodné zažít ho opravdu na vlastní kůži.

Stojíte ve vodě, sahá možná lehce nad kolena. A během okamžiku jste ve vodě až po krk, někdy až po hlavu. A zase zpátky na mělčině, přešlo to.

Život vlny má různé fáze, surfaři to dobře znají, a všechny jsou pozoruhodné, každá je trochu jiný zážitek: hora vody stoupající nad nás, valící se nezadržitelně, zakrývající nám výhled: ta působí mocně, ale dá se po ní prostě vystoupat vzhůru. Překlápějící se hřeben, který nás spláchne shora, přijde ze vzduchu a dá se jen věřit, že když se mu poddáme, zase se za chvíli vynoříme. A roztříštěná pěna, která svou sílu spotřebovala na vlastní destrukci, ale pořád dovede tělem zacloumat, tím spíš, že ztratila svou individualitu.

Jdete daleko (Rossnowlagh Beach má pevný písek na dně a velmi mírný sklon), za odlivu několik minut pryč od pobřeží a pořád stačíte. Je celé moře takhle mělké?

Jenže pak přijde chvíle, kdy k pobřeží nedohlédnete, kdy se obzor přiblíží a dál než za několik málo vln vidět není. Nebe vidět je, ale to nám nepomůže. Stojíte v proměnlivé krajině, orientační body se pořád v řadách posunují, nezbývá, než důvěřovat, že když udělám pár kroků zpátky, zase dojdu na známé místo. Směr vln se nemění, na to lze spoléhat.

A spoléhat se aspoň tam lze i na dno, to nepovolí, vlna nám nepodtrhne nohy, proud nás nezatáhne na hloubku, neodnese pryč (na jiných, zrádnějších místech pobřeží ovšem ano!). Proto si lze vlastně bezpečně hrát s něčím, co nahlédnuto zvenčí vypadá riskantně: masa vody nepoměrně těžší než člověk, nastupující neúnavně hodiny a hodiny, aniž by byl vidět zdroj toho pohybu, aniž by se dal sebeméně ovlivnit. Ošemetnost situace se ukáže ve chvíli, kdy bychom nesměli odejít a třeba by padla noc nebo jen mlha, třeba bychom se unavili, třeba bychom se vydali k pobřeží, ale ono by tam nebylo, jen další nekonečné vlny. (Námět na kapitolu pro skautskou příručku: hry ve vlnách.)

Všechna neobvyklost moře se ukáže, když bychom ho chvíli vnímali jako řeku. Byla by to řeka závratně široká, snad bezbřehá, s peřejemi, aniž by bylo vidět jediný kámen, tekoucí do kopce (už tam muselo natéct spoustu vody, kam se poděla?), proudící periodicky, v opakovaných rázech.

Teď doma sedím na zahradě, dohlédnu blíž ke stromům i dál k lesu, země kolem mě se nehýbe, všechno tu má své pevné místo, proměny jsou nenápadnější, můžu se dost dobře spolehnout na své okolí, postupně hierarchicky budovat soudržný svět. Ta úleva! Při koupání v moři ale právě můžeme zažít tu situaci, kdy skoro nic z toho, na co se běžně spoléháme, neplatí. Není to žádná oddechová rekreace, ale setkání s výraznou jinakostí.

Když uvažuju o moři, těžko můžu opomenout Anaximandra, i když nevím, kde jsem vlastně přirovnání jeho filosofie k vlnobití viděl. Jde o to, že vztah peras/apeiron (tedy mez/bezmezno, nechávám teď bokem, že ani pojem apeiron u Anaximandra explicitně není uveden) lze přirovnat k vynořování vln z moře; v mořské hlubině vlna není přítomna, ale lze ji "aktualizovat", vytvarovat - na úkor toho, že jinde zase vznikne prohlubeň, protože za vznikání je třeba platit zase opakem. Takže v moři lze na vlastní kůži zakoušet až takové věci, jako vznikání a zanikání vůbec, dynamickou povahu skutečnosti. Jak praví název sborníku k narozeninám Radima Palouše, bytí je vlnobití.

Já bych ale ten příměr vnímal trochu jinak: ne tak, že mořská voda znamená naprostou beztvarost a vlna naopak konkrétní tvar, protože ta voda tam není primárně v klidu, bez vln, sama mořská hlubina už je tím dmutím, které se pak projevuje, a zároveň vlna není zřetelně vymezeným tvarem, ale něčím velmi těžko uchopitelným (zkuste je popsat geometricky), složitě strukturovaným, netriviálním, snad jistým řádem neustálých proměn, ale řádem, který je stále znovu ustavován a snadno se může zbortit. Nejsme tu v polaritě neurčité x vymezené, ale méně určité x o něco určitější. Vlna je apeiron, na které si lze sáhnout, resp. které s námi řádně zatřese.

Snad něco podobného je naznačeno ve Svatojánském výletu, kde Ivan Havel píše (s. 28): "‚Hladina,‘ říká kdosi z nás, ‚je typicky vnitrozemský příměr: moře není hladké nikdy!‘" Tedy: není žádný původní klidový stav, který by se až pak rozvlnil, takže by vlny byly od klidné hladiny odvozené; naopak by šlo klidnou hladinu vnímat jako vzácný a těžko udržitelný případ, kdy se neustálý pohyb a proměna dočasně zastaví. Sen všech mystiků: zastavte svět! Jistě, výšku vody lze asi zprůměrovat (jak? to je matematicky snadné?), ale je to, jako když průměrujete lidi nebo tělesa - ten typický střední případ nejspíš ani neexistuje, a pokud ano, pak je čímsi notně podivným. Prapodivným.

