Reálně přednesený projev byl o něco kratší, jak jsem se marně snažil dodržet časový limit, a určitě emotivně vyhrocenější. Tohle je učesaná verze mojí přípravy.
Krásné
dámy, ctihodní pánové,
a ahoj Třebová,
ahoj Letohrade,
ahoj Chocni, protože vy jste začali dřív a my jsme k vám mohli jezdit,
a ahoj Brno, protože tam to žije dlouhodobě,
a ahoj Praho, protože tam se to rozhodne a tam se všichni znova setkáme!
a ahoj Třebová,
ahoj Letohrade,
ahoj Chocni, protože vy jste začali dřív a my jsme k vám mohli jezdit,
a ahoj Brno, protože tam to žije dlouhodobě,
a ahoj Praho, protože tam se to rozhodne a tam se všichni znova setkáme!
1)
Andrej
Babiš
toho za svou krátkou politickou dráhu ustál už mnoho:
- Potvrzení o spolupráci s StB
- Zprávy o původu majetku a predátorských metodách v podnikání
- Švindl s korunovými dluhopisy, po kterém neslavně skončil na ministerstvu financí
- Kauzu Čapí hnízdo, kterou vyšetřoval jak OLAF, tak policie ČR
- Následné trestní stíhání
- Čachry s vlastními dětmi bez ohledu na jejich možné psychické problémy
- A nyní i systémové zneužívání evropských dotací, které nám dělá mezinárodní ostudu
Cokoliv
z toho by ve zdravější politice stačilo k tomu, aby
dávno
skončil.
Vloni probíhal i na našem gymplu konkurs na ředitele. A říkal jsem si, jaké by to bylo, kdyby kandidát před komisí říkal: „No víte, já jsem zrovna trestně stíhán, ale to je jenom kampaň, to se dá do pořádku, jde jenom o padesát miliónů ...“ Co by asi řekla komise? „Jo, to je fajn, toho berem, ten to bude dělat dobře!“ Někdo takový by nemohl ředitelovat ani omylem – a premiéra dělat může?
Vloni probíhal i na našem gymplu konkurs na ředitele. A říkal jsem si, jaké by to bylo, kdyby kandidát před komisí říkal: „No víte, já jsem zrovna trestně stíhán, ale to je jenom kampaň, to se dá do pořádku, jde jenom o padesát miliónů ...“ Co by asi řekla komise? „Jo, to je fajn, toho berem, ten to bude dělat dobře!“ Někdo takový by nemohl ředitelovat ani omylem – a premiéra dělat může?
2)
To, co tu musíme řešit, je zejména trojí
střet zájmů
AB.
Je
to zároveň: politik
a velkopodnikatel, politik a vlastník médií, politik a trestně
stíhaný.
Tyhle
demonstrace začaly kvůli tomu třetímu střetu zájmů,
rozhodující kapkou bylo jmenování Marie Benešové ministryní
spravedlnosti. Mezitím ale nabral na významu onen střet zájmů
související s podnikáním AB – bezprecedentní kauzy, kdy
se ten, kdo by měl být garantem využití miliard určených na
rozvoj země, postaral, aby stovky milionů šly do jeho vlastního
podnikání, které zemi neprospívá, ale naopak likviduje
podnikatele drobnější.
To všechno souvisí s tím druhým střetem zájmů – mělo by to plnit první strany novin a hlavní zprávy televizí – některá media však AB přímo patří, další mu jdou na ruku.
To všechno souvisí s tím druhým střetem zájmů – mělo by to plnit první strany novin a hlavní zprávy televizí – některá media však AB přímo patří, další mu jdou na ruku.
Za
podstatné na
celé sérii protestů považuji
zejména
to,
že naše úsilí nemíří jen proti jednomu politikovi, který se
nám
poněkud vymkl,
ale že
usilujeme
o
zachování celého systému liberální
demokracie:
jde o zachování dělby moci, pojistky proti kumulaci a zneužívání
moci, dodržování právních norem, nezávislost justice, vůbec
právní stát. Zákony a demokratické instituce máme – dosud.
