V souladu s přírodou?

Rozhovor po rozhovoru

À la film o filmu nebo život po životě. V těchto dnech vyšel regionální časopis Koridor, kde mám rozhovor (a dokonce fotku na titulní stránce). Rozhovor sám byl příjemnej, díky za tu možnost, otištěná verze (nutně jen výběr z řečeného) povedená, autorizovaná ... jenže už tehdy a ještě víc zpětně nastupuje hned nespokojenost s tím, co jsem řekl a co jsem neřekl. Znáte to, hlava jede, ještě jsem neřekl tohle a tohle ... jak jsem jen mohl zapomenout na tamto ...

Ale hůř: ono je to celé určitá stylizace daná tím, kdo s vámi rozhovor vede, do jakého média, v jakém prostředí (na lavičce před gymplem) - prostě jsem ze sebe ukázal tu vrstvu, která odpovídá roli učitele, přiměřeně otevřeného novým poznatkům, zvídavým žákům, zastávajícího ty správné hodnoty. Jakousi autocenzurou jsem se vyhnul formulacím konfliktním, snadno zkomolitelným, vyvolávajícím snadno nepochopení, paradoxním, pohoršujícím. Prostě podobně jako ve výuce, kde předkládám žákům látku v učesané a stravitelné podobě, abych předešel zmatkům.

Jenže ono je potřeba i to paradoxní, zmatečné, mnohovrstevnaté, neučesané, zašmodrchané, nevábné, naznačené a nevyjádřené, ba pohoršlivé. Takže teď zkusím opravovat, vyvracet, podvracet, zpochybňovat sám sebe. Ne že by to bylo celé špatně; ale tak jako jungovské vědomí má své nevědomí, i tady půjde o jakési podhoubí rozhovoru, jeho sklepení, podzemí, humus.

Jen aby to ale nedopadlo tak, že jako si osamělí lidé píší dopisy, aby nějaké dostávali, a kdekdo fotí selfíčka, aby se viděl po tisící prvé, budu já dělat rozhovor sám se sebou, abych prodloužil tu chvíli, kdy jsem mediální hvězdou ... To by chtěli dělat nedemokratičtí politici, sami sobě klást otázky a sami sobě odpovídat.  Podobně jako všichni chtějí ukazovat fotky z dovolené a nikdo je nechce prohlížet (Christie: Kočka mezi holuby), tak chce kdekdo psát vlastní blog a ostatní jen přeletí očima. Milý deníčku ...

Jenže naopak, opakované tázání se, návrat k již zodpovězeným otázkám, reflexe vyřčeného a napsaného, snaha opravit sám sebe, znova se vztáhnout k problému, poctivě přistoupit k tomu, co mělo být vyřčeno, to všechno je tím, co charakterizuje filosofii a její vklad evropské kultuře. Ano, Zdeněk Kratochvíl kritizuje právem textovou kulturu jako prostředí, které po několika generacích přináší skoro jen komentáře ke komentářům (např. Alternativy /dějin/ filosofie s. 55 - 56 nebo Literární vzdělanost), ale zároveň platí, že tenhle myšlenkový pohyb znamená, že tradice je dosud živá - podobně jako když organismus opakuje životy svých předků.

Takže: rozhodně nechci původní rozhovor uvádět "na pravou míru", spíš zjišťovat, kde tu pravou míru (a ne jednu!) hledat.

Aneb Hovory k sobě.

-------------------------------------------------

Takže: chtěl jsem být vždycky učitelem?

Sice ne úplně, ale bral jsem to jako dobrou možnost. Může za to rodinné zázemí - učiteli byli alespoň část života moji rodiče i prarodiče (z mamčiny strany), ale zejména to, že jsem škole jako instituci jako žák a student dlouhodobě důvěřoval a svou případnou kritiku jsem cílil na jednotlivá pochybení, ne na školu jako celek. Je to ovšem naivita, ale bez základní důvěry by to nakonec nešlo.

A ještě víc: chtěl jsem být učitelem v tom smyslu, že mi záleželo a záleží na vědomém předávání toho, co jsem kdy nahlédl, pochopil, poznal jako důležité, na čem mi záleželo. Podobně učím šachy, podobně bych měl misijní tendence, kdybych měl příležitost. Archetypální vztah učitele a žáka slibuje něco velmi silného, jako žák jsem to zažil, jak učitel v tom mohu pokračovat. Určitě je ale velmi dobře možný i opak, totiž tendence nevysvětlovat, nepředávat zkušenosti, zvlášť ne nevyžádané, nedávat dobré rady, varovat se misijního působení - proč se starat o šíření nauk, které se o sebe dobře postarají samy, proč se snažit formovat lidi, kteří mají vlastní osudy?

