Pět let od smrti Zdeňka Neubauera
Přepisuju pasáž ze svého "příběhu z dávných dob", kde zrovna Matěj Brada vstupuje do města, kam už nějaký čas putoval (čili klíčový, iniciační okamžik příběhu), a jeho úkolem je přitom všímat si, co se kolem něj po cestě objevuje, aby vnímal, co se právě děje se světem (a jednal tomu adekvátně).
A uvědomil jsem si přitom, jak výrazně tenhle poukaz ke světu ve svém běžném rozhodování a prožívání zanedbáváme. Jakou si pustíme do sluchátek muziku? Jakou si zahrajem hru (myšleno počítačovou, jakou jinou)? Na co přepnem v televizi? Nezajdem do kina (na výstavu, na pochod ...)? Kam se vydáme na dovču (odporné slovo!)? - No kam nás napadne, záleží jen na nás! Můžeme dělat cokoliv, bez návaznosti, bez souvislostí, prožívat mozaiku okamžiků nepropojených do žádného většího celku.
Nic nového pod sluncem: tohle je přece úděl moderního člověka, žít vytržen z dosavadní tradice, z doposud sdíleného řádu, přestat být součástí jednotícího společenství a stát se holým obnaženým jedincem, celé dvacáté století reflektuje pořád znova tuhle bazální vykořeněnost, v dnešní postmoderně nebo co to je ještě umocněnou rozpadem komunikace, uzavíráním do vlastních bublin, dobrovolnou izolací.
Takže jsem objevil, že možná společným jmenovatelem autorů nebo proudů, kterých si obzvlášť cením, je právě jejich vztah ke světu, všudypřítomné ponětí, že co pociťujeme a konáme, není tu samo o sobě, ale jako součást sítě poukazů, pletiva souvislostí.
A asi nejvíc tohle "kosmologické zakotvení" nacházím u Zdeňka Neubauera. Nejen v tom, že sám kosmologii mnohokrát tematizoval, ale zejména v tom, jak je opakovaně přítomna jako podhoubí (sic!) jeho nejrůznějších úvah. Věda? Ano, protějšek novověkého světa povrchu, výskytu, geometrického určení a fyzikálních veličin ... Tarot? Ano, výsostný soubor kosmologických dimenzí ... Nalévání čaje? Ano, víření lístků jako chaos, z něhož kosmos znovu, právě i nyní, povstává ... Svět na každém kroku. Ale nejde jen o svět jako téma k úvahám, tedy něco ve středu zájmu, k čemu se obracíme, ale hlavně jako úběžník důvodů k myšlení a jednání, něco kolem nás a za námi, co se obrací s námi tak jako zorné pole při pohybu hlavou.
Podobně píše Cílek (Co se děje se světem je přímo název jedné z jeho knih), ale i Sádlo (jeho Krajina má se světem řadu společných rysů), podobný charakter mají nedávné sborníky Město naruby a Antropocén, podobně se uvažuje třeba na sluňákovských setkáních.
Jasně, environmentálním hnutím je takový ten globální aspekt vlastní, jen je znovu a znovu oslabován tím, že nakonec nejde o kosmologii nebo dokonce ontologii, ale o konkrétně uchopenou představu toho, na co brát ohled - planeta nerovná se svět, ani tak ne kvůli rozsahu, ale kvůli té konkretizaci - že je už nějak vyjádřenou částí určitým způsobem pochopeného světa.
Z jiného soudku by se dal jmenovat třeba Jung, kterého chápu jako zachránce mnoha archaických tradic - a ony to jsou právě tradice kosmologické, ať už jde o symboliku alchymickou, mýty a pohádky, náboženské tradice nebo třeba zmíněný tarot. Škoda, že je to tam aspoň na racionální úrovni oslabeno tím, že jde "jen" o lidskou psychiku. Ale "nevědomí rovno svět", říká někde Z. N.
A ještě mě napadají mnozí křesťané, kteří také nejednají sami za sebe bez ohledu na okolnosti, ale snaží se ptát, co by asi říkal a chtěl a činil Ježíš; mám vůči tomu jen radikální podezření, že může jít o prosté nebo rafinované vlastní projekce, tedy že si vlastní touhy zdůvodníme odkazem na něco vyššího - a kdo jsme my, abychom se tomu protivili ... Mnohé diskuse ve chvíli, kdy přijde do hry otázka, co na to Ježíš, končí: proti takovému kalibru nemá oponent šanci. Jak říká tvrdé úsloví, není nic horšího, než chtít plnit Boží vůli. - Tytéž námitky lze ale vznášet třeba i vůči kosmologickému aspektu, který tady zdůrazňuju; že lze něco zneužít ideologicky nebo i nechtěně padnout do myšlenkové pasti, to jen znamená, že jde o silné téma. Takže ano, i takhle může vypadat opak bezohlednosti, tedy ohled na okolnosti, na kontext - a tedy religio.
