Radikální pluralita

Kdo mluví o střetu názorů? 

Motto: "‚Tak proč tady sedíte!‘ zvolala Marie Fjodorovna. ‚Odvolejte! Udělají z vás akademika!‘
‚Ne,‘ odmítl Anatolij Georgijevič, ‚ať vědí: existuje myšlenková různorodost, bez ní není myšlení možné.‘"
(Rybakov: Děti Arbatu, 1989, s. 351)

Dnešní příspěvek je trochu náhodný. Nekonám, co mám konat, zanedbávám svá ústřední témata a nepíšu ani k politice, byť poměry nabraly zběsilé tempo a důvody jít do ulic jsou tu každým dnem další a další, jen stíhat je sledovat je náročné. Tohle bude trochu marginálie. Ale když už mě něco vyprovokuje k rozvíjení myšlenek, byla by škoda to opominout.

Ve skandální volbě do Rady ČT prošla i Hana Lipovská nominovaná Českou biskupskou konferencí. Ta ve vystoupení před novináři mj. mluvila o pluralitě názorů: "Když se vyjadřovala přímo ke zpravodajství a publicistice, tak řekla, že považuje za důležité, aby za všech okolností existovala pluralita názorů. ‚Nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné a správné. A proto věřím na střet a soutěž názorů. A na tomto trhu názorů musí být veškerá pluralita názorů. To je podle mě základní podmínka objektivity a neutrality,‘ prohlásila." (zdroj) A ve fb skupině V církvi navzdory církvi se pak tenhle výrok objevil jako varovné memento, kudy ne, s úvodním komentářem: "Pravda je tedy to, co vyjde vítězně ze střetu názorů a argumentů? Na tohle narážím často i v ordinaci - typicky při debatách o očkování. Na jedné misce vah argumenty pro, na druhé proti - a na otázku, čeho je víc, není z toho vážení žádná odpověď. Když stojí pravda proti lži, je třeba volit, ne čekat, co převáží... nejen u očkování..." (L. D.)

No jo - ale tohle je přece jedno z ústředních témat Zdeňka Neubauera! Nemám kdy teď dohledávat všechny jeho úvahy na tohle téma, ale snad ho moc nezkreslím. Už v hlubokých sedmdesátých letech psal v souvislosti s vědou, že vědecký poznatek není pravdivý nějak objektivně, hotově, jako shoda se skutečností, ale proto, že byl učiněn, vskutku se stal, totiž stal se skutkem, realizoval svou možnost vůči ostatním, prosadil se - a stát se přitom vůbec nemusel, dějiny vědy by pak vypadaly jinak. Podobně vykládá Kuhna: ve vědě se prosazují různá nesouměřitelná paradigmata, vedle sebe mohou koexistovat jen těžko, ale dlouhodobě se můžeme hlásit ke všem, ta stará nejsou překonaná.

V době těsně porevoluční na to navazoval paralelami mezi vědou a politikou - pád komunistické totality a pád vědeckého světonázoru (ať už hlásaného komunisty nebo scientisty) mu byl projevem téhož hlubinného dění - skonání novověku. Odtud potom onen přímluvce postmoderny (jako titul knihy i nelichotivé označení pro Zdeňka z řad jeho odpůrců); vposledku, jak ukazoval, jde o pluralitu ontologickou - sama skutečnost má povahu evoluční, dramatickou, hravou, nestálou, není to jen tak, že bychom my lidé nebyli schopni svoje poznání sjednotit, naopak, rozmanitost poznání odráží rozmanitost skutečnosti, takže opravdu mohou vznikat navzájem nesouměřitelná a na sebe nepřevoditelná pochopení, kdy každé z nich je výkonem velkým, osudovým, celistvým, opodstatněným. Když se hlasuje v demokracii o podobě společnosti, když se ve vědě vede zápas o podobu poznání, účastníme se tím osudového zápolení o podobu veškerenstva vůbec.