Nejvíc jsem si pak moře užil zpětně, když se mi znovu a znovu (ještě za jízdy autem i potom večer) promítalo do situací na prahu snů, do nejrůznějších krajin vždy znovu připlouvaly vlny, vždy znovu jsem vnímal svět s hlavou jen těsně vyčnívající nad jeho povrch (to je úplně jiná perspektiva!), vždy znovu přicházela ta mocná záplava, vůči níž jsou ostatní záležitosti podružné. Přitom ne jako zhouba, ale téměř blahodárný, životodárný příliv, zdroj pro další prožívání.

O Tolkienovi tu ještě budu mluvit. Jedna z posledních pasáží Pána prstenů, kdy by příběh mohl klidně i končit, zní: "Stál tam hluboko do noci a slyšel jen vzdechy a šepot vln na březích Středozemě, a padaly mu hluboko do srdce." (Návrat krále, vyd. 1992, s. 275) Příběh vynořený z moře, omývaný vodou.

Takové je Irsko.

VIII) Málem se mi tu v lese líbilo

Zatím to vypadá, že jsme byli vlastně jen u moře, což úplně neodpovídá, časově to byla jen asi necelá polovina cesty. Kdybych měl potom vybrat to, co na mě nejvíc zapůsobilo ve vnitrozemí, byly by to stromy, přesněji lesy. Pojďme od eremiálních mořských pustin do hyletické, členěné, domácké krajiny lesní.

Běžné stromy v Irsku vypadají úplně obyčejně, asi jako v naší podhorské krajině: kolem silnic od oka převažují javory a jasan. Jenže do toho najednou vstupují exotické, někdy až mediteránní dřeviny: cesmína je asi nejnápadnější, řadou dalších jsem si nebyl moc jistý.

Z lesů jsem kromě toho, co jsem letmo sledoval z auta, podrobněji poznal porosty v údolí Glendalough (podle dolního jezera za klášterem). Docela jsem váhal, nakolik jsou přirozené, ale nějaká míra polopřirozenosti se tam určitě čekat dá.

Nejspíš to byly doubravy, častá byla i bříza, rozhodně nešlo o žádnou monocenózu, opticky to snad vytvářelo dojem našeho suťového lesa. Jaký ale rozdíl vůči našim xerotermním doubravám! Tam je to všechno vlhké, a tedy bujné. Slušně je vyvinuté keřové patro, po svazích stéká voda, někdy teče v potočním korytě, jindy stéká po zarostlé skalní ploše a odkapává z hrany po celé šířce. Hojné je tam kapradí, např. ve velkém počtu žebrovice. Ta je u nás ale v horských lesích třeba v Krkonoších - a tady najednou v doubravě?!

Najdeme tu spoustu epifytů. Kmeny i větve porůstají hustě mechem, horní větve lišejníkem, kapradí vystupuje vysoko do korun stromů, typicky třeba osladič. 

V kulturní krajině i křovinách na západním pobřeží bují břečťan i další liány. My známe takovou bujnost z nížin a spojujeme ji s nadbytkem živin: tady je ale asi primárně daná vlhkostí a mírnou zimou. Představte si středočeskou nebo jihomoravskou "džungli" někde z říčního údolí přenesenou do Podkrkonoší - a o pár metrů výš už třeba bude horní hranice lesa!

Obecněji - napadlo mě tam, jak máme určité druhy asociované s určitým typem prostředí nebo jinými druhy a pak nás překvapí, že jinde se chovají značně odlišně. Viděl jsem v Irsku místa, kde kopřivu a vřes dělilo skoro jen pár metrů. Kručinka a vrba. 

Lesy v údolí Glendalough vytvářely dojem až parkový (to se samozřejmě jinde týká i přirozených lesů úplně jiného typu, u nás třeba zbytků třeba horských smrčin). Přemýšlel jsem, čím takový dojem vzniká, je to asi hlavně rozestupy kmenů a trávou v podrostu: stromy vypadají, jako by je tam někdo vysadil s dostatečným odstupem vůči stromům jiným. Přitom ty lesy nejsou nijak řídké ani světlé - bujnost listů i epifytů ve větvích zajišťuje spíš přítmí, kapradí a keře v podrostu porost docela zahušťují.

A zároveň to mělo do sebe i ledacos pralesovitého. Větve rozmanitě zkroucené, dosahující občas daleko a nízko k zemi. Čnějící obnažené spleti kořenů. Jakási divokost, nevlídnost, neposlušnost, podmračenost, těžko se hledá vhodné slovo.

Ale literární asociace se mi vynořily hned: lesy z Pána prstenů, lesy Středozemě. Jistě, Tolkien byl Angličan, tenhle typ lesů asi nebude irským specifikem, ale jistě to budou takové lesy, které dobře znal a které na něj působily. Na Temný hvozd jsem tam nemyslel (už vůbec ne na Lórien), ale zato na Starý hvozd na hranicích Kraje a potom na Fangorn by ty lesy pasovaly velmi dobře. "Žijou v těch lesích elfi, pane?" Nevím, zda elfi, ale entům nebo aspoň huornům bych se nedivil. "Seškrábal se po velikém kořeni stromu vinoucím se dolů do proudu, sklonil se a do dlaní nabral trochu vody. (...) Podívej na ty uplakané, splihlé lišejníkové vousy a licousy. A většina stromů vypadá jako obalená odraným suchým listím, které zapomnělo opadat. Všude nepořádek. (...) Tady je to jenom šeré a strašně stromovaté." Ne náhodou píše Tolkienův životopisec Carpenter, že "uměl dát zkroucenému kořeni a větvi zlověstnou hybnost". (S. 147)

Co tím chci říct: že Tolkien je částečně regionální autor, že lesy Středozemě jsou lesy Britských ostrovů. Přitom platí jak to, že ta krajina patří k jeho inspiraci, že chceme-li jeho dílo lépe pochopit, máme tam cestovat, tak ale zároveň zároveň to, že to byl on, kdo ji dokázal prožít, uchopit, vyjádřit, že k pochopení tamní přírody potřebujeme číst Pána prstenů. "Za rohem třeba připravená / je zlatá brána otevřená."