3)
Krátce bych připomněl, že AB není
na politické scéně takovým hegemonem,
jak by se někdy zdálo. Ano, vyhrál volby a drží si náskok
v průzkumech, ale …
Měl obrovské potíže sestavit vůbec vládu. Jeho první vláda nikdy nezískala důvěru a vládla mnoho měsíců jen díky extrémnímu přístupu prezidenta Zemana. Jen díky němu pak získal i druhý pokus. I tak je jeho vláda stále jen vládou menšinovou.
Měl obrovské potíže sestavit vůbec vládu. Jeho první vláda nikdy nezískala důvěru a vládla mnoho měsíců jen díky extrémnímu přístupu prezidenta Zemana. Jen díky němu pak získal i druhý pokus. I tak je jeho vláda stále jen vládou menšinovou.
U
moci se udržuje (kromě koaličního partnera z ČSSD) jen
díky extrémistům z SPD a KSČM, se kterými se stydí
nebo bojí jít do vlády i on, ve sněmovně však často hlasují
společně. Situace se částečně podobá dobám opoziční
smlouvy, běžný mechanismus, kdy opozice kontroluje koalici, je tu
narušen. Nebude ho konečně
parlament volat k odpovědnosti?
Narušena je i kontrola vnitrostranickou opozicí, která v ANO téměř úplně chybí. ANO je hnutím jednoho muže, s ním stojí i padá.
To všechno nejsou standardní politické poměry.
Narušena je i kontrola vnitrostranickou opozicí, která v ANO téměř úplně chybí. ANO je hnutím jednoho muže, s ním stojí i padá.
To všechno nejsou standardní politické poměry.
4)
Hlavně bych tu ale
rád
zdůraznil obecnější věc: úpadek
politické kultury,
úpadek jazyka, úpadek myšlení,
jehož jsme svědky.
Listopad 1989 přinesl mimo jiné i obrovskou roli slova. Po vyprázdněných normalizačních žvástech jsme najednou slýchali a četli jazykově i myšlenkově vytříbené projevy, řeč, která dávala smysl.
Kam jsme klesli dnes? Nesmysly, které v devadesátých letech plodili leda extrémisté jako sládkovci, se staly běžnou součástí veřejného prostoru. Když mluví premiér, části vět nesouvisí gramaticky ani myšlenkově. Nabízí se přirovnání jeho projevu k Miloši Jakešovi na Červeném hrádku nebo k majoru Terazkymu – to máme od premiéra stále poslouchat? To nám má vládnout? Kampáň, hysterie, účelovka, motýle!
Mimochodem – v čem jsou špatně ty pověstné „motýle“? Kromě toho, že premiér neumí česky a ani si to neuvědomuje, jde o bagatelizaci zásadního problému. Dochází ke změnám krajiny, masívnímu vymírání hmyzu – vlivem velkoplošného hospodaření a brutálního užívání chemických přípravků. To se jednou propagační akcí – vysazováním housenek – nezvrátí.
Premiér tedy blábolí (a má drzost vyčítat jiným politikům, že blábolí oni). Prezident republiky dává dlouhodobě rozhovory téměř jen bulvárním médiím – a jejich obsah tomu odpovídá. Mluvčí prezidenta republiky chrlí záplavu urážek, fantasmagorií, kydů, které by se daly čekat tak od pubertálního žalobníčka. A přitom z toho obviňuje všechny ostatní – denně předvádí naprosté chucpe!
Jako učitel mám vést studenty ke kultivaci myšlení a vyjadřování, ke kladení otázek, kritickému přístupu – a jak to mám dělat, když ti nejvyšší v zemi předvádějí výkony, které by ve škole sloužily jako exemplární odstrašující případy? Jak máme poslouchat zákonodárce, kteří nejsou schopni přečíst pár slov z papírku jako poslanec Rozner? Demagogy, kteří opakovaně šíří neověřené až lživé zprávy, jako např. Tomio Okamura nebo Václav Klaus junior?