To potom platí i pro onu výše zmíněnou debatu o očkování - že je očkování správné, to přece není žádná danost, ale výsledek dlouhých bojů, sporů, ověřování, vyvracení, je třeba vážně vzít v úvahu možnost, že námitky proti očkování mohou být oprávněné. Podobně se Zdeněk stával obhájcem homeopatie či astrologie, když ukazoval, že jejich odpůrci neberou vážně možnost odlišné povahy skutečnosti a odmítají je z povrchních důvodů, apriorních předsudků, banálních nepochopení. (Prosím, teď nekamenovat mě ani Zdeňka, že tady chceme prosazovat zákaz očkování, nástup homeopatie a astrologie, je to složitější, v případě očkování jsem jasně jeho zastáncem, a hlavně - v rámci radikální plurality rozhodně připouštím(e) silnou oprávněnost současného vědeckého postoje - on je právě tím, kdo se v boji o uznání prosadil.)

Jde to dobře dohromady s Hérakleitovým myšlením, které znám od Zdeňka Kratochvíla, kde je zápas otec a král všeho, jedny činí otroky, druhé svobodnými, nakonec všechno vzniká sporem, není privilegovaná strana.

Takže by mi měl být postoj Lipovské sympatický a měl bych se postavit na její stranu, ne? Vyjadřuje právě to, co ukázal Zdeněk, navzdory všem osvíceneckým, pozitivistickým, pokrokářským hlasatelům nějakých závazných daností ...

No ani náhodou. Ona přece právě představuje směr zastánců "alternativních pravd", se kterými nemůžu sympatizovat ani omylem. (Za všechny kritické rozbory z poslední doby aspoň ten od obvykle velmi uměřeného Milana Šmída na jeho Louči.) Požadavek plurality poznání rozhodně nelze zaměňovat za mor postfaktické doby - pokusy nahradit poctivý přístup k publicistice dlouhodobým zkreslováním. Všechny ty rysy dezinformační scény jako fake news, konspirační teorie, prolínání zpravodajství s komentáři, argumentační fauly nejrůznějších typů, nakonec až systematické účelové útoky (hybridní válka vedená Ruskem není žádná chiméra) - to všechno přece není možné připouštět pod záminkou otevřenosti vůči odlišným názorům! Jie na Twitteru oprávněně označil vyjádření Lipovské o pravdě za "typický jev hybridní a ruské propagandy" (a vyvolal tak rozsáhlou diskusi).

Nic moc nového. Ohlédnout se za roky minulého vývoje je někdy stejně tristní jako věnovat se současnosti. Namátkou "televizní zpravodajství" Bobošíkové v době televizní krize 2000 (ta se teď právě s Lipovskou znovu vrací do hry), působení Petra Hájka nejprve na Hradě, následně v Protiproudu (najděte pět rozdílů), nedávný blog Klause ml. na Novinkách a dnešní působení Ovčáčkovo - to vše je jedna "krevní skupina", jeden styl, který by neměl mít v seriózních médiích a úřadech své místo. Vzpomínám si, jak jsem se vymezoval proti Bátorovi.

Když se dnes hlásím k liberální demokracii, hlásím se tím poněkud paradoxně ke straně střízlivější, uměřenější ve výrocích, kde se dá dosud - postmoderna nepostmoderna - mluvit o pravdě, požadovat fakta, nezaujaté zpravodajství, oddělování názorů od zpráv, nepokřivenou argumentaci, ve vší svobodomyslnosti hlásat něco jako ověřitelnou správnost publicistiky. Pokud někdy toužím upozornit na to, že jde o podobné iluze jako iluze jediné vědecké pravdy - fakta jsou vždy fakty v určitém kontextu, zpravodajství vychází vždy z nějakého předporozumění, ostrou hranici mezi zprávou a názorem vést nelze, v argumentaci můžeme při nejlepší vůli zkreslovat - rychle mě to přejde, když si uvědomím, jak bych tím nahrával těm, pro které je snaha o pravdivost ne založená na zpochybnitelném předpokladu objektivity, ale nežádoucí. Hlásím se paradoxně raději k mainstreamu (je-li to ještě mainstream) než k alternativám, když jsou ty alternativy založeny na nefér zkratce, účelu, faulu.