Ono to má totiž velmi zrádná úskalí. Jednak, když si člověk neuvědomí, že na svoje cíle v běžné instituci a všedním koloběhu postupně rezignuje: to jsem snad chtěl, učit desítky let tytéž části buňky a kosti horní končetiny? To jsem chtěl, přesvědčovat o něčem lidi, kterým je to často nanejvýš lhostejné?  Ale i kdybych měl možnost učit to, co chci, a jen toho, kdo chce, jsou tu pasti typu myslet si, že už jsem na to kápl, sžít se s rolí toho, kdo ví a komu je nasloucháno, nepřipustit a ani nedokázat vnímat radikálně jiné přístupy ke skutečnosti, zabydlet se ve svém mudrování. "Budeš profesorem!" varuje Ladislav Klíma.

Proč nedopadlo, abych se stal vědcem?

Protože jsem to tehdy (a už ani jindy) nedokázal s filosofií skloubit. Řada jiných dokázala "zůstat při řemesle", což má tu výhodu, že je tu "substrát", hmatatelný obor zájmu, zdroj podnětů pro zkoumání a taky nárok vyrovnávat se s napětím žánrů a diskursů, potřebou publikační činnosti, mezioborovými rozdíly. Snad je to Cílek, kdo někde říká, že psát svobodně do šuplíku vede k bezbřehosti, ideální je zápasit se lhůtami a úzkými nároky konkrétních jazykových útvarů, pokud nechávají částečnou svobodu psát to svoje. A jak říká Sádlo, vědci mnohdy nemají příliš malou fantazii, ale příliš velkou: vymyslet nový fantasy svět je banalita, ale představit si třeba minulost krajiny a zjistit, jak se na to ptát, aby to bylo relevantní, to je úkol! O to jsem přišel.

Možná to jinak nešlo. Radikální rozchod s novověkou vědou, který jsem zažil ve výuce Zdeňků Neubauera a Kratochvíla (i když ti oba ji po svém rehabilitují!), mě asi dovedl příliš daleko, pro biologii, jakou bych chtěl dělat, ve vědě nejspíš není místo, vyhnul jsem se včas ztroskotání.

Ale nestal jsem se ani pořádným filosofem, jakkoli mě za něj okolí často považuje. Moc jsem toho nenačetl, skoro nic filosoficky relevantního nenapsal, a když někdy reflektuju, co čtu, můj zájem je spíš někde na pomezí filosofie a jiných oborů, ne-li za tím pomezím.

Naplňuje mě pořád učení?

Ale jo, jde to, ale těch zklamání, co jsem už za tu dobu zažil! Ty tam jsou doby, kdy jsem nacházel významné srozumění s některými studenty, kdy nás zajímaly podobné věci, četli jsme podobné texty, účastnili se stejných akcí ... Téměř jsem nevychoval nikoho, kdo by dál rozvíjel to, o co mi jde. S některými jsem se naopak dostal po letech do těžko řešitelného konfliktu. Seminář starých textů, který se asi nejvíc blížil tomu, o co mi šlo, se postupně vyčerpal a v několika fázích skončil. Ve výuce filosofie, která ho částečně mohla nahradit, jsem moc úspěšný nebyl (není divu, když to je povinná věc - ale ony jsou dobré důvody pro to, aby povinná byla). Moje texty v Gympláku (dokud vycházel) skoro nikdo nečetl. Co oslovovalo mě, neoslovovalo ostatní; a naopak. Ani v běžné výuce to není ono - často jsem chválen za věci, na kterých si nijak nezakládám; často u žáků narážím na "učení pro učení", touhu plnit úkoly pouze rutinně, odpor k nadstavbě, natož podvratnému zpochybňování.

Vlastně se postupně stahuju do jakési vnitřní emigrace, kdy sice odvedu dobrý řemeslný výkon, ale už mi úplně nezáleží na tom, jestli zaujme; to, o co mi jde, si už často nechávám pro sebe.

Proměňuje se obsah biologie?

Kromě toho, co jsem tam říkal (popisné disciplíny jsou celkem konzervativní, ale jinde jde vývoj tak dopředu, že škola vlaje daleko za ním), jsou tu ještě další aspekty.