Ano, čekal jsem, že po charizmatických osobnostech raných devadesátých let nastoupí průměrní tuctoví byrokrati; nečekal jsem ale, že nastoupí téměř ti nejhorší z nejhorších. Jako by kvalifikací na nejvyšší posty byla bezohlednost, bezostyšnost, naprostá neomalenost! V obchodě známe fenomén šmejdů, kteří obelhávají důchodce a rýžují na tom velké peníze. Čím se od nich liší přední představitelé naší země, kteří používají argumentační fauly na každém kroku?
To všechno se děje v době, kdy jsme zaplaveni informacemi a dezinformacemi, vystaveni náporu fake news, konspiračních teorií – přichází to jak samo s chaosem postmoderního světa, tak i řízeně – musím připomínat, že proti nám Rusko vede hybridní válku, tento chaos spoluvytváří a přiživuje?
V takové době stoupá role médií – a co dělá většina našeho parlamentu? Cíleně volí do rozhlasových rad, televizních rad, Rady ČTK pochybné kandidáty, extrémisty, konspirační teoretiky. Stejně jako v případě premiéra jsou tu kozlové zahradníky.
Listopad 1989 přinesl mimo jiné i obrovskou roli slova. Po vyprázdněných normalizačních žvástech jsme najednou slýchali a četli jazykově i myšlenkově vytříbené projevy, řeč, která dávala smysl.
Kam jsme klesli dnes? Nesmysly, které v devadesátých letech plodili leda extrémisté jako sládkovci, se staly běžnou součástí veřejného prostoru. Když mluví premiér, části vět nesouvisí gramaticky ani myšlenkově. Nabízí se přirovnání jeho projevu k Miloši Jakešovi na Červeném hrádku nebo k majoru Terazkymu – to máme od premiéra stále poslouchat? To nám má vládnout? Kampáň, hysterie, účelovka, motýle!
Mimochodem – v čem jsou špatně ty pověstné „motýle“? Kromě toho, že premiér neumí česky a ani si to neuvědomuje, jde o bagatelizaci zásadního problému. Dochází ke změnám krajiny, masívnímu vymírání hmyzu – vlivem velkoplošného hospodaření a brutálního užívání chemických přípravků. To se jednou propagační akcí – vysazováním housenek – nezvrátí.
Premiér tedy blábolí (a má drzost vyčítat jiným politikům, že blábolí oni). Prezident republiky dává dlouhodobě rozhovory téměř jen bulvárním médiím – a jejich obsah tomu odpovídá. Mluvčí prezidenta republiky chrlí záplavu urážek, fantasmagorií, kydů, které by se daly čekat tak od pubertálního žalobníčka. A přitom z toho obviňuje všechny ostatní – denně předvádí naprosté chucpe!
Jako učitel mám vést studenty ke kultivaci myšlení a vyjadřování, ke kladení otázek, kritickému přístupu – a jak to mám dělat, když ti nejvyšší v zemi předvádějí výkony, které by ve škole sloužily jako exemplární odstrašující případy? Jak máme poslouchat zákonodárce, kteří nejsou schopni přečíst pár slov z papírku jako poslanec Rozner? Demagogy, kteří opakovaně šíří neověřené až lživé zprávy, jako např. Tomio Okamura nebo Václav Klaus junior?
Ano, čekal jsem, že po charizmatických osobnostech raných devadesátých let nastoupí průměrní tuctoví byrokrati; nečekal jsem ale, že nastoupí téměř ti nejhorší z nejhorších. Jako by kvalifikací na nejvyšší posty byla bezohlednost, bezostyšnost, naprostá neomalenost! V obchodě známe fenomén šmejdů, kteří obelhávají důchodce a rýžují na tom velké peníze. Čím se od nich liší přední představitelé naší země, kteří používají argumentační fauly na každém kroku?
To všechno se děje v době, kdy jsme zaplaveni informacemi a dezinformacemi, vystaveni náporu fake news, konspiračních teorií – přichází to jak samo s chaosem postmoderního světa, tak i řízeně – musím připomínat, že proti nám Rusko vede hybridní válku, tento chaos spoluvytváří a přiživuje?
V takové době stoupá role médií – a co dělá většina našeho parlamentu? Cíleně volí do rozhlasových rad, televizních rad, Rady ČTK pochybné kandidáty, extrémisty, konspirační teoretiky. Stejně jako v případě premiéra jsou tu kozlové zahradníky.