(Ovšem, podobně by vlastně bylo možné sledovat vnímavost vůči světu u sektářů všeho druhu, okultistů, amatérských astrologů, esoteriků, kterým lze asi vyčítat ledacos, ale ne lhostejnost vůči znamením, která nás obklopují; spíš to, že je technizují, vykládají jednostranně, ulpívají na nějakém jejich zachycení.)
Ve starém myšlení (např. pozdnější antice) je podle Zdeňka Kratochvíla časté uvažovat v trojúhelníku člověk - svět - bůh (Bůh); když se jeden z té trojice vynechá, je skutečnost zjednodušena, zploštěna. Člověk byl nejdřív problematický ("poznej sám sebe", zněl první úkol), ale dnes nám zbývá právě on (zbyli jsme si sami); bůh (Bůh) je problematický zase dnes, hlavně proto, abychom místo něj nepřijali nějakou povrchní náhražku (ať už ji pak chceme vítat, nebo odmítat); rozumnou cestou nazpátek by tedy mohlo být znovunavázání (ano, podle Z. N. opět religio) vztahu k tomu střednímu, ke světu, jakkoliv i to je problematické (např. lákavý pojem "přirozený svět" je silně ošemetný, jak ukazuje Z. K. ve Filosofii živé přírody).
Stručně řečeno, jde mi zde o transcendenci v obyčejném smyslu přesahu (který je právě tím přiměřeným smyslem): nerozhodovat se vždy jen v rámci nějakého omezeného rozvrhu, který sice umožní nalézt optimální řešení, ale právě jen ve svém omezeném rámci, v izolaci od dalších věcí, kterých by se mohl týkat. To je dobré v konkrétních situacích (kupuju pračku - zajímá mě jen cena, technické parametry, třeba i design), ale jde o to nezavřít si v těch situacích dveře k dalším souvislostem - třeba takový běh počasí, na který ani nevzpomeneme, se najednou může ukázat i pro koupi pračky jako dost významný faktor.
Přesah nebo otevřenost, možnost objevovat nebo navazovat další a další návaznosti, nacházet další a další poukazy; nejde mi hned o spojitosti kosmické ve smyslu "vesmírné" (i když taky, to k věci patří), ale právě už o jakékoliv spojitosti - možnost vytvářet síť dál a dál nakonec znamená větší dosah než nějaký aktuální rozmach do dálek.
Možná by stálo za to trochu tu zrekapitulovat pár základních tezí, aby nedocházelo k nedorozumění, co mám vlastně na mysli. Většinu toho, co tu píšu, mám právě od obou Zdeňků.
V první řadě nečekejte definici světa; je to celé téma, celé sémantické pole, intuitivně mu rozumíme, můžeme se jen snažit vyvarovat některých nepochopení, ale těžko ho vtěsnat do hotového vymezení. (Podobně je tomu s mnoha dalšími základními pojmy, např. v biologii se slovem "život"; neobejdeme se bez něj, je zcela zásadní o něm uvažovat, ale nejde ho chytit do klece, to spíš chytíme sami sebe.)
Určitě světem nemyslím naivní "soubor všech věcí", "množinu všeho aktuálně existujícího". Jednak by to nebyl svět, ale jen hromada nějakých prvků, jednak je otázka, odkud bychom se na něj vlastně dívali. Víc se mi líbí pojetí, původem zřejmě fenomenologické (?), kde je svět horizontem, tak by to asi řekl i Václav Havel, místem zanořování i vynořování, směrem, kde přestáváme rozlišovat, ale zároveň právě i možností takového rozlišování, něčím, co si neseme s sebou, ale čeho jsme sami jen nepatrnou součástí, ne něčím uchopitelným a manipulovatelným, ale právě tím, co se takovému uchopení a manipulaci jak nabízí, tak zároveň vzpouzí. Jak už jsem psal u té transcendence, možností pokračovat, jít dál, odkazovat dál, vztahovat se k něčemu, co tu přímo nemáme, vytvářet další a další sítě souvislostí.