Dalo by se namítnout, že jednu procházku lesem nelze příliš zobecňovat, ale trocha googlení mě přesvědčila, že to byl asi výsek dost charakteristický.

A i "keltský strom života", opakovaný motiv suvenýrů pro turisty, mimochodem obecně dost vkusných, se k tamnímu typu lesů pěkně hodí.

A ještě dva postřehy bokem. V glendaloughském údolí nebyly pěkné jenom lesy na úbočích, ale i zaplavované převážně vrbové křoví podél říčky a dolního jezera. Větve vystupující z vody, zrcadlení korun na hnědavé hladině, traviny splývající pod hladinou, břehy mizející v proudu, probleskování slunce, první opadávající listí, trsy bažinné vegetace pod spadanými větvemi, to všechno na mě působí i tady doma, chodím to hledat do údolí Orlice; tam jsem si toho užil požehnaně. (Lze tu hledat inspiraci pro Opletnici, ovšem.)

A porost srovnatelný s lesem (i když spíš přerostlé křoví) jsem viděl i na úbočí pod jeskyní Aillwee Cave v krasové oblasti Burren: hodně tam byly lísky porostlé břečťanem, zas třeba cesmíny, působilo to dojmem neudržovaného okolí parkových cestiček, ale muselo to mít dost z přirozeného společenstva - v podrostu jsem zahlédl třeba áron, pětiprstku, kruštík, jelení jazyk (ten je ovšem v Irsku obecně hojný, zatímco u nás jde o raritu - kapradí s nevětvenými listy). My jsme to procházeli v rámci ukázek lovu dravců; vidět, jak prolétávají těmi stinnými tunely, působilo trochu přízračně.

IX) Ozvěny Středozemě

Na Tolkiena jsem tam myslel často, nejen v lesích. Samozřejmě jeho dílo nevyrůstá primárně z krajiny irské (i když do Irska opakovaně cestoval a měl tam přátele), ale anglické, ale příroda asi tak odlišná nebude a irský venkov od anglického venkova taky ne.

Ráz britských ostrovů promítl do svého díla úmyslně. O svém (nedokončeném) záměru vytvořit mytologii pro Anglii, vzájemně propojené pověsti a příběhy, mj. řekl: "Měly mít tón a kvalitu, jaké jsem si přál, být poněkud chladné a čiré, měly vonět naším ‚vzduchem‘ (podnebím a půdou Severozápadu, čímž myslím Británii a přivrácené části Evropy; ne Itálii ani egejskou oblast, a už vůbec ne Východ), a zatímco měly mít (kdybych to dokázal) sličnou, prchavou krásu, jíž někteří říkají keltská (ačkoli se v pravých starobylých keltských věcech vyskytuje málokdy), měly být ‚vznešené‘, očištěné od hrubosti a vhodné pro zralejší mysl země dlouho prosycené poezií." (Carpenter s. 86)

Řada krajin má svou výraznou, na první pohled pochopitelnou tvářnost - snadno chápeme, co táhne lidi k jižnímu moři, do alpských údolí, do severských lesů ... Co ale venkov na britských ostrovech, to vlhké, atlantské, průměrné, to "mezofytikum"? Není to obyčejné, šedé, nevýrazné? Právě Tolkien ukazuje, že není, předvádí, že i Severozápad může mít svůj ráz, svou výjimečnost.

A pak už se mi drobnosti z Hobita a Pána prstenů vynořovaly každou chvíli.

U bohatých irských snídaní jsem vzpomínal na Bilbovu pohostinnost, s jakou dokázal nakrmit nečekaný zástup trpaslíků. Když si děti vybíraly po večeři ještě dezert, citoval jsem "blaženou fázi, kterou nazývali ‚docpávání‘".

Ve starobylých hotelových koupelnách jsem po pozdním vstávání napodoboval Pipina: "‚Same! Udělej snídani na půl desátou! Máš ohřátou vodu do vany?‘"

Ve změti balvanů pod vodopádem Powerscourt jsem si připomněl Obroviště: "Postupovali pomalu, protože si museli hledat cestičky v bezcestí zavaleném padlými stromy a skutálenými balvany." Vůbec je možné vidět hlavně v první knize Pána prstenů Irsko skoro na každém kroku: "Tu a tam zahlédli ve výšinách na hřebenech prastaré kamenné zdi a zříceniny věží: vypadaly zlověstně." Na zřícenině hradu Dunamase, odkud je rozhled na všechny strany, jsem myslel na Větrov (možná spíš filmový; ten knižní jsem mnohem dřív rozeznal v Lounském středohoří - bylo to na Oblíku?); vzkaz od Gandalfa jsem na kameni nenašel.

Tom Bombadil mluvil o podobné krajině: "Slyšeli o Velkých mohylách a zelených rovech, o kruzích z kamenů na kopcích a v dolinách mezi kopci. Bečela stáda ovec. Zvedaly se zelené stěny a bílé stěny."

Není žádný div, když tu prší: "Vál západní vítr a valila se stále těžší a mokřejší mraky, jež lily déšť na holá temena Vrchů." Naopak sníh je tu výjimečný, padal vlastně jen pod Caradhrasem, a to ještě jen proto, aby bylo Společenstvo zadrženo. "S výjimkou náhorních vřesovišť Severní čtvrtky byla pořádná chumelenice v Kraji vzácnost a považovala se za příjemnou událost a příležitost k zábavě. Žádný žijící hobit (kromě Bilba) nepamatoval Krutou zimu roku 1311, kdy bílí vlci vnikli do Kraje přes zamrzlou Brandyvínu."

