Prolegomena k eidetické biologii (sedm let od smrti Zdeňka Neubauera)
Motto: "Točitá pěšina se vine do dáli přes sto mil,
avšak k lidskému srdci stačí udělat jen krůček."
(Robert van Gulik: Záhada čínského bludiště)
I když jsem se tu eidetické biologii zatím věnoval pramálo, je to pro mě vlastně nejdůležitější téma, kterým bych se rád zabýval v nepoměrně delších textech. Velmi stručně jde o rehabilitaci toho, co je v novověké biologii přehlíženo, totiž tělesných podob živých tvorů.
V rozsáhlém díle Zdeňka Neubauera je to snad ta nejzásadnější část, ústřední poselství toho všeho, co kdy poznával, psal a učil. Přesto se jí věnoval mnohem méně, než by stálo za to, a systematicky snad nikdy. (Nějaký výbor z textů o eidetice chystá nakl. Malvern, ale pochybuji, že by tam bylo něco ucelenějšího než je v různých dílčích již vydaných příspěvcích.) Nejen z mého pohledu věnoval Zdeněk množství až titánské práce tomu, "kudy ne", tedy boji s různými podobami novověkých vědeckých redukcí (od Descartova mechanicismu přes molekulárně biologické výklady až po sobecký gen, obecněji až uchopování světa pomocí fyzikálních veličin nebo řetězení znaků), a vlastně se nikdy pořádně nedostal k tomu, "kudy ano". Značná část jeho zásadních knih je zejména epistemologická, nikdy vlastně uceleně neformuloval samotnou "biologii podle Zdeňka Neubauera". A udělat to "za něj bez něj" je dosti troufalé a není to vůbec snadné.
Přesto se mi právě začátkem tohohle léta trochu převrátila perspektiva a najednou na mě začaly z jeho textů vyskakovat eidetické formulace skoro na každém kroku, jen na ně být citlivý.
Před dvěma lety jsem tu psal o (nejen Zdeňkově) kosmologii. Na pomoc si teď vezmu jeho text Kosmologický rámec astrologie, ten vyšel nejprve v Kritickém sborníku XV(3):42-48, pak i v nedávném výboru Hledání společného světa, online je dostupný na webu Katolické dekadence, půvabném, leč dávno neaktivním. Vtip je v tom, že když se v textu na řadě míst nahradí slovo "astrologie" slovem "eidetika", dává to právě pro pochopení eidetiky skvěle smysl.
"Astrologie eidetika je (...) myslitelná a srozumitelná jedině v rámci takového světa, v němž je skutečnost pojata a prožívána přirozeně, tj. ne jako hotová danost a strnulá zákonitost, nýbrž jako tvůrčí děj – světa, v němž rozhodující roli hraje proměnlivá sounáležitost podob a tvarů. (Přirozený svět lze proto výstižně charakterizovat jako řád s-tvoření.) Vědci označí takový svět za mytický - a právem: vždyť MYTHOS znamená vyprávění (...)."
Pojem přirozeného světa je samozřejmě krajně problematický a často končí nějakými projekcemi nebo ideologickými konstrukty, ale na odpoutání od skutečnosti jako mrtvé "hotové danosti" bychom se pro biologii shodnout mohli.
"Astrologie eidetika představuje grandiózní pokus se v této mytické zkušenosti teoreticky orientovat. Z tohoto hlediska ji lze považovat za vědu mytického světa. Nazveme-li novověkou vědu vědou objektivní, pak astrologii eidetiku lze označit za ‚vědu mytickou‘. Ale protože je tu ve hře sám pojem vědeckosti, říkejme jí raději nauka. Přirozeně, že z téhož mytického světa čerpá tato nauka i své výkladové prostředky, jakými jsou symbolika živlů, kovů, barev, čísel, obrazců, rostlin, živočichů, bohů a héroů. Není to výraz nějaké zaostalosti či naivity: obrazné, metaforické, symbolické, alegorické výkladové prvky, zprostředkovávající porozumění cestou analogií, podobenství a příměrů, jsou přiměřené předmětu astrologie eidetiky a světu, o němž vypovídá."