Svým způsobem nejde o nic těžkého, "jen" o poctivost řeči a myšlení, o snahu poznat a vyřknout, neužívat řeč a myšlení účelově, nemanipulovat; jde o jejich otevřenost. (Jak se teď po volbě verbálně u nových radních vyrojily samé ušlechtilé ideály! Lipovská: "Usilovat o objektivitu, nezávislost, pravdivost a demokracii je povinnost občana už z principu." Xaver Veselý: "Českou televizi si platí veřejnost, takže pokud se někde děje něco nepatřičného, má stát první na barikádách." Jenže jak tomu věřit?)

Myšlenka radikální plurality s tím není tak neslučitelná, jak by se mohlo zdát. V ní přece nejde o lhostejnou rezignaci na pravdu, o postoj, že každý si může myslet, co chce, na relativizaci čehokoliv coby bezvýznamného subjektivního názoru; jde o pravdu jako nárok ucelenosti, o zodpovědnost za svoje postoje, o pokoru před možnými námitkami. Právě tehdy, když padá absolutní měřítko, kterým lze výroky posuzovat, když chybí, kdo by dvě strany rozsoudil (protože co by ho legitimovalo, odmítá-li ho jedna strana), stoupá význam toho, co řekneme a jak se zachováme.

Vyjadřovat se zodpovědně na většinu témat je těžké. Kdo vyhrál druhou světovou? Čím je dnešní Rusko? Co s Koněvem? Je EU demokratická? Jak vážným rizikem je koronavirus? ... To je všechno věc interpretací a reinterpretací, lze tomu rozumět různě hluboko a nezaujatým soudcem je diskuse sama (ne již špičkový odborník - kdekdo se může ohánět odborníky - a kdo posoudí odbornost odborníka?). Ale zpochybňovat většinový konsensus je závazné: když se pouštíme do zpochybňování, v čích službách - nebo komu tím prospíváme? Pokud se někdo nevystaví takovým případným námitkám, jak brát jeho slova vážně?

Dílčí shrnutí: myšlenka radikální plurality se nesmí stát zástěrkou pro nepoctivé, účelové a námitkám uzavřené vyjadřování.

A teď jeden z paradoxů dnešní doby: tak jako je rozpolcená společnost, je rozpolcená i katolická církev (u jiných nevím) - a kupodivu je to konzervativnější, méně liberální, méně otevřená část církve v čele s Dominikem Dukou, kdo v tomto sporu stojí na straně Lipovské. Právě ti, kteří v křesťanských záležitostech stojí na straně "držitelů pravdy", kteří by odmítali (a odmítají a dokonce potírají) přílišnou pluralitu, nominují a chválí tu, která mluví o střetu a soutěži názorů. Jak to jde dohromady?

Můj výklad, kterým si nejsem příliš jistý (ale jiný nemám), je tenhle: mnohé církevní kruhy se cítí v současném světě nejistě, v defenzívě, v pozici těch, kteří ztratili možnost svým výkladem ve společnosti dominovat, a když tedy někdo přijde s tím, že dá příležitost menšinovým alternativám, cítí v něm svého zastánce vůči postmodernímu příliš liberálnímu světu. Ocitají se tak ovšem se svou teologií po boku konspiračních teorií a politických extrémistů, neslavné sousedství. (Symbolem téhle unie je Ovčáček čtoucí na Velikonoce v katedrále nebo dnes o Letnicích vzývající Ducha svatého, jakkoliv ho denně svými výroky popírá.)