Kapitola O bylinkách a dušeném králíku se mi vynořila jak u velmi častých rozsáhlých porostů hasivky (to muselo být to kapradí, jak se v něm hobiti schovávali před Faramirem), tak u typického skopového vývaru Lamb Stew: "‚K ušákovi potřebuje hobit (...) nějaké bylinky a kořínky, hlavně bandory. (...) Pár bobkových listů, trochu tymiánu a šalvěje. (...) A hnal by ho i pro tuřín a mrkev, kdyby na to byla roční doba.‘"

Jeskyně Aillwee Cave se sice nedá srovnat s tím, co známe třeba z Moravského krasu, ale přece jen je to chodba pod zemí, kde si lze velmi dobře připomenout jak skřetí tunely z Hobita, tak potom tunel Torech Ungol, sídlo Oduly. Pro nás neobvyklý je tam vodopád, kde voda nestéká, ale opravdu padá vzduchem, i když Okno západu, Henneth Annûn, bylo jistě krásnější. Vůbec, Ithilien má určitě něco z Irska, vždyť je popisován jako "země šplhavých lesů a zprudka padajících říček".

Samotné moře se v Pánu prstenů vyskytuje málo, skoro jen jako tušené za obzorem: "Na věžových kopcích za západními blaty bylo posud vidět tři elfí věže, jež tam stály od nepaměti. (...) Hobiti ze Západní čtvrtky říkali, že z vrcholu Věže je vidět Moře; ale nebylo známo, že by se někdy nějaký hobit vyšplhal nahoru."

Přesto právě ono rámuje celý příběh, jako by se z moře vynořoval. Je známo, co pravila Galadriel: "Zelený lístečku, dlouho jsi pod stromem v radosti přebýval. Varuj se před Mořem! Jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině, víckrát už srdce tvé ve hvozdě nespočine." Legolas odpovídá: "Ach, ti rackové! Teď už nenajdu klid pod bukem ani pod jilmem. (...) Na západ, na západ rudé slunce sedá. Slyšíš to volání, lodičko má šedá, hlas mého lidu, jenž za moře odplouvá? Odejdu od lesa, který mě odchoval ..." A když Sam chválí Roklinku, že je tam "ode všeho něco", namítá Frodo: "Kromě Moře." (Větší roli má moře v Silmarillionu - a není tam zdaleka jen cestou na ztracený Západ; Ulmova moc proniká z moře řekami daleko do Středozemě, je to asi nejvíc přímé působení Valar v těch krajích.)

Tak tohle všechno se dá v Irsku (nebo při četbě Pána prstenů) pocítit.

X) Na troskách středověku

V Irsku je k vidění celá řada zřícenin, často i dost zachovalých, kdy zůstanou stěny, věže, někdy i kamenné střechy. Někdy to jsou hrady nebo podobné větší domy, ale velmi často kláštery. Běžné je, že jsou obklopeny hřbitovem sice z méně dávné doby, ale pořád působícím archaicky, někdy až jako pražský židovský hřbitov. Je otázka, díky čemu se zachovaly, určitě v tom bude hrát roli romantismus, který zbytky dávných dob oceňoval, u nás koneckonců taky.

Zejména jsme viděli klášter v Glendalough, potom blízko městečka Trim katedrálu sv. Petra a Pavla, hned za ní převorství (nemocnici) sv. Jana Křtitele a ve stejném kraji ještě Bective Abbey.

Nejsem zrovna znalcem architektury, takže jsem ty návštěvy pojal spíš jako pouť a příležitost připomenout (si) specifika irského křesťanství a jeho roli v dějinách Evropy. Do Irska se dostalo na sklonku antiky mj. se sv. Patrikem (ve Wicklow jsme viděli pláž, kde se prý vylodil), místní pohanství nepřeválcovalo, ale spíš integrovalo. Velkou roli tu hrály zejména právě kláštery (tedy nikoliv třeba kostely ve městech).

Pro nás Evropany to má ten význam, že právě tady, na nejzápadnějším kousíčku Evropy, se uchovala řada antických textů i lidé schopní jim rozumět. Zatímco na opačném konci "světa", v Byzanci, uměla běžná populace řecky, byla tam řecká vzdělanost zakazována a pronásledována. Kdybyste chtěli v raném středověku sehnat novoplatonika navazujícího na církevní Otce, bylo by to možné právě v Irsku. Odsud pak vychází iroskotská misie, která dosáhla až k nám (i dál na východ), i když si ji nepřipomínáme tolik jako Cyrila a Metoděje. (Svatý Ivane, oroduj za nás!) V době karolínské renesance to byli právě Irové, kteří učili Evropu, vzpomeňme aspoň jméno Jan Scotus Eriugena.

Ty kláštery pak opakovaně dopadaly špatně už ve středověku, coby sídla bohatství byly terčem pro nájezdy Vikingů i dalších národů, takže v pozdější době už roli center vzdělanosti nehrály, pod nadvládou Anglie bylo katolické křesťanství pronásledováno a bylo až do nedávna náboženstvím venkovským.

Aspoň jsem tam odříkával latinsky Otčenáš, snad tomu dávní mniši trochu rozuměli. Ale z celé další tradice se mi dokola vynořovali hlavně Monty Pythoni: "Pie Jesu Domine, dona eis requiem." Snad to není od věci.

