Inspirováno IMH
Dnes proběhlo poslední rozloučení s Ivanem M. Havlem. Osobně jsem s ním nikdy nepřišel do bližšího kontaktu, na naší katedře se běžně neobjevoval, až na jednu událost. Když jsem si kvůli úředním důvodům musel doplňovat "matematickou větev" vzdělání, docházel jsem do CTS na jeho přednášku, už vůbec nevím název ani obsah. V rámci ní jsme měli vytvořit nějaké eseje na libovolné téma. Jednu jsem tedy sepsal, vzal jsem si tam (s drzostí mládí) kriticky na paškál nějaké jeho představy, které mi připadaly naivní - a málem mě omývali, když IMH po chvále zdařilých prací pronesl zhruba tohle: "Jestli si ale někdo myslí, že si u mě šplhne, když bude pochlebně citovat moje vlastní texty, krutě ho zklamu." Dokázal jsem jenom vykoktat, že to měla být přece polemika ...
Takže tady je onen text mého mladistvého (alter) ega:
O poznání mravenců
"... co třeba takový mravenec? ... Nejspíš, napadne nás, vidí to, co bychom viděli my pod silnou lupou: týž svět, jen posunutý do jiného měřítka ..."
"Vidíme-li strom, nevidíme les, a vidíme-li buňky, nevidíme strom.
Kdybychom byli bystrozrací, spatřili bychom molekuly, strom i les, všechno najednou. Spatřili bychom tvary a jevy vůbec nejpodivnější: takové, které se rozprostírají nebo odehrávají nad celou škálou měřítek a přitom tvoří jeden organický celek."
(oba citáty I. M. Havel: Délka, šířka a bystrozrakost, Vesmír 7/1992)
V počátku novověku je "vložení reálného světa do eukleidovského geometrického prostoru" (Vopěnka), vstup do mrtvého světa res extensa. Prostor, ve kterém se pohybujeme, je k tomuto našemu pohybování lhostejný, na něm nezávislý, ve všech svých částech stejný. V různých jeho částech je odlišná jen jeho výplň: objekty, které pozorujeme.
V takovém prostoru je lhostejné, odkud se na věci díváme. Nelze předem předpokládat, že odněkud uvidíme lépe (něco jiného). Není privilegovaných míst. Zepředu vypadá barokní oltář ovšem lépe než zezadu - to je ovšem jen věc vzájemné polohy mě a oltáře. Pootočením oltáře se na něm samotném nic nezmění. Místa, ze kterých se dívám, jsou rovnocenná: to, co z nich vidím, mohu srovnávat, aniž bych předtím musel hledat jejich společný jmenovatel. Ten je zaručen prostorem. (Toto je problematizováno fenomenologií: hrníček zepředu je něco jiného než hrníček zezadu. Stále jde ovšem o dvě strany téhož, byť je zpochybněna jeho poznatelnost.)
Výsledkem poznávání věcí v takovém prostoru je mapa. Z různých míst prostoru vidíme stále tytéž věci - výskyt věcí je potvrzován z různých stran. Z téhož místa uvidí různí mapovači totéž. Pokud ne, změnila se poloha věci a tuto změnu lze ověřit. Oblast za hranicí mapy je prostě bílým místem, kam kartograf ještě neupřel svou pozornost. (Vševědoucím Kartografem je však již dávno i tato oblast zmapována.) Mapy nejsou vzájemně sporné: nestává se, aby na mapách jinak shodných byla jedna vesnice zakreslena na opačných stranách řeky (příklad J. Sádla).
Stejně jako rovnocennost míst, odkud pozorujeme, zaručuje prostor i rovnocennost měřítek pozorování. Pohledy zdálky a zblízka je možné srovnávat stejně jako pohledy z různých úhlů. Na mapách různých měřítek je vždy totéž, jen to vidíme jinak.
(Poznámka 2021: mapování jsem tehdy kriticky vnímal jako pouhé pasívní zobrazování na způsob deskriptivní geometrie; dnes bych různým mapovacím metodám určitě přiznával různý tvůrčí podíl
na spolukonstruování obrazu světa - i když o tom vím stejně jako tehdy houby.)