Když zmiňuji Dominika Duku, přichází mi ještě na mysl Petr Piťha, v devadesátých letech přední katolický intelektuál, který se hlavně svým "protiistanbulským" kázáním stal symbolem té netolerantní, zatvrzelé, nekomunikativní, uzavírající se stránky křesťanství (zažil jsem několikrát, když se ho dovolávali zcela nehumánní ateističtí (!) extrémisté ve stylu "ten vám to nandal"). Jenže je to tentýž Petr Piťha, kterého se Zdeněk Neubauer dovolává coby svého Mistra (v knize O pokladu v srdci Evropy) a který na Zdeňkově pohřbu vedl liturgii a kázal - a jeho řeč byla lidská, osobní, z pozice Zdeňkova blízkého přítele. Byl to ale zároveň on, kdo Zdeňka napomínal (v gratulovníku Laudatio Z. N.), že se pouští příliš mnoha cestami, riskuje bloudění v prapodivných myšlenkových proudech, místo aby se soustředil na to jediné podstatné - kříž. A nyní se tedy dočkal toho, že se ocitl na straně Lipovské, která hlásá aspoň verbálně naprostý relativismus ... Jak se to zvláštně točí ta dělící čára?

Další dílčí shrnutí: je to zvláštní, ale značná část katolické církve, právě ta, která má spíše autoritářské konzervativní tendence, se svým odmítáním liberálnějších proudů ocitá na jedné lodi s představiteli obskurních alternativ.

No dobře, ale nebylo by pak na místě odmítnout onu pluralitu jako bezbřehé bahno, kde každý může obhajovat cokoliv a účelově toho zneužívat, a dát přednost racionalitě, uměřenosti, kritičnosti, skepsi - obhajovat dnes tak oslabenou pozici neideologického neemotivního středového rozumného přístupu, jak ho představuje třeba v úvodu zmíněná pasáž o očkování?

A to bych právě nerad. Pokud extrémisté kompromitují různé alternativy, neznamená to ještě, že máme alternativy odmítat zcela.

Ono je to těžké. Když si vezmu, co znám od Zdeňka, jak alternativy v rámci vědy, tak alternativy vůči vědě, je skoro nemožné se k tomu hlásit, aniž by se se člověk nejdřív nevyhradil vůči tomu, jak se dnes s řadou témat zachází. A ve světě spojeném s politikou to platí dvojnásob.

Když chcete ukazovat třeba tarotovou symboliku, to abyste se nejdřív vymezili vůči vší křiklavé komerční ezoterice, esteticky i myšlenkově odpudivým podobám tarotu a zejména u politiků módní důvěře v kartářství. Když chcete mluvit o astrologii, je to to samé v bleděmodrém, musíte nejdřív říct, co ne a jak by se to dalo myslet - ne proto, že je astrologie neúspěšná, ale že je v mnoha kruzích úspěšná. Když se chcete ptát, jak porozumět homeopatii, narazíte na homeopatku, která chce - s podporou vládnoucích stran - s křížkem po funuse vyvíjet vakcínu proti koronaviru.

Ale pozor, tytéž argumenty je možné použít i vůči křesťanství! I ono dnes zůstává v pozici menšinového exotického kultu a i ono se stává v některých politických kruzích pochybnou módou. Chce-li dnes člověk udržovat dávné silné tradice, pohybuje se na horké půdě mezi jejich odpůrci a nekritickými zastánci.

Nechci tady teď ani obhajovat jednotlivé alternativy, ani vést opravdovou debatu o Zdeňkových tezích pluralitní epistemologie až ontologie - jednak s nimi souhlasím, jednak by námitky musely být pečlivě formulovány a zdůvodněny. Jde mi "jen" o společenské souvislosti - jak hájit pluralitu, pokud slouží jako alibi pro žvásty, a jak být přívržencem rozumného přístupu, abych tím nezatratil onu pluralitu radikální.

Napadá mě vlastně, že tak odlehlé oblasti jako na jedné straně debata o vědeckém a mimovědeckém poznávání a na druhé straně praktické každodenní politické záležitosti mají jednu věc společnou: hlubší diskuse skoro neexistuje, nedojde na ni, utopí se ve vymezování vůči zjednodušujícím extrémům. A zastánci pořádných alternativ mají smůlu - slovo alternativa je důkladně zprofanováno.