XI) Běžná krajina, lidé

Jak už jsem psal, Irsko celkem připomíná zemědělskou krajinu našeho podhůří, víc je tu tedy pastvin než polí. Rozhodně je to ale krajina členěná - kamennými zídkami, polními cestami, pásy dřevin, naše kolektivizace se sem nedostala, lány řepky od obzoru k obzoru tu neuvidíte. Kamenné zídky jsou pro celé Irsko naprosto běžné, snad proto, že dřevěné ploty v tom oceánickém podnebí nemohou vydržet příliš dlouho.

Asi díky větru tam prakticky nebyl žádný dotěrný hmyz (vzhledem k přítomnosti vody v krajině jsem čekal spousty komárů), plzáky jsem viděl za celou dobu asi dva.

Domky jsou tu nízké, přízemní nebo jednopatrové, zase v celé zemi dost podobné. V městečkách třeba pestře zbarvené, jinak nejčastěji šedé. Děti se marně ptaly, kdeže jsou tu ty paneláky.

Zelenina nebo okrasné rostliny tu dorůstají značných rozměrů (např. ten macatý kopr!, slézy apod.), běžně jsou u domků k vidění subtropické dominanty (juky, dokonce i palmy; u vodopádu Powerscourt dominuje parku sekvojovec a araukárie).

Kdo by čekal lidi rezavé a pihovaté, mohl by být zklamán (i když i takoví se najdou). Většina je spíš tmavovlasá, muži často záhy šediví. Chovali se k nám přátelsky, s mírnou nevtíravou zvědavostí, takže jsme si mohli procvičit svou angličtinu. Oproti Čechám byly kontakty s neznámými vesměs příjemné, přitom to nebylo takové to americké pokrytecké cenění zubů (teda to si jen představuju, v Americe jsem nebyl).

Spousta nápisů (např. dopravní značení) je dvoujazyčná, irština působí přitažlivým až kouzelným dojmem, ovšem jak se čte, nemám tušení. Běžně se mluvilo anglicky.

Všude se uvádí, jaký ekonomický růst Irsko prodělalo na konci 20. století. Rozhodně to není země nijak zaostalá, špína nebo zbořeniska se najdou opravdu jen občas. Trochu jsem se divil, čím se asi mohou živit, zemědělství není přece tak lukrativní a dobytka jsem zas tak velká stáda neviděl. Určitě je v nějaké míře živí moře, mají nějaké nerostné suroviny. Tradiční je výroba a vývoz alkoholu (pivo, whisky), velký boom přinesly informační technologie.

Pro nás je tam samozřejmě draho, sám bych si nekoupil ani limonádu. Pivo za 150, hlavní chod v restauraci za 500. Zarazilo mě, jak v supermarketu nemají výběr některých potravin, např. koupit si na svačinu pečivo a klobásu bylo dost problematické. (Nezkoumal jsem, co mají naopak v širší míře než my.)

XII) Bydlení, jídlo

Bydleli jsme v hotelech a s něčím takovým nemám zkušenosti, nemohu srovnávat. V řadě z nich byly starobylé prvky jako bytelné skříně, koberce na chodbách a na schodištích, obrazy po stěnách jak někde na zámku. Bytelné vany s květinovými vzory na kachličkách kolem, ba i kohoutky s porcelánovým středem. Připadal jsem si jak slečna Marplová v hotelu Bertram. Často mají zvlášť kohoutky na teplou a na studenou vodu, připadalo mi to jako pozůstatek z dob, kdy služebnictvo k lavoru se studenou vodou přineslo ještě ve džbánu horkou. Nejrůznější mechanismy na splachování, to jsme museli zkoumat v každém hotelu znova. Jo, prakticky důležitá věc, nemají tam naše zásuvky, ale odlišný typ, vezli jsme s sebou adaptéry (koukám, že přehled typů zásuvek ve světě je celá věda, ale snadno se vygooglí).

Samozřejmostí byla varná konvice, čaj a kafe na každém pokoji, ale to je snad u nás v penzionech taky. A přehozy přes postel občas jak na zámku, málem jsem se bál to rozestlat a lehnout si.

V Bettystownu měli v jídelně obrovská koženková křesla a pohovky, vzpomněl jsem si na Poslední kabriolet, který začíná stěhováním takového obludného nábytku - a ano, patřil právě Terrymu Gilliganovi.

Pokud jde o jídlo, moje předsudky, podle nichž je dobrá kuchyně jen v zemích s mnohatisíciletou tradicí, totiž v Orientu, a na severozápad od nás se podává jen mdlý Eintopf, se ukázaly z větší části jako neopodstatněné, tamní kuchyně má svůj ráz, který jsem si užil dostatečně.

Každý den jsem snídal Full Irish Breakfest (Full English Breakfest je, zdá se, něco velmi podobného, rozdíl lze googlit, pokud se dodržují). To je zcela opulentní hostina, na talíři jsou opečené klobásky (asi jako u nás ty bílé grilovací), opečené plátky uzeného, fazole v rajské omáčce, smažené žampiony, lehce osmahlé rajče, vajíčka upravená dle výběru (asi čtyři způsoby) - mimochodem, vzpomněl jsem si tam na Sádlovo Nejsložitější jídlo vůbec, což je židovská přesnídávka tvořená osmaženým rajčetem a následně vajíčkem, u obou jde o správnou konzistenci, dosáhnout správné míry je v podstatě kóan - a dvojí pudding, ten tmavý je něco jako jelito, ten světlý připomíná hodně kořeněnou sekanou. K tomu čaj nebo kafe nebo džus apod. a většinou tousty s máslem nebo podobné pečivo - já si tam zvykl na silný černý čaj a už chápu Nyka, který se na náš "čaj" tváří dosti útrpně. Celé je to obřad na půl dopoledne. Od přijezdu to doma napodobuju (až na ten pudding), ale nevím nevím, jak to budu zakrátko dělat ve škole ...