Ve vědě se střídají paradigmata (sensu Kuhn, Neubauer), to je jedno z témat, na kterých mi záleží. Ale v biologii v tomhle ohledu zvrat nenastal, neodarwinismus pořád platí, alternativy nemají sílu, snad jen epigenetika vypadá slibně. Evo-devo apod. jsou pořád variace víceméně v rámci původního rozvrhu. Jenže mně se nedaří ani ukázat, jak je založeno to současné paradigma, v konkrétní výuce na to moc nepřijde řada.

A ještě jiná věc je, že v moderním školství by o nějaké osnovy mohlo jít až na druhém místě, primární je rozvoj myšlení, vnímavosti, kritičnosti, kreativity, zájmu, jenže kurikulární reforma to spolehlivě zazdila spoustou úředničiny a "ptydepe frází" (už se zase přepisuje ŠVP) a pokusy o alternativní přístupy mě spíš odpuzují, nakonec učím radši konzervativně, tam se lze spolehnout na řemeslný základ.

Všímám si konkrétních změn v krajině?

Kdepak, nestíhám, to by chtělo nachodit kilometry, účastnit se nějakého mapování, ale z oboru jsem dávno pryč.

Co ty globální hrozby?

No zase se moc neorientuju. Intuitivně jsem na straně alarmistů, protože jsem v tom vyrostl ("Přežijí rok 2000?" - to bylo heslo v době mého mládí) a protože mi vadí technokrati, takže radši riziko přecenit a něco dělat, než klausovsky s despektem mávat rukou ... jenže přeceňujeme ho skutečně? Není na spoustu věcí už pozdě? Není celá civilizace megaprůšvih, kterého jsme si jen nevšimli, protože je všude okolo? Kdyby na nás dolehly všechny plasty v oceánech, celé zničené krajiny, obří plantáže, šílené exponenciální křivky všech možných parametrů ukazované v souvislosti s antropocénem, důsledky úbytku hmyzu - až hrozící šesté vymírání, jak s tím vůbec dokázat žít?

Jenže potom zase mnozí (Petr Pokorný, David Storch apod.) ukazují, že schopnost obnovy v přírodě je značná, že úbytek něčeho bývá kompenzován nárůstem něčeho jiného, že v cyklech kolapsů přichází opakovaně zase vzestup, ba dokonce že samotná myšlenka antropocénu je spíš spásná, protože člověka vyvrženého z přírody zase vrací zpátky do ní.

Prostě tu pracujeme s mnoha neznámými, snažíme se zorientovat ve vlnách, které si s námi pohrávají, odhadujeme riziko v různých měřítcích a nakonec toho moc ovlivnit nedokážeme.

Zajímají se o to studenti? A dají se vést k lásce k přírodě?

No vím já? To bych musel nějak sociologicky měřit ... Odhaduju, že v nějaké míře jo, ale spíš se děsím toho, že budu někomu skepticky chladit jeho nadšení pro věc. A vést k "lásce k přírodě", když nepoznají jeřáb od lípy a láska k přírodě nabývá nejspíš podob jako vyjížďka po cyklostezce a sbírání hub ve smrkové monokultuře?

Je to kóan: podobně jako jiné vznešené hodnoty se to učit nedá, ale musí. Rezignace je špatná, ale každá realizace je minimálně problematická. Blaze těm, kdo nepochybují.

Co mě na přírodě nejvíc fascinuje?

Mám pocit, že původně ta otázka byla položena v kontextu výuky, aspoň jsem tak na ni odpovídal. A nedostal jsem se tam ke svým oblíbeným školním tématům, jako jsou obecné vlastnosti živého nebo dějiny biologie. K předporozumění toho rozhovoru patřilo, že se bavíme o konkrétních druzích nebo krajině a ty že jsou nějak dané; ale já rád uvažuju obecně a mám rád vidění odlišná. Myslím, že biologie se musí ptát po samotné povaze života (jakkoli jsou to otázky nezodpověditelné), nebrat ho jako něco daného, jednoznačně uchopitelného, ale právě prostředí objevování a zjevování. A dějiny biologie pak chápu jako dějiny možných interpretací přírody, náhledů, pochopení, projevů určitých stránek skutečnosti.

Pokud bychom se ale neomezovali jen na výuku biologie a měl bych odpovědět na otázku, jak tu stojí, pak by odpověď byla vlastně podobná, ale ještě svobodnější. Snažím se rozvíjet eidetickou biologii Zdeňka Neubauera, kde jde o pochopení života jako prostředí tělesných podob.