Jak rád bych měl odpůrce, s nimiž by byla radost polemizovat; místo toho je pořád dokola třeba oponovat demagogům, usurpátorům moci, extrémistům, trollům, znova marně bojovat bitvy dávno vybojované, vznášet argumenty vůči těm, kdo o argumenty nestojí. Najít třeba na síti možnost rozumné diskuse je naprostá vzácnost, na to jsem si stěžoval už dávno, ale ta tendence sílí.

Tak ale zkusme být opravdu radikální a otevření: co když - zkusme to připustit - (i) ona druhá strana má pravdu. Že různé bláboly nešíří jenom účelově, z různých mocenských důvodů, ale skutečně a konzistentně tak skutečnost chápou. Rusko je zastáncem křesťanských hodnot, Čína je naším upřímným přítelem, uprchlíci nás přicházejí rozvrátit, za komunistů se žilo autentičtěji, a kdo chrání přírodu, je ekoterorista. - Ale já to samozřejmě dělám! Kdykoliv mi něco stojí za polemiku, pak beru vážně, že by si to někdo mohl opravdu myslet, zkouším pochopit jeho pozici zevnitř - ale selhávám na tom, že pochopení se nedostaví. (Bývá mi vyčítáno, že pohrdám voliči Zemana či Babiše - ne, nepohrdám, beru je vážně, a právě proto jim vyčítám jejich volbu. Víc jimi pohrdají ti, kdo zdůrazňují skvělý marketing zmíněných politiků - to znamená, že připouštějí, že voliči nesvéprávně nalítli.) Nejhorší je diskutovat s trollem - dáváte energii a sami sebe do něčeho, co je od prvního okamžiku zbytečné.

S nárokem opravdu uznat pluralitu se setkáme, když narazíme na odpůrce, jehož si musíme vážit, víme, že to nedělá to z manipulátorství, ale z přesvědčení, že je to opravdu poctivý člověk, kamarád, příbuzný, a co víc, když pocítíme, že jeho argumenty mají váhu. Tam potom vznikají opravdu naléhavá dilemata, která nás můžou vykolejit z běžných způsobů uvažování a třeba i vnitřně proměnit. Jenže jak jsou takové situace vzácné! (Něco podobného nastává tehdy, když se někdo odvolává na autory, které mám rád, způsobem, který mě irituje, v mém případě jde např. o Chestertona nebo Cílka. Na jednu stranu je třeba připustit, že oni sami i jinou interpretaci umožňují, na druhou stranu ta citlivost na jejich nepochopení je pak větší.)

Ono není divu, co se děje. Jsme obklopeni ne technickými spory o to, jak řešit ten nebo onen organizační problém, ale silnými, archetypálními tématy - jde o identitu, zakořenění, směřování, základní otázky - o zdraví, životy, pohlaví, náboženství, historii, východozápadní orientaci ... Taková témata jsou strašně citlivá na zneužití, nepochopení, zkreslení - o co víc působí, o to nebezpečnější mohou být jejich projevy. A o to větší je odpovědnost, kterou máme, když se do nich pouštíme; ale nepouštět se nelze, jsou tu s námi.

Ještě větší nebezpečí ovšem představují ve spojení s mocí. Velké apely by vždycky měly být činěny bez nároku na prosazení, bez nucení je přijímat. Kdo má moc, měl by ji vážit na lékárnických vahách nebo by měl být systémově kontrolován - to platí pro církve, média, marketing i třeba zdravotnictví.

Od výsostných idejí je jen malý krůček ke zhoubným ideologiím; v politice je rozhodně bezpečnější minimalizovat riziko a jít raději cestou nudného kompromisu s bezpečnostními pojistkami než velkých myšlenek, které lze snadno zneužít, pokud se dokonce samy nezvrhnou. Právě proto mám velkou sympatii pro radikální alternativy v oblasti myšlení (abychom se dostali na kořen věci), ale ve správě společnosti raději očekávám solidní zlatou střední cestu (abychom nespadli do nějakého průšvihu).

A s křesťanstvím je to taky tak.

(Dopsáno právě o Letnicích.)