Vůbec, žampiony dávají asi do půlky jídel. "Hobiti mají pro houby vášeň, která převyšuje i nejnáruživější zálibu velkých lidí." K fish and chips přidávají hráškovou pastu (podivný nápad), leckde používají mrkev dušenou v celku nebo hrubých kusech i podobnou zeleninu. Skvělé byly třeba kuřecí plátky Sandyman se žampiony, mrkví a zelenou paprikou s omáčkou z portského. Už zmiňované Lamb Stew je napůl polévka, napůl jídlo, dušené skopové s velkými kusy kořenové zeleniny, má to do sebe hodně (já to občas dělám bez skopového). Překvapilo mě, že na jídelním lístku prakticky nebylo žádné vepřové.

Jo a to slovo "praprapodivný" použil Tomáš pro cheesecake.

Guinness je prostě průměrné tmavé pivo (já mám tmavá piva rád), musel jsem se naučit, že se nemám napít hned, aby mi nespadla pěna, ale že se musí nechat dojít, probublat, dokud neztmavne. Jednou jsem ochutnal Coors, to je, předpokládám, americké pivo (v Cobra Kai ho Johnny Lawrence ucucává pořád), co o něm napsat ... řídké, bledé.

XIII) Když ne rezavé vlasy, tedy voda

Pivo mi hned asociuje tamní řeky. Vody je v Irsku dost a dost, na mapě i z letadla je vidět řada jezer, navštívili jsme několik velkých vodopádů (Powerscourt, Glenmacnass, Poulanass (v areálu Glendalough), menší vodopády lze běžně potkat na potoce, mimořádné je městečko Ennistymon, tam v centru obce, kde by jinde bylo náměstí, najdeme působivé kaskády, domy jsou postaveny kolem v zásadě proto, aby dotvořily scenérii.

Voda v řekách je samozřejmě rezavohnědá, protože vytéká z horských rašelinišť, to známe dobře i u nás, ale ne v téhle míře. Připomíná to ty pohádky, kde v řekách teče pivo (nebo whisky), toho si všimli mnozí.

Chestertonův Otec Brown (sic!) říká o indickém brahmínovi: "Nechápu, proč by měl být někomu protivný pouze proto, že má tutéž krásnou barvu mědi, kávy, tmavého piva anebo oněch veselých bystřin z rašelinišť na severu." (povídka Rudý Měsíc z Meru)

A Tolkien (v Pánu prstenů úplně na konci Dodatků) rozebírá název řeky Brandyvína: "Hobití jméno této řeky bylo obměnou elfského Baranduin (přízvuk na and), odvozeného od baran ‚zlatohnědý‘, a duin ‚(velká) řeka‘. (...) Starší hobití jméno bylo ve skutečnosti Branda-nîn ‚pohraniční řeka‘, což by bylo lépe přeložit Pomezka, ale žertem, který ustrnul ve zvyk, a opět se vztahoval k barvě toku, se řece v té době obvykle říkalo Bralda-hîm ‚opojné pivo‘.

Voda je v Irsku zemitá; a nejen voda.

XIV) Dědictví anglické nadvlády

Vztah Irska k Anglii jsem tam moc nezkoumal (neumím anglicky tolik, abych se s místními bavil nějak víc), nejvíc jsme se toho dozvěděli v bývalé věznici ve Wicklow, něco jsem si pak dohledal.

Po staletí to musela být velká bída. Angličané (teda původně Normani) ve středověku Irsko tak nějak převzali, protože to šlo, a postupně tam posílali své lidi, kteří tam pak zastávali vyšší postavení než domácí. Když se pak anglikánská církev trhla od římskokatolické, stalo se důvodem útlaku právě náboženství, protože Irové zůstávali převážně katolíky (odlišné je to na severu, proto se pak Severní Irsko připojilo zpět k Británii).

Pronásledován byl irský jazyk, pronásledováno bylo katolictví, vzdělané elity byly likvidovány nebo se vůbec nemohly rozvinout. Znovu a znovu vyšlehující revolty byly krutě potlačovány.

My Češi v tomhle můžeme Irům dost dobře rozumět, i my jsme od 17. do 19. století byli Rakousku podřízeni jazykově i nábožensky (byť teda s opačným znaménkem, u nás byli katolíci ti vládnoucí). Často se mluví o českém plebejství, u Irů to asi muselo být ještě výraznější.

Velký rozdíl oproti nám je ale v té migraci přes moře, ať už jde o vystěhovalectví zejména do Ameriky, nebo exportování trestanců do Austrálie.

Do toho pak ještě vstupovaly vlny katastrofální neúrody (zejména v polovině 19. století), které Angličani posílili hlavně tím, že se na Iry vykašlali a nic s tím nedělali. Ve věznici jsme se dozvěděli, že byla doba, kdy se lidi nechávali dobrovolně zavřít, protože tam aspoň dostali denně najíst, byť mizerně.

Až v roce 1921 se Irsko osamostatnilo, začaly jeho moderní dějiny a později i výrazný rozvoj.

Jak praví u Chestertona irský kapitán Patrick Dalroy svému anglickému příteli, poté co pochválí anglickou citlivost ke sdružování představ a z toho vyplývající konzervatismus: "Jestliže někdy, bloudíce po této planetě, přistanete na nějakém ostrově, řekněme v Atlantiku, a ten ostrov nezbaští vaši krásu do posledního chloupku a vy mu nebudete moci dát vše, pak se pravděpodobně rozhodnete nedat nic. V duchu si řeknete: ‚Hlad je naučí,‘ a budete tomu ostrovu nejneoblomnějšími a nejhoršími vládci na světě." (Létající hospoda, s. 272)

A Flann O'Brien možná ani tolik nepřehání, když popisuje první den irských dětí ve škole, kde učitel brutálně každému vtlouká do hlavy jednotné potupné jméno James O'Donell. (Řeči pro pláč, s. 25 - 27.)

