Nezdařené jaro?

Drolení optima

Stalo se mi v březnu - a nebylo to poprvé - že jsem, jak se zdálo, promeškal vhodnou dobu k sezení, pití, čtení a psaní venku (vyjít po ránu do zahrady, posnídat, vnímat, nechat myšlenky, ať se vynořují). Půl roku bylo příliš zima - a najednou příliš horko a už jsem toužil po stínu. Vnucovala se mi představa, že s vyostřováním rozdílů v běhu počasí se ta zlatá střední doba mezi zimou a létem a mezi nocí a dnem smrskne na jediný den v roce a jediný krátký okamžik, který buď vůbec nezachytím, nebo rychle pomine. Dá se to smést jako iluze: takový okamžik přece nemusí nastat vůbec, protože v ten pravý den bude zrovna zataženo, navíc můžeme odlišit různé faktory na nesouběžných škálách - jedna věc je teplo, jedna věc je sluneční svit - může být zároveň moc zima i moc ostré slunce do očí - jiné věci jsou vítr, mokro po dešti atd. I taková "dekonstrukce" je ale jednostranná, já přece můžu s těmi faktory a škálami pracovat tak, aby se mi kýžené jevy a prožitky "nerozpustily", neztratily v neadekvátním popisu, aby dostaly podporu ve vykazatelných datech. "Zachraňte jevy", tahle výzva dosud platí. Takže: tu kýženou dobu "mezi" jsem zažil, ale letos téměř ne a je čím dál vzácnější.

Druhé rozčarování mě potkalo před pár dny; jak jsem tak mírně hudral, že i za slunečného dne ke konci dubna je docela zima, uvědomil jsem si, že i kdyby už konečně přišlo pořádné jaro, bude krátké. Sotva vyroste tráva, už bude přerostlá, přijdou bouřky, komáři, plzáci, vedra ... Ano, máj je líbezný, ale ještě nehotový, je to doba růstu, ale to, co přijde, už nesplní počáteční naděje.  Za necelé dva měsíce se den už začne krátit a někdy v srpnu uvidíme první plíseň na rostlinách a první žloutnoucí listy. Od října do dubna to za moc nestojí: dny jsou krátké, slunce za kopcem, značná část kytek a zvířat schovaná, odumřelá, odlétlá, vlastně jen stín toho, čím by mohly být, venku se sedět moc nedá ... Jaké je to asi ve Skandinávii, kde to proti nám musí být ještě posunutější? "Tak dneska byl ten den, kdy bylo léto ..."

To jsem ovšem zase jednou objevil Ameriku; už před lety jsem takhle napsal dekadentní přísloví:

V lednu jdu ke dnu.
V únoru - doba hororu.
V březnu zmrznu.
Duben - jsem huben.
Květen - jsem smeten.
Červen červ vem!
Červenec taky.
V augustu jezte kapustu.
Září divně se tváří.
V říjnu řídnu.
Listopad - jámu si vykopat.
Prosinec je vůl.

Nebyl jsem sám, obdobné pokusy jsou na sítích k vidění co chvíli, ono se to nabízí.

A Emanuel Frynta napsal a C&K Vocal zpívali:

"Jak je ten podzim smutný/teskný a přeukrutný/rve vítr listí z akátů/zvedáme límce kabátů/a lije jako z putny/jak je ten podzim smutný

Jak je ta zima krutá/je tma jen táhne čtvrtá/vážem si šály na uzly/rybník je celý zamrzlý/a mračna šedožlutá/jak je ta zima krutá

Jak je ta vesna děsná/jezevce budí ze sna/otvírá hrdla skřivanů/oráče honí z divanů/a ztuhlé včelky z česna/jak je ta vesna děsná

Jak je to léto strašné/vysychá voda v kašně/musí se sklízet obilí/vlaštovky žerou motýly/a silnice jsou prašné/ jak je to léto strašné"

Mimochodem, já automaticky situuju ten ideál doby, ten zlatý věk do léta, zřejmě se blíží symbolice tarotového Slunce. Radikální překlopení takového naladění představuje Sádlo (Prázdná země), kde se soustředí na podzim a zimu, příšerné idylické léto úplně vynechává a jaro je pro něj násilné (inu, März je od Marta), brutální snaha se ke kýženému kýči prodrat.

Ale dobře, pro mě je tím ideálem léto, ani ne tak tou dobou, kdy je všechno skvělé, ale kdy je to normální - jiné doby toho nedosahují, jsou vůči tomu nedostatečné. (Psychologicky je to pochopitelné i skrze to, že mám po celý život v létě prázdniny, šanci pustit se do toho, co celý rok odsouvám.) A teď tedy zjištění, že ani letní idyla se nekoná.