Sleduju růst rostlin a jejich proměny během ročního cyklu. Vnímám jejich spojitost s místy na zemi i s chodem počasí. Všímám si epizodických situací (Ivan Havel, Ajvaz), jako je závan větru ve větvích, první kapky deště v trávě, soumrak na lesní cestě. Jednou jsem se zatajeným dechem sledoval, jak list po listu pomalu opadává buk - když jsem o tom hned zatepla referoval na srazu jedné třídy jako o nejdůležitější události za mnoho let, měli pocit, že jsem se zbláznil.

Vlastně se mi to cenné ukládá jako obrazy. Vzácné vratičky na loukách Čergova. Míšení lesních a lučních druhů v Bílých Karpatech. Koniklece na Starých Vinicích v Podyjí. Bělostné bršlice za noci hned pod mým oknem. Ty Klopoty jsem zmiňoval kvůli zlatým listům dopadajícím v nízkém světle na černou bahnitou vodu slepých ramen Orlice. Krajina v jižním Turecku, kterou moc nedovedu popsat, roztroušené domky, políčka, kamenné zídky, sem tam olivovník, všechno mírné, věkovité, vědoucí. Takové věci zachycuje i Nevrlý, kterého poslední dobou objevuju.

A ty epizodické situace se pak mohou spojovat do větších celků, nějakého dramatu nebo příběhu - a my se na nich můžeme podílet, v takovém díle není kultura od přírody ostře odlišená. A ty jednotlivé podoby nejsou pouhými výskyty v prázdném světě, ale reprezentují obecnější ideje, archetypy, prostory utváření.

Ale to všechno - a to mám zase od Sádla - nesmí být kýčovité, černobílé, neproblematické, schématické a programové jako Malý Princ, ale drsné, syrové, bolavé, urousané, opilé, zablácené, se vším tím spodním a chaotickým, co tělesnost přináší. Taky nejde jen o koukání, ale o zakoušení všemi smysly.

Takové vidění by si ovšem vyžádalo úplně jiné pojetí biologie, přednovověké (nebo postnovověké), otevřené filosofii, náboženství, umění. Zážitková věda (po vzoru zážitkové pedagogiky), biologie snová, noční, pohádková, hlubinná, biologie nevědomí. A podobně pak třeba i meteorologie, geografie, chemie, fyzika.

Žiju v souladu s přírodou?

Tady je asi nejdřív potřeba vyjádřit hlubokou pochybnost, jestli příroda neznamená nějakej dost umělej konstrukt, tak asi ve stylu romantického pojetí národa. Tohle je prostě velká past, prohlásit, že nežiju v souladu s přírodou, dost dobře nemůžu, to je jako říkat, že chci žít nekulturně a popřít vlastenectví a odmítnout štěstí a smysl života a autenticitu, jenže říkat naopak, že žiju v souladu s přírodou a kulturně a šťastně a hledám smysl života a jsem autentický, to už bych si mohl natisknout brožurku na křídovém papíře nebo vyvěsit billboardy. Takhle uvažovat nejde.

Ono by se dalo hezky spolehnout na starý řecký pojem fýsis, jak ho oživil Zdeněk Kratochvíl (přirozenost, zároveň povaha i divočina), jenže na tu se právě z definice spolehnout nedá. Žiju v souladu se svou povahou? No jak jinak, ale i kdybych se sám se sebou svářil, pořád by to patřilo k té povaze. Žiju v souladu s divočinou? To bych asi dlouho nepřežil, dost rychle by mě něco odlovilo, třeba koronavirus.

Tyhle paradoxy hezky ukazuje nedávný velesborník Město naruby, kde příroda proniká městem právě všude tam, kde našla škvíru, a je jí tam po čertech víc než někde ve skansenu. Jo, žiju v souladu s přírodou, totiž mám rád starý vagóny a piju rum v hospodách čtvrtý cenový, pokud kde zůstaly, chtělo by se říct.

Tohle výrazně tematizuje opět Sádlo, když rehabilituje suburbie jako krajiny - Popelky, které máme brát tak, jak jsou, zušlechťovat jen opravdu s citem a neprogramově a uvědomit si, že nic lepšího kolem sebe ani nemáme.

Ale stejně - já do té pasti asi nakráčím - já té touze po souladu s přírodou rozumím. Původnost, nedotčenost, nenarušenost, nezkrotnost, čistota, profláknutý genius loci jsou ovšem iluze kýčovitého kalendářového typu (poznejte tajemství hluboké jednoty ve splynutí s rodnou krajinou, kupte si naše sušenky Magia naturae!), ale kýč právě neznamená něco, co má být nutně negováno, ale poukaz k archetypu, který působí a je třeba ho citlivě vnímat, jakkoliv ho pořád znova dovádíme k inflaci. 