XV) Fantastická "měsíční" krajina Burren

Píšu páté přes deváté, ale to odpovídá povaze cestování, kde se taky nedostáváme k cizí zemi lineárně. Ještě mi zbývají různé nesourodé střípky, které se nevešly jinam.

O krasu Burren jsem neměl ponětí až do chvíle, kdy jsem vystoupil z auta u dolmenu Poulnabrone. To je megalitická konstrukce z několika plochých kamenů, už z neolitu, pod tím pohřební komory převážně z doby bronzové; "malý Stonehenge".

Mě ale zaujalo hlavně to, po čem to vlastně chodíme. Krasová plošina pod nohama byla erodovaná mimořádným způsobem, jednotlivé ploché desky oddělené rýhami, v nich hluboké kruhové otvory; prý je to dáno zejména erozí způsobenou ledovcem. A to všechno prorůstalo hezkou vegetací. Častý byl jelení jazyk a kyvor (u nás kapradiny velmi vzácné), s nimi "normální" sleziník červený. Pro nás neobvykle se tam choval tužebník jilmový, ten je u nás v bažinách, nivách řek, dvoumetrové husté křoví, kdežto tam rostliny jen pár decimetrů vysoké, pevné, uměřené. Kde má tedy ta rostlina svůj domov? Která její tvář je ta pravá? Možná obě?

Moc hezká je miniaturní růže Rosa pimpinellifolia (čili spinosissima), tu taky známe z jižní Moravy, překvapivě kvete bíle, ale tady už měla sytě rudé šípky.

A třeba zvonky nebo chrpy, kopretiny, pryskyřníky, v zásadě luční vegetace, protože zatímco u nás by na kamenných plotnách bylo horko a sucho, v Irsku je tam teplota přiměřená a vody dost.

Do toho klidně plazivý břečťan.

Zbytek rozsáhlého (!) krasu už jsem pak viděl jen z rychlíku (kromě té jeskyně, o které jsem psal u Tolkiena). Navzdory poloze nízko u moře je to krajina bezlesá, leda s trochou křoví, kopce jsou oblé, ale většinu povrchu právě tvoří vyčnívající skály, nejsou to ani tak naše škrapy, jako nekonečné řady rýhovaného kamene prorostlého zelení právě jen trochu.

XVI) A vůkol rudý vřes

Vřesoviště jsem tam čekal - a taky tam byly. Už dole nad útesy u moře (u městečka Howth), tam byl s vřesem i vřesovec, takže to bylo sytější, barevnější, ale v plné míře pak v horách (Wicklow Mountains). Pro nás je lehce neobvyklé spojení vřesoviště s rašeliništěm, naše jediná rozsáhlá vřesoviště v Podyjí jsou suchá, spíš stepního rázu. Z rašelinišť právě pramení ty rezavé řeky, praktický význam měla a snad ještě má těžba rašeliny.

Pláně to jsou rozsáhlé, po prvním majestátním dojmu už působí monotónně, diverzita rostlin, pokud jsem zpozoroval, je tu minimální. Je to prostě hezké, ale chodit tam celé dny, to lze doporučit leda jako duchovní cvičení (a jsme zase u myšlení eremiálního).

Zajímalo by mě, nakolik je tam nízká hranice lesa daná klimaticky (a mrazem to být nemůže, tak větrem?) a nakolik je antropogenní - víme, že po odlesnění se mění mikroklima a les už se pak obnovuje těžko. Každopádně vyjet jen pár set metrů vysoko a pobývat v krajině, která by se u nás dala vzdáleně přirovnat snad ke krkonošské tundře, to je neobvyklé. Není tam vůbec kleč, její roli neprostupného křoví hraje na některých místech kručinka.

Určitě si lze představovat, jak to tam asi vypadá v mlze, ve vichru, v lijáku. Estetika liduprázdných, tajemných blat, jak ji známe ze Psa baskervillského, se nabízí sama.

To zajímavé se ale skrývá v údolí. Když my jdeme na horskou túru, to podstatné čeká na vrcholu. Tady by cílem putování bylo sestoupit dolů, podle vodopádu, podle říčky, až tam, kde začínají lesy. Nezapomeňme: jsou to vřesoviště, kudy lze dojít do Roklinky. "Táhl se před nimi jenom nesmírný svah, pozvolna stoupající až k úpatí nejbližší hory, širý prostor barvy vřesu a drolícího se kamení, se skvrnami a pruhy travnaté i mechové zeleně, která se objevovala na místech, kde mohla být voda. (...) Naráželi na nečekaná údolíčka (...) a s překvapením viděli na jejich dně stromy a proudící vodu. (...) Daleko před sebou viděli údolí. Slyšeli hukot vody uhánějící skalnatým korytem na dně; vzduchem stoupala vůně stromů a za vodou po jedné straně údolí svítilo světlo," udává se v Hobitovi.

XVII)  V jisté podzemní noře

Ještě jedno malé zoologické pozorování: pod vodopádek Powerscourt je sešlapaný plácek, po kterém musí denně procházet spousta turistů, a ten je zabydlený drobným blanokřídlým hmyzem, prý jsou to hedvábnice. Vypadají jako drobné včelky s rezavou hlavou a hrudí, vyhrabávají si díry do země, před kterými nechávají hromádky vyhrabané hlíny, poletují úplně nízko a dost rychle, chovají se úplně neagresivně.

Zaujalo mě to víc než ten dominantní vodopád. Ty tisíce a tisíce dírek v zemi mi připomněly nějaká skalní města v Orientu a lhostejnost, s jakou si tam ten hmyz žije bez ohledu na davy turistů, kteří jim tam procházejí nad hlavami, působila dost přízračně.