Zároveň je svět ale celkem, ve vší mnohotvárnosti jediným (universum, říkali latiníci). Sítě souvislostí mu dávají vnitřní provázanost, ztráta nějaké části nemění příliš jeho povahu, roztříštěnost mu škodí, ale většinou ji lze napravit, lze se k němu opakovaně vracet.
Rozlišuju (rozlišujeme) svět a skutečnost, a tedy kosmologii od ontologie. Skutečnost je asi obecnější a ještě méně uchopitelná než svět - jako by svět byl nějakým nasvíceným (sic!) výsekem toho, co se může uskutečnit; tím nechci říct, že se skutečnost ze světů skládá, tak jednoduché to není. Jo, a rozhodně nechci používat pojem "realita", to je karikatura nebo i mrtvola skutečnosti.
Zdeněk Neubauer s oblibou mluvil o pluralitě světů (např. v textu Pluralita světů a jednota vědění, otištěném např. ve sborníku Smysl a svět v r. 2001). Svět je jediný a výlučný, právě pokud jsme na něm účastni a v něm mnoha pouty poutání; jakmile z něj ale vystoupíme, můžeme reflektovat jiné takové světy. Těžko je řadit paralelně vedle sebe (nebo sériově za sebou), mnohdy jsou zcela nesouměřitelné, s pochopením jednoho se ztrácí druhý - ale jsou tu coby různé možnosti usebrání, krystalizace, utváření, řádu.
Jasně, je třeba připomenout, že řecké kosmos znamená řád, něco vymezeného, uspořádaného, hezkého na pohled, něco, co může mít téměř svého architekta a rozhodně svou architekturu; opak chaosu. Zároveň se ale právě oproti chaosu vyděluje a právě z něj vyčleňuje - a taky do něj zase propadá. Různé kosmologie jsou vlastně pro Zdeňka N. různými zjeveními, nesamozřejmými způsoby, jak vytvořit závratné stavby, které pak člověk obývá, poznává, na něž se spoléhá a za které je spoluodpovědný.
Zároveň u něj najdeme ale i pojetí světa vycházející z hebrejského olam, zároveň svět i věk, epocha, doba. Světy nejsou strnulé, statické, jsou spíše fázemi skutečnosti, velkými příběhy - tak právě může(me) mluvit o světě středověkém, renesančním, novověkém ... A je tedy třeba vnímat, v jaké době to žijeme, tak jako to činí třeba horoskop (doslova dobohled).
Jak se na to dá navázat? Myslím, že biologie i jiné vědy by měly být, pokud mají být chápány silně, tedy ne jen jako znalost jednotlivostí, které lze případně aplikovat, i kosmologií (mít svůj kosmologický aspekt). V tom je asi (aspoň pro laika?) síla kvantové fyziky nebo podobných teoretických oborů - nejsou jen dílčími teoriemi, ale přestavují nějaký celistvý výkladový rámec (výrazně odlišný od předchozího).
Lze si z toho trochu dělat legraci. Sádlo takhle jednou karikoval rozdíl mezi českou a moravskou terénní biologií. Moravská je přísně konkrétní (anglosasky empirická, chtělo by se říct): "Několik poznámek k předběžnému náčrtu provizorního úvodu do problematiky marginálního výskytu Chenopodium centaurea ssp. neglectissima v horní části extravilánu obce Dolní Lhota." Naopak česká se rozmáchne asi takto: "Výskyt Chenopodium centaurea ssp. neglectissima v horní části extravilánu obce Dolní Lhota a jeho důsledky pro dnes převládající biogeografické paradigma; nárys nové související evoluční teorie včetně kosmologických a ontologických konsekvencí."
No ale jo, právě o to jde. Každá věda má svůj kosmologický přesah, jde jen o to, jestli ho reflektuje (kosmologie se uměle nevynalézá ani nekonstruuje). Jestli si je vědoma svých předpokladů a teoretických důsledků, tedy právě těch návazností, onoho přesahu svých dílčích poznatků a vyjádření. (A ta "moravská" cesta by pak byla obranou před případnou metafyzičností a ideologičností, která by v případě té "české" vědy občas hrozila.)