Tuhle možnost symboliky právě Zdeněk nerozpracoval, nebo pokud už se jí zabýval, pak v rámci interpretace výtvarného umění, v úvahách hermetických (kniha o tarotu), živlových apod., na půdu samotné biologie se s ní přece jen nepouštěl. A běžní biologové to samozřejmě neučiní, byli by mezi kolegy za šarlatány. ("To je nějaká poezie," říkají o Zdeňkových pokusech jako třeba Rozkvétání ibišku.) Myslím, že to ale je právě cesta: místo systematiky nabízím typologii, místo atlasů herbáře a bestiáře, místo popisné morfologie nebo anatomie jejich symbolické obdoby.
A to všechno v diachronní, dynamické perspektivě, která umožní v přírodě spatřovat události, děje, příběhy, dramata. Zdeňkovy úvahy o mýtu nejsou od biologie tak vzdáleny, jak to na pohled vypadá!
"Stejným omylem by však bylo chtít astrologické eidetické vědění s touto význačně novověkou podobou pravdy nějak kombinovat, či dokonce se pokoušet je ‚vědecky interpretovat‘ a aplikovat na ně kritéria objektivní platnosti a pravdivosti, která jsou mu nepřiměřená."
No právě. Že to nebude správná věda, totiž věda, jak se dnes konfigurovala? Tím hůř pro vědu. Musíme se ptát, jaký přístup je adekvátní tématu, kterým je v biologii nakonec sám život. A musí se začít hodně "z gruntu", nelze eidetiku naroubovat na teorie a poznatky učiněné v rámci jiného paradigmatu, s jinými předpoklady a souvislostmi. Nelze např. převzít hotovou taxonomii, systematiku, morfologii, fyziologii - a eidetiku k nim jen doplnit; je třeba jí zjednat nové "podhoubí", máme-li ji brát vážně, promění ona podobu vědění, dokonce i za hranicemi samotné biologie.
"Zdá se skoro, že naše cesta do světa, v němž dává astrologie eidetika smysl, nebude příliš dlouhá: je to cesta návratu z objektivního světa, který byl skutečný sám o sobě, do světa, za jehož skutečnost jsme odpovědni; ze světa fakticity, slibující jistotu poznání, zpět do světa podob, které chtějí být rozpoznány, do světa symbolů vyžadujících výklad, hodnot záležejících v ocenění, významů vyvstávajících z aktu pochopení. Naše cesta vede domů – do přirozeného světa, jak se nám dává v našem sebeprožívání a v tělesné zkušenosti."
Návrat ze světa - cesta domů - patří k dalším ze Zdeňkových témat (píše nejen o Tolkienových příbězích jako o cestách tam a zase zpátky), patří k prázdninám, kdy se vracíme na venkov k babičce, do vzpomínek na dětství a do lesů k předkům sběračům a lovcům, a patří taky ke znamení Raka, jehož je zpětný pohyb právě výsostnou metodou.
Zkratky, přímé cesty, snadné cesty jsou často iluzorní, často krajně nebezpečné. Ale neznamená to, že na ně máme zcela rezignovat.
"Jen dvě cesty vedou k bráně Věčného života: buď člověk zavrtá hlavu do bláta jako červ, anebo se jako drak vznese vysoko k obloze." (opět Robert van Gulik: Záhada čínského bludiště)
Zdeněk se vlastně celý život zavrtával a zavrtával, ale to všechno právě kvůli otevření té druhé, dlouho zatarasené cesty. Ano, zlatá brána otevřená.
"(...) a třebaže ji minem dneska, zítra nás zavede k ní stezka a půjdem skrytou pěšinou za sluncem nebo za lunou." (JRRT: Pán prstenů)
Žádné komentáře:
Okomentovat