Probouzení

 Aj vstávajíce ráno z svého lože

Je tady - hned dvojí začátek, který by neměl být promeškán: začátek prázdnin, ale i začátek dne, toho prvního prázdninového. Letos jsem ho chytil, neutekl mi.

Počátky jsou zcela určující, píšu tu o nich opakovaně. Vyjadřují to úsloví typu "pozor, ať nevykročíš levou nohou" nebo "jak zapřáhl, tak potáhne". Drobná odchylka na počátku se může projevit zcela osudově. ("Pomyslete, co mohlo nastat. Dračí oheň a divošské meče v Eriadoru! (...) Ale to bylo odvráceno - protože jsem jednoho večera v předjaří potkal nedaleko Hůrky Thorina Pavézu. Náhodné setkání, jak říkáme tady ve Středozemi." odkaz) Arché znamená právě vládnoucí počátek (to je vidět ve slově archeologie i monarchie). Principia principant.

Kdybychom dokázali žít naplno, vztahovali bychom se každé ráno k počátku světa vůbec. (Děláme to i tak, jenže si to neuvědomujeme. Kdo se ráno probouzí, je "postobrazem", následovníkem vzkříšeného Krista, stvořeného světa, těch, kdo jsou podle Hérakleita zase mladí, svobodní, živí.)

Individuálněji pojato je ranní probouzení opakovaným zápasem o vlastní identitu. "Ráno vstáváš / v zrcadle se nepoznáš ..." Ty krátké okamžiky, kdy nevíme, kdo jsme, co jsme, kde jsme, ta doba mezi, hranice, trhlina mezi světy.

Je to zvrat od spánku do bdění; jen přitom své sny nepopřít, nezrušit nevědomí! Přesun zleže do vzpřímené polohy, jen nezapomenout, že s hlavou dole lze vidět svět jinak. A přechod do tonického stavu, neopomeňme ale relaxaci. Takových rozhraní je během dne víc, ale sem jsou nakumulovány snad nejintenzívněji.

Jak to ale většinou dopadne? Skoro všechny nás každý den probouzí budík, tedy nějaké vnější vymezení, které nevyplývá z povahy spánku samotného, často nás ze sna vyrve, přetrhne ho v nejlepším. (V minulosti bývalo asi takovým signálem kostelní zvonění, tam šlo aspoň o časový rytmus společně prožívaný obcí.) Ve dnech volna si sice můžeme dovolit ten luxus spánek takhle neomezovat, ale často pak jen doháníme spánkový dluh a rozespale pak mžouráme do světa.

Prázdniny by tedy mohly dávat možnost probouzet se přirozeněji, ale s tím právě vyvstává úkol nalézt, co dělat v prvních okamžicích nového dne; už jsme řekli, že na takovém počátku bude záležet mnoho. "Vzhůru, hrabě, čekají vás veliké činy!"

Lze si pomoci nějakými rituály, pokud jsme je nezapomněli (kulturní antropologové je asi mají zmapované, ale známe je?). Lidé náboženští mohou zahájit den modlitbou. V minulosti na to byly zvláštní písničky (viz podnadpis). Skauti nebo Sokoli rozcvičkou (to mi moc připomíná vojnu). Na vandrech jsme začínali lahváčem. "Nám každý den / začíná ráno frťanem ..."

Je velmi dobré, že většinou začínáme omýváním - jednak je očišťování vhodným počátkem Díla (i liturgie), jednak je kontakt s vodou pro takovou příležitost vhodný a přiměřený; vskutku, arché je voda, jak je připisováno Thalétovi.

A pak by to mohl být i oheň, zažehnutí svíce je pro probouzení příhodnou metaforou. Jenže se dneska omezí na zapnutí rychlovarné konvice, ne-li monitoru počítače, co byl přes noc v "režimu spánku".

A otevírání oken ("okno - do duše oko," pravil jsem jindy) přináší vzduch jako další aktivní živel a třeba i nebe nad hlavou, pokud vůbec nespíme venku.

A vůbec: neplánovat, jen si všímat. Protože dohnat sama sebe a zastavit svět, k tomu je ráno nejlepší příležitostí. Začít znovu, začít poprvé. Tak snad.

Zítra se zase ocitneme na prahu. Zlatá brána otevřená.