„(…) každá tělesná podoba je zde ‚od počátku světa‘ – totiž je si od svého vlastního počátku. Před ním (mimo ni) totiž pro ni, tj. pro danou podobu, žádného světa nebylo: to ona svůj počátek sama obsahuje – zahrnuje jej spolu s počátky všech svých předků - jejich početím a veškerým počínáním si, které ‚stálo za řeč‘, aby bylo ‚zapsáno do knihy života‘, tj. aby se vtělilo ve zkušenost, jejíž celek je základem – živnou půdou, ‚Příjemkyní‘ a ‚Matkou‘, ‚Chůvou všeho stvoření‘. Je to CHÓRA – lůno ‚prostoření‘, vytváření místa – uváděné v Platónově Timaiovi jako ono tajemné třetí, odlišné jako od bytí/being (ON), tak od vznikání/becoming (GENESIS), přítomné/asistující u zrodu každého ‚světa‘. S každým jednotlivým stvořením počíná stvoření světa, v němž je živý tvor – tělesný vzhled/species doslova ‚od počátku stvoření‘. Linnéovo okřídlené dictum lze pak parafrázovat: species tales sunt, quales ab initio creantur … - podoby jsou takové, jak sebe od počátku utvářejí, kterak každá vstoupila jako bytost do celku. Každá se ke svému počátku vztahuje, nese jej s sebou, je v něm sama sebou: každé tělo má svůj pupek, ba samo je pupkem – neustálým počínáním. Zrozená tělesná bytost je soustředěná/koncentrická: bytostně se obrací k vlastní skutečnosti a takto se svým způsobem vztahuje ke světu – k celku světa, který takto zahrnuje/shrnuje/pořádá jakožto jeho subjekt – subjekt světa. (Nebo je každé stvoření jedním ze způsobů, jímž se celek stvoření mnohonásobně – nesčetnými způsoby, vynalézavě, svobodně – vztahuje k sobě?) Živá bytost obklopuje svět svým obzorem, jenž tvoří její Umwelt – ‚osvětí‘. Každá je kosmickým ohniskem, z něhož se svět šíří soustřednými vlnoplochami vrstev zkušenosti a do něhož se svět soustředí/sbíhá: a také každé místo tohoto pole/obzoru obsahuje ‚světa kraj‘.
Takto je životní forma jistou podobou horizontu světa.“
Takhle napsal Zdeněk N. už dávno, co tu znovu kostrbatě vymýšlím (Aut Moses aut Darwin? Vývoj versus Stvoření, vyšlo mj. ve sborníku O počátku, cestě a znamení časů, 2007, s. 157 - 158).
Ke kosmologii patří snad ještě silnější věc, kosmogonie. Ta první ukazuje, co se děje uvnitř světa, jeho proměny, vznik a zánik jednotlivostí; ta druhá, co se děje se světem samým, samotné jeho povstávání, vznik (a zánik) celku. Není-li to nakonec totéž, snad jen nahlíženo z různé perspektivy ...
Sám mám ale rád ještě přehlíženého třetího, Popelku, hloupého Honzu - a tím je kosmografie. On totiž už samotný výčet prvků může být reprezentativní, je-li propojen oním neviditelným tmelem, kterým je svět. Jeden příklad za všechny - Komenského Orbis pictus. Zdánlivě suchý popisný seznam, ale ono to hraje dohromady, ono to provázané je. Chválívám takhle bestiáře oproti atlasům. Podobnou roli hrají zdánlivě suché výčty u Eca (Bludiště seznamů). Popisné obory tak můžou být zase rehabilitovány.
Vracím se znovu na počátek kruhu: jde mi - tak jako Matěji Bradovi a Zdeňku Neubauerovi - o to nežít svůj život izolovaně, bez významu, bez souvislostí, ale s přesahem, který, jak jsme ukázali, je možné nazývat až kosmologickým. Od Hamvase (Filosofie vína) jsem se naučil hledat vždy znovu nápoj, pokrm a knihu adekvátně k době - a tedy ke stavu světa. Proto tak šílím, když někdo zpívá koledy v adventu, vysazuje si na zahradu kosmopolitní konifery a cestuje do ciziny, aniž by se vrátil zásadně proměněn.
To neznamená svůj život plánovat, konstruovat, nedávat prostor spontaneitě, nedělat věci "jen tak", vůbec ne - jde o citlivost ke světu, vnímavost k tomu, kam vždy znovu naše činy ukazují jako větve a z čeho zároveň vyrůstají jako kořeny.
(A pokud by někdo namítal, že to by si ani nemohl zajít na záchod bez porady s kartářkou a že jde o to obyčejně žít a nešpekulovat, pak mu sice poblahopřeju k zenové prostotě, ale nepřesvědčí mě to: těžko se chlubit oproštěností od spletitosti věcí, pokud jsem ji dosud ani nepoznal.)
Takže co se děje se světem? Někde na Twitteru se mi mihl výrok: "Svět je v prdeli, jen si to přiznejme." Ano, eschatologie náleží světu taky.
Žádné komentáře:
Okomentovat