Samozřejmost novověkého způsobu poznávání je ovšem problematizována. Opustíme-li vnější kritéria mapování, uvidí každý něco trochu jiného: každý má svou kognitivní mapu. Tyto mapy se s jedinou objektivní mapou neshodují. Tak je problematizována sama existence objektivní mapy (a tedy poznatelnost a existence světa, ztotožněného s prostorem této mapy).
Při užívání různých měřítek vidíme opět různé věci. Identita rostliny nahlížené na různých úrovních (buněk, tkání či lesa) už není samozřejmá.
Věda postupně upouští od pokusů o vytvoření jedné celkové mapy a omezuje se pouze na mapy částečné. Stále však dbá o jejich lokální bezespornou platnost: trvá na ověřitelnosti z téhož hlediska. Nesnaží se už o poznání všech věcí. Cítí se omezena (a chráněna) obzorem a o to, co je za obzorem, už nestojí. Přesto stále zůstává rovnocennost hledisek samozřejmou. Kvůli konkrétním aplikacím sice preferujeme to či ono hledisko, ale o možnosti platně vypovídat z jiných hledisek nepochybujeme.
Sami ovšem od počátku do světa res extensa nepatříme. Trčíme z něj (Neubauer), jsme od něho odlišeni jako res cogitans. Takto jsme ale zároveň středem, nulovým bodem, okolo něhož je stavba res extensa budována (Horáček).
V okamžiku, kdy odlišíme svět, v němž se pohybujeme, od světa geometrického, ukazují se naše poznatky o res extensa jen jako naše vlastní představy.
Začíná být problematická i srovnatelnost různých hledisek. Nic mi již nezaručuje, že ze dvou různých míst uvidím na třetím místě tutéž věc. Srovnávám-li totiž tyto dva pohledy, srovnávám vlastně jen své představy těchto pohledů (jaké by to bylo, kdybych hleděl odtamtud nebo odjinud). Je-li totiž jeden
z těchto pohledů bezprostředně prožíván, druhý již minul nebo ještě nenastal. Identitu pozorovaného
v čase mi nic nezaručuje. (Horáčkův příklad o nemožnosti měření: přiložím-li měřítko, nevidím zároveň jeho druhý konec.)
Mluvíme-li v těchto kontextech o myšlení, vnímání, vědomí apod., obvykle se těžko vymaníme
z novověkého porozumění skutečnosti. Představíme si totiž právě něco komplementárního k res extensa, něco, co ji poznává pozorováním z různých rovnocenných míst prostoru. Ptáme-li se
po myšlení někoho (něčeho) mimo nás, snažíme se vlastně nějaké části res extensa přiznat povahu res cogitans. Jinými slovy řečeno (vystoupíme-li z tohoto objektivního rozvrhu): představujeme si sami sebe na jiném místě, než právě jsme. Otázka "jak myslí mravenec?" je obvykle pochopena jako "co bych viděl, kdybych byl na místě mravence?". Nedokážeme se vymanit z představy rovnocennosti hledisek.
Zde je třeba vzít vážně banální zkušenost, že nejsme mravencem a jen tak se jím nemůžeme stát. Znamená to totiž, že přechod mezi různými hledisky jinak než v představě není samozřejmý. Pro nás je určující právě to hledisko, kterého jsme zrovna sami účastni. (Zde je možné dál vést řeč o tom, jak jsme za toto hledisko odpovědni a jak je toto hledisko spoluurčováno věcí samou, tedy již nikoli prostorem, který je té věci vnější.)
Pokus poznat jiné myšlení tedy souvisí s pokusem vidět z různých hledisek zároveň.
Prostor v novověku zaručoval možnost uvidět všechno najednou. Že toho nejsme schopni, to bylo pociťováno pouze jako naše nedokonalost. Obzor byl chápán jako vlastnost našeho poznání, ne jako vlastnost poznávaného.
Když však nejsou všechna hlediska rovnocenná, když je třeba vycházet z toho hlediska, jehož uskutečňování se sami účastníme, pak každému takovému hledisku patří obzor nejen jako omezení pohledu, ale jako možnost vůbec něco uvidět.