A nebo to berte jako model Hobitína (nebo ještě spíš Brandova), tam taky žijí drobní tvorové v kruhových podzemních norách.

XVIII) Co jsem v Irsku nezažil

Jsou i věci s Irskem běžně spojované, které jsem tam i čekal, ale úplně jsem se nedočkal.

Jednak je to irská muzika, výrazná a svérázná, tu se mi tam nepoštěstilo zaslechnout ani letmo.

A jednak skřítkové a víly. Já vím, že stopy jejich činnosti lze rozpoznat v leccčems, co se tam ukazuje, ale úplně přímo jsem je tam nepotkal. Ale je fakt, že v noci jsem téměř nevycházel; možná jsem dobře udělal.

XIX) Postřehy Stanislava Komárka

Až dodatečně koukám do Standových Zápisků z Okcidentu (s. 109 - 118) a mnohé vystihl moc pěkně, takže ještě pár výpisků:

"Cosi jako předpověď počasí zde zcela postrádá smysl - říkat každý den v televizi, že i zítra bude proměnlivo s občasným deštěm, je zbytečné a unavující. (...) Typická irská povětrnost (...) spočívá v tom, že na jednom místě viditelného sektoru oblohy prší, zatímco na jiném prosvítá slunce modrým otvorem v mracích a po zbytku se divoce prohánějí jakési mlhooblaky či jejich cáry."

"V Irsku (...) je polosesutá zeď s gotickým oknem, obrostlá břečťanem a rozmanitými kapradinami a zrcadlící se v hladině jezírka, naprosto všednodenním úkazem."

"K naprosto charakteristickým dominantám každé irské vsi patří zbořeniště kláštera  (...) s hroby okolo i uvnitř, ozdobenými replikami staroirských křížů, někde zůstala stát i charakteristická okrouhlá kamenná věž, ne nepodobná minaretu."

"Je dobře si uvědomit, že naše ‚úpění pod Habsburkem‘ bylo naprostým žertem proti britskému panství v Irsku. (...) Katolictví bylo v minulosti, zejména v 18. století, neuvěřitelným způsobem perzekvováno, bohoslužby se děly v adaptovaných chlévech, v živých plotech, u dolmenů atd. (...) Klérus byl periodicky pronásledován a nucen ke konverzím, což provedla i prakticky celá irská společenská špička, pokud nebyla přímo vyhubena."

"Irsko vyprodukovalo přímo či nepřímo celou plejádu světově významných osob, zcela neúměrně své velikosti a lidnatosti. (...) Má-li euroatlantská civilizace svůj střed, je to zcela nepochybně Irsko."

XX) Top 5+1

Pokud bych měl na závěr bilancovat a vybrat šest nejvýraznějších zážitků nebo navštívených míst, mohly by to být tyhle:

• Pláže severně od Dublinu (Portmarnock, Malahide) - nebyly nijak skvělé, ale bylo to po letech moje první setkání s mořem a zapůsobilo - tady začaly moje úvahy o eidetice pravěku
• Východ slunce na pláži u Bettystownu - zase ne tím, že by šlo o něco, co jinde nepotkáte, ale že i na běžné pláži lze prožít mimořádné věci - zážitek osamění, pustoty, zlátnutí, stékání vody - a ti rackové, rackové na mělčinách, proč jsem tam jen z lesa chodil, teď mi bude moře chybět!
• Glendalough - právě ty zmiňované lesy, lesy Středozemě, stromy s nádechem divokosti, starodávnosti, zarostlosti; ale i klášter a kostel v lese, jezera, vodopády, křoví v močálech, zářivě hnědá řeka
• Kras Burren soustředěný do jediného navštíveného místa - dolmenu Poulnabrone - prolínání povrchu kamenů a jejich nitra, vyčnívající pustoty omývané deštěm, prorůstající vegetace, minulosti geologické a archeologické, pravěká děrovaná plošina
• Duny a pláž Fanore Beach - kombinace oblaků v řadách přes celé nebe, stříbřitého vzdouvajícího se moře, omývaného písku, různých vrstev a barev hornin (plavě hnědé, šedé i začernalé), různých způsobů eroze, života vyvrhovaného mořem, života přisedlého, ústí říček s valouny, zarůstajících dun na blízkém obzoru, krasových strání v dálce za nimi
• A konečně koupání na Rossnowlagh Beach, zase ne že by se nedalo koupat i jinde, ale byl to ten popisovaný zážitek asi dvouhodinového pobytu ve vlnách s vytěsněním všeho ostatního a prožitkem počátku i konce světa v nekončících vlnách.

XXI) Epilog

Při návratu z Bulharska (2016) jsem měl oprávněný pocit, že po cestě z Balkánu nedošlo k žádnému předělu, že i my tam žijeme. Ovšem, v krajině jsou přítomny zárodky jiných krajin, lze hledat jejich spřízněnost (psal jsem o tom i zde na blogu). Taky proto cestujeme.

Teď jsem vlastně strávil většinu srpna "naladěn na irskou vlnu" - ještě jsem se pořádně po návratu doma nezabydlel, nechtěl jsem tu atmosféru ztratit, dokud ji nevyjádřím nějak trvaleji.

Irsko je nám v mnohém podobné a v mnohém je vlastně dost jiné, takhle obecně to platí pro mnohé země. Byl jsem tam, viděl jsem to, zakusil jsem to.

Severozápad je odteď jedním z primárních směrů pro orientaci a atlantické léto už podceňovat nebudu.

Za oknem se stmívá, sytá zeleň mi buší na okno, déšť tam nejspíš nenápadně smáčí zahradu i louku, vrcholky lesa mizí v mlze.

Z Irska je tu ledacos; kromě moře. Kromě moře.