K podzimu přijdeme od východu?

 Svět naruby

Už řadu let si všímám běhu počasí, dalo by se říct, že jeho různé tvářnosti sbírám. Dnes (vlastně už včera) dopoledne se ale objevilo takové, co jsem dosud neviděl, nebo aspoň nerozlišil.

Podle předpovědi jsem očekával mraky, déšť, ochlazení, sklánění hlavy létu se svatým Bartolomějem. Něco takového i přišlo, ale hlavním rysem toho byl vítr, a to kupodivu od východu nebo snad až severovýchodu.

Oblaka letěla po nebi značnou rychlostí, ale z opačného směru, než jsem zvyklý je vídat; ze směru, kde obvykle vychází slunce a kde oblaka naopak mizí. Velmi různé odstíny šedi, v zásvitu až stříbřitě bílá, v občasných trhlinách nečekaná oka modři; rozeklané obrysy, cáry. To nejlepší z atlantického léta, ale jednak o měsíc dva později a hlavně z druhé strany - léto pobaltské, karelofinské?

Vítr ohýbal stromky, lomcoval větvemi. Ještě zelené listy donutil padat, jako by byl opravdu podzim. A naopak zvýraznil ty listy, které se už v minulých dnech začaly zbarvovat. Sádlo: "Listí nás opouští děrami mezi větvemi, nebe mizne děrami mezi mraky. Přes dopoledne do nebe nastrkali nějaká stará dřevěná koryta, žlaby, a těmi mizí listí, aby bylo uschováno ve skladech." (Prázdná země, s. 65)

Téměř radostný vítr. Místo pomalého sesouvání prázdnin do školního roku přinesl změnu, roztančil lesy i nebe, chtělo by se vyběhnout na stráň a poletovat s ním, pouštět sám sebe místo draka (Přemysl Rut: Pohádka o drakovi, in V Mámově postýlce, s. 79 - 83). Zavřel mi dveře před nosem, zotvíral okna, chodbou hnal průvanem plastový sáček. Probudil ptáky, aby poletovali, chvíli se nechávali unášet a zase mu škodolibě vzdorovali. Vítr z Chestertonovy knihy Muž, který byl příliš živý - i tam přináší změnu, větrem příběh začíná i končí. "‚Proč se neprovádí více her ve větru?‘ ptal se /Innocent Smith/ poněkud rozčileně. ‚Draci jsou správní, ale proč to mají být jen draci? Vždyť já vymyslil tři jiné hry pro větrný den, co jsem šplhal na strom. To je jedna z nich: vezmete trochu pepře -‘" (s. 21)

Chestertonovský vítr i v tom, že ukazoval rub listů a vůbec rub věcí jako prapodivnou, žertovnou, ale tím právě tu pravou tvář světa. Obracení naruby je vhodná metoda, jak spatřit věci nově - a tady ji vítr použil za nás. "‚Poslouchejte!‘ vykřikl Syme jako u vytržení. ‘Mám vám prozradit tajemství tohoto světa? My jsme ho totiž poznali jen zezadu. Vidíme všechno zezadu, a proto to působí tak surově. To není strom, ale zadní část stromu. To není oblak, ale rub oblaku. Nevidíte snad, že všechno se sklání a skrývá si tvář? Kdybychom to dokázali oběhnout a vidět to zepředu ...‘"

Tyhle motivy rozvíjím i v Jabloději:
"Jít lesem opačně bylo vskutku zvláštní. Brada si připomněl, jaké je to jít proti větru, a mírně zapažil, jak se s obtížemi prodíral vpřed. (Pernek si to hned zkusil taky a pochvalně přikývl.) Bylo to jako navlékat nit tlustým koncem napřed. Bylo to jako hladit zvíře proti srsti. Les byl ovšem zvíře trpělivé a nechal si to líbit.
‚Takhle teda vypadá les zezadu!‘ prohlásil Brada spokojen s novou zkušeností.
‚Zezadu nebo naruby,‘ zamumlal Pernek a soustředil se na své pohyby. ‚Dostali jsme se za les, nebo do lesa? Vidíme ho teď z druhé strany, nebo zevnitř?‘"

Čili došlo tu minimálně k dvojímu převrácení: převrácení světových stran (mraky hnány od východu) a převrácení horní a dolní strany listů, větví, věcí vůbec.

A zase se tu ukázalo, jak bývá rub věcí stříbřitý, s tím zvláštním odleskem, který mají jak vlnky na hladině, tak listy obrácené spodní stranou navrch; odleskem, který září matně, ale přesto víc než kalně šedivé nebe, a ukazuje něco prchavého, ale tím právě podstatného. Snad i o tom píše Zdeněk Kratochvíl: "Filón z Larissy řeší problém myšlení v situaci Karneadovy ‚zdrženlivosti‘ (EPOCHÉ) tak, že místo Karneadovy ‚pravděpodobnosti‘ zahlédá ‚zřejmost‘  — ENARGEIA — čili jakési ‚stříbření, jasnění, vyzařování, lesk‘." (Prolínání světů, s. 9) "Enargeia je zřejmost, a v tomto smyslu tedy evidentia, patrnost. Enargeia má základ ve slově argenteon, stříbro, něco lesklého, zrcadlového, upoutávajícího pozornost. Předpona en- ukazuje na směr dovnitř. Latinské slovo evidentia ukazuje ven, naznačuje cosi, co je dáno ‚z pohledu‘, z toho, co vidím, e-video. Řecké pojetí odkazuje dovnitř, ale vůči věci; odkazuje dovnitř věci." (Výchova, zřejmost, vědomí, s. 31) "Pole mé mysli se rozčleňuje podle toho, co se v něm ukazuje jako blyštící; co přitáhlo pozornost právě na tento výsek pole a určilo jeho strukturu. Enargeia jakožto zřejmost je tím, co je nahlédnuto, co si prosazuje pozornost a přednost, od čeho se další myšlení i pozornost odvíjí. Je to jakýsi ‚krystalizační zárodek‘ tvaru a vztahů toho, co nahlížím." (tamtéž, s. 33) To jde dobře dohromady s mými úvahami z posledních dnů o tom, jak a proč ze změti rostlin, z neurčitého pozadí na zahradě, na louce, v lese vybírám ty, které v tu chvíli poznávám a dovedu pojmenovat.

Jak píšu opakovaně, za významný úkol považuju nalézání nápoje a pokrmu vhodného pro určitou denní a roční dobu; náhodou jsem měl venku ovocný, ale neslazený čaj (jahoda s mátou) - a šlo to velmi dobře dohromady. Hladina hrnku navzdory tomu větru zůstala úplně klidná, nezčeřená.

A na dvorek spadaly první ořechy.