Jsem
přesvědčen, že kde je v nepořádku jazyk a myšlení, nemohou
být v pořádku ani činy.
Nebo to nemá souvis? A čo si také představujete pod slovom „absurdný“, Kefalín? Tak sorry jako!
Nebo to nemá souvis? A čo si také představujete pod slovom „absurdný“, Kefalín? Tak sorry jako!
5)
Zmínil jsem Listopad
1989.
Té paralele dneška s listopadem jsem se dlouho bránil, nemáme
totalitu, ale demokracii, svět se změnil, do mládí se nevrátíme,
nostalgie nestačí, nebudeme bojovat dávné bitvy.
Ale Praha mě přesvědčila. Cítím podobnou atmosféru jako tehdy. Radostnou, otevřenou, tolerantní, ohleduplnou. Chuť dávat se do řeči s cizími lidmi, ve vlaku, na ulici, na náměstí. Spřízněnost těch, kdo se účastní. Ovčáček nemá pravdu: s nenávistí to nemá nic společného. Cítím chuť něco změnit, naději mocnější než předvolební slogany. Už je to zase ve vzduchu.
6) Pořád nás ale není dost. Minimálně od dob normalizace si s sebou neseme pasivitu, poddanost, lhostejnost, snahu nevyčnívat. „Klídek, hlavně klídek,“ říkalo se. Kolik lidí kolem nás říká, že se nic nezmění. Že jedni odejdou a druzí přijdou. Že je politika vůbec svinstvo. Že se nemá cenu snažit.
Jarek Nohavica, kterého jsem míval rád a už ho mít rád nedokážu, zpívá: „Jedni křičí hanba, hanba/druzí zase sláva, sláva/pod sochou Václava/to se to nadává …“ a končí to: „Nadávají mi pospolu/já piju Kofolu.“ To považuju za alibismus. Zříkání se odpovědnosti. Zavírání očí před problémy.
Někdy je potřeba postavit se bezpráví. Říct: „Hanba - hanba Andreji Babišovi.“ Je třeba podpořit dobrou věc, říct: „Sláva – sláva těm, kdo se nebojí ozvat.“
Písmo mluví rozhořčeně o těch, kdo nejsou ani studení, ani horcí, ale vlažní.
Já Kofolu nepiju, vlažnou ne!
Ale Praha mě přesvědčila. Cítím podobnou atmosféru jako tehdy. Radostnou, otevřenou, tolerantní, ohleduplnou. Chuť dávat se do řeči s cizími lidmi, ve vlaku, na ulici, na náměstí. Spřízněnost těch, kdo se účastní. Ovčáček nemá pravdu: s nenávistí to nemá nic společného. Cítím chuť něco změnit, naději mocnější než předvolební slogany. Už je to zase ve vzduchu.
6) Pořád nás ale není dost. Minimálně od dob normalizace si s sebou neseme pasivitu, poddanost, lhostejnost, snahu nevyčnívat. „Klídek, hlavně klídek,“ říkalo se. Kolik lidí kolem nás říká, že se nic nezmění. Že jedni odejdou a druzí přijdou. Že je politika vůbec svinstvo. Že se nemá cenu snažit.
Jarek Nohavica, kterého jsem míval rád a už ho mít rád nedokážu, zpívá: „Jedni křičí hanba, hanba/druzí zase sláva, sláva/pod sochou Václava/to se to nadává …“ a končí to: „Nadávají mi pospolu/já piju Kofolu.“ To považuju za alibismus. Zříkání se odpovědnosti. Zavírání očí před problémy.
Někdy je potřeba postavit se bezpráví. Říct: „Hanba - hanba Andreji Babišovi.“ Je třeba podpořit dobrou věc, říct: „Sláva – sláva těm, kdo se nebojí ozvat.“
Písmo mluví rozhořčeně o těch, kdo nejsou ani studení, ani horcí, ale vlažní.
Já Kofolu nepiju, vlažnou ne!
Žádné komentáře:
Okomentovat