V povídkách J. L. Borgese se ukazují základy novověku tak jako málokde. Tak i tyto věci:
"Funes obsáhl všechny výhonky, hrozny a bobule na dřevěné mříži porostlé vinnou révou. Pamatoval si podobu všech mraků na jižní obloze za svítání třicátého dubna osmnáct set osmdesát dva a mohl ji
ve vzpomínkách porovnávat s žilkováním na kožené vazbě knihy, kterou viděl jen jednou, i s pruhy pěny, kterou na hladině řeky Rio Negro zanechalo veslo v předvečer bitvy u Quebracha. (...) Bylo mu také
na obtíž, že pes, kterého spatřil (ze strany) ve tři hodiny čtrnáct minut, má stejné jméno jako pes, kterého spatřil (zepředu) ve čtvrt na čtyři. (...) Krátce nato zjistil, že je chromý. Skoro ho to nezajímalo. Pomyslel si (cítil), že nehybnost je nepatrná cena, kterou zaplatil."
(Funes, muž se zázračnou pamětí)
"Každá věc (například zrcadlo) byla zároveň nekonečný počet věcí, protože jsem ji zřetelně viděl
ze všech možných zorných úhlů. Viděl jsem hustě obydlené moře, viděl jsem úsvit i soumrak, viděl jsem lidské zástupy v Americe, viděl jsem stříbřitou pavučinu ve středu černé pyramidy, viděl jsem rozbořené bludiště (byl to Londýn), viděl jsem nekonečné oči, které byly přímo u mne a pátravě se ve mě zhlížely jako v zrcadle, viděl jsem všechna zrcadla na zeměkouli a v žádném jsem se neodrážel, viděl jsem na zadním dvorku v Solerově ulici stejné dlaždice, jaké jsem před třiceti lety uviděl v průjezdu jednoho domu ve Fray Bentos, (...) viděl jsem zároveň každé jednotlivé písmeno na každé stránce, (...) viděl jsem všechny mravence, co jich je na zemi ..."
(Alef)
(oboje J. L. Borges: Zrcadlo a maska, Odeon, Praha 1989)
(.viz též příspěvek M. Jůzy do sborníku Laudatio Z. N)
---------------
Tolik tedy můj tehdejší pokus. Vyhledal jsem si ještě, o co jde v tom závěrečném odkazu: Jůza upozorňuje, že Borges předesílá Alefu citát ze Shakespeara ("Bože, mohl bych být uzavřen v ořechové skořápce, a pokládat se za krále nekonečného prostoru."), ale že zamlčuje jeho pokračování: "Jen nemít ty zlé sny, co mám."
Takže jednu z point jsem tehdy skryl do velmi nenápadného odkazu.
A právě dnes jsem si všiml, že se podobně s Havlovými náměty vyrovnává i Zdeněk Neubauer, např. takto: "Člověk ‚nevidí všechny prvky reálných objektů najednou‘ prostě proto, že najednou nejsou," píše v textu Ekoprostor původně právě pro gratulovník určený Ivanu Havlovi (1998) - cituju z knihy Hledání společného světa, s. 189, skvělé jsou i pozdější pasáže o mikroskopování.
Takže co? Ivan Havel tomu nerozuměl a já a Zdeněk jsme ho zkorigovali? Ale vůbec ne! IMH, jak sám říká, rád kladl naivní otázky, aby si vůbec ujasnil téma. To on rozehrál celou tu hru s měřítky, to on nás navedl k našemu pochopení. A jak ukázal inspirován Kafkovou Proměnou, i téma proměny člověka
ve hmyz s celou její nesamozřejmostí chápal velmi dobře.
Kromě nenadálého vynoření těchhle polozapomenutých souvislostí jsem dnes dopoledne taky zažil náhlý poryv větru, který odnášel květy dosud nehybných a nedotčených třešní. Obojímu říkal IMH epizodické situace a od něj jsem se naučil si jich bedlivě všímat.
Jestli se spojí do něčeho souvislejšího, to by už byly jiné (zdánlivě naivní) otázky.
Žádné komentáře:
Okomentovat