I když velice dobře vím, že mnohé zásahy člověka do přírody vůbec nevadí (jestli stojí v krajině elektrické vedení, to kytky nijak neovlivní) a mnohé jsou dokonce prospěšné (louky jsou antropogenní, disturbance zvyšují diverzitu, ve městech žije spousta druhů, která z krajiny zmizely apod.), stejně pociťuju nelibě, když je příroda civilizací narušena - ono by se řeklo čistě esteticky, ale nevnímám to jako zranění povrchové, ale hloubkové - všechny ty vyasfaltované plochy, mulčovací kůra, kanadské trávníky, plasty nejen naházené do vody, ale vůbec jejich existence, prefabrikované stavby, zámková dlažba, lány polí, lesní monokultury ... a hele, ona je to zároveň i nekulturnost! Je to pro mě dědictví novověku, zpovrchnění toho, co má nitro, násilná manipulace. (Já vím, že i jiné civilizace nebyly zrovna šetrné, ale sám žiju v téhle.) Takže žiju v souladu s přírodou v tom smyslu, že trpím při každodenních střetech s moderní "denaturací", jak tomu říká Z. K.

Chodím často ven do přírody? Kam nejradši?

V tomhle jsem opravdu pecivál, klidně by se mi mohlo stát, že za prázdniny nevytáhnu paty z domu. Přitom ne že bych si cestování neužíval, naopak dost žiju ze vzpomínek na dávné vandry a občas přece jen podniknuté cesty.

Kromě vnějších faktorů typu nedostatek času a energie, otravné balení, únavné cestování apod. tu jsou ale důležité i "faktory vnitřní". Jedna věc je právě zmíněné všudypřítomné narušení přírody. To mám jít na cyklostezku? Dál jde o to, že už vycházka, natož cestování přináší nárok se s krajinou nějak vyrovnat, prožít ji naplno, vytvořit si celou síť vztahů, neukřivdit jí. Před lety jsem musel spojit dvě akce a přejet během pár hodin z Moravského krasu do Krkonoš; vůbec to nešlo, sotva jsem se trochu dostal krasu pod kůži (nechal ho, aby se dostal pod kůži mně), už jsem musel přetrhávat kořeny a vytvářet nové úplně jinde ... Kolik krajin člověk takhle zvládne? Kolik dokáže mít přátel? Kolik nápojů vystřídá za večer?

A taky jde o to, že čím dál se za přírodou chodí, tím míň ji dovedeme potkávat blízko. V textu Proč nechránit přírodu (Kročeje 5/2008) jsem formuloval myšlenku, že chráněná území nechrání jen přírodu před lidmi, ale taky lidi před přírodou, jen aby na nás nevznášela nějaké nároky, jen abychom si ji nepustili k tělu. Tam někde ať si rituálně ošetřená je.

Takže jak bych mohl chodit někam do přírody, pokud bych ji nedovedl zažít opravdu blízko, už na té zmiňované zahradě nebo dokonce i přímo doma? Podle vzoru Cílkových Krajin vnitřních a vnějších lze podobně mluvit i o přírodě vnitřní a vnější - je to vposledku ta samá!

V novoročence Průhled do Pamíru jsem se pokusil vystihnout zážitek, kdy jsem na polní cestě před domem najednou viděl aspekty, které ji spojovaly s tušenými dalekými kraji; v tu chvíli nebylo třeba podniknout cestu kolem světa, stačilo jen vnímat.

Takže není třeba chodit nijak daleko, jen nevytěsňovat přírodu ze svého okolí. Nechodím do přírody, příroda chodí do mě, občas. První z metod je postavit se na hlavu a podívat se, jak je svět najednou blízko.

Což neznamená, že se k ní naopak nedá prochodit přes hory a doly, přes únavu, klopotně a namáhavě, i to je cesta úplně legitimní.

Co mi nejčastěji bere volný čas?

Kromě uvedených věcí jsem zapomněl zmínit psaní, jakkoliv pořád ještě do šuplíku. Kradu na to čas po večerech, ještě cennější je několik volných dnů v kuse, ale to je skoro jen o prázdninách. 

Jenže i tohle je nakonec opačně: psaní mi přece čas nebere, ale dává a naplňuje.