Matně se mi z dávných dob vybavuje bonmot nebo teorie Marka Twaina, podle kterého existuje určitá vzdálenost, ze které je žena nejkrásnější. Totiž: příliš zdálky nevidíme nic, příliš zblízka taky nic, takže někde mezi tím bude optimum (jak u ekologické valence v učebnicích). Už tenkrát v mládí mi to přišlo nějak hloupé: to se dá krása takhle kvantifikovat, zajistit vnějším parametrem, jako když posouváme jezdec na logaritmickém pravítku nebo ladíme knoflíkem rádio? Zpětně jsou námitky nasnadě: při změně odstupu, měřítka se některé jevy vynořují, jiné zanořují; co když je více aspektů nebo typů krásy, které se právě ukazují při různých pohledech? A proč by vůbec měl být pohled z jedné konkrétní vzdálenosti nějak jednotný? Tam přece hraje roli všechno možné - kdo se kouká, na koho se kouká, jaké je zrovna počasí ... Tím nechci krásu relativizovat ve smyslu zpochybňovat, to vůbec, jen se bráním proti její objektivizaci.

Podobné je to v biologii. Opakovaně si uvědomuju, jak jsme ovlivněni atlasy, encyklopediemi, obrazovými publikacemi, přírodovědnými filmy (pravda, jejich estetika nebo ikonografie se postupně mění, to by bylo na jiné zkoumání). Implicitně se utvrzujeme v tom, že zvíře či rostlina nějak optimálně vypadají. Občas je z toho zklamání, když vybaveni domácím studiem v terénu nepoznáme skoro nic (nějaká sterilní tráva nebo frnknuvší ptáče dávno schované ve křoví, ale dokonce i když to neuteče, je často poznávání sporné). Ale hlavně je z toho podceňování té eidetické variace, rozmanitosti podob, kterých může tvor nabývat. Tráva přece není jen vypreparovaná herbářová položka s patřičnými determinačními znaky, ale i nerozlišitelná mnohost drnu, tráva sešlapávaná a spásaná, tráva v ostrém westernovém slunci s nezřetelnými stíny tam, odkud rostou listy, orosená tráva v ranním stříbřitém slunci, tráva ve větru, v dešti a ve tmě, polehlá po bouřce, ojíněná za prvních mrazů, uschlá na podzim, trčící ze sněhu, zažloutlá a zplihlá po zimě ... Ale ještě víc: nejenže je taky tím vším, ale je právě tím vším - žádná absolutní, objektivní podoba trávy zaznamenatelná úředně stylem policejní fotografie není, resp. je jen reduktivním uchopením některé z těch mnoha podob.

Tohle všechno jsem si ale vybavil až dodatečně. Co jsem ten podvečer zažil, bylo náhlé překlopení pohledu: z nepříjemného pocitu, že jsou skoro všechny doby  - vůči té jedné ideální slunečné - pokažené, nedostatečné, matné apod. se mi najednou vynořilo zjištění, že to je právě charakterizuje, tím jsou osobité, výrazné. Sychravý konec dubnového dne, kdy je světlo dlouho, ale prsty tuhnou chladem, třešně ještě nevykvetly a půlměsíc na večerním nebi zebe, je snad nepodařený jako pokus o zářivé léto nebo o duben vlídný a rašící, ale velmi dobře obstojí právě jako duben chladný, severský, horský. Takhle jsem si kdysi uvědomil, že astrologicky nahlíženo se pořád odehrává kosmologické drama, pořád jsou Slunce a další planety v nějakých znameních; jen rozpoznat, co se zrovna děje, nepoměřovat to nějakým rastrem hotového očekávání, zajetých kolejí.

Když tedy opustíme v představě ročního cyklu ten pevný bod, kdy by měly být údajně věci nejpovedenější, můžeme si pustit k tělu každou dobu zvlášť - s nepříjemnostmi, ale tím právě i příležitostmi, které skýtá. Jdeme z jedné proměny do druhé, není tu nic stálého za nimi, co by je zeslabovalo, žádná G0 fáze buněčného cyklu. Tehdy lze prožívat orloj, kaleidoskop, kolotoč veder, mrazů, lijáků, mlh, vánic, úsvitů, soumraků ... a nocí. Místo jednoho optima jich dostaneme celý věnec. To už stojí za to, ne?