Nad řekou

Vánoční zastavení


To bylo ještě o Štědrém dnu. Na lávce nad řekou jsem se zastavil nejspíš únavou; ale bude to i tak, že pohyb řeky vybízí komplementárně k přerušení chůze.

Na tom místě jsem před lety spatřil plovoucího Santa Clause. Není tam bůhvíco k vidění: voda pomalá a kalná, jsme pod městem, dno nějak bahnité, břehový porost obyčejný, skoro není co rozlišovat, samotná lávka kovová, trčící nad řeku, bez tradice. Ale pořád je to řeka, přese všechno něco, kam se lze vracet a co nemáme jen tak v moci.

Asi jsem se díval, jak voda lhostejně zaplavuje trávu na plošině dole pod schůdky; splývání trav pod hladinou je zvláštní obraz, zviditelňuje plynutí vody, jako by trávy byly jejími proudnicemi, a zviditelňuje listy, jako by byly kouzlem zality do skla. Vidina luk pod vodami, rostlin jakoby vyrostlých tam, kde doopravdy nerostou: v průzračné hloubce, na samém dně.

A od plynoucí trávy jsem přesunul pohled k samotné plynoucí vodě: je to totéž lenivé ulpívání, které nás nechává zírat do plamene svíčky nebo vnímat vánek ve tváři. Zážitek kontinuity a nevyčerpatelnosti. Připomněl jsem si descartovský prostor (v hlavě mi ještě doznívalo čerstvě dokončené péefko) a viděl jsem tady jeho nepřiměřenost: kam by se tu zarazila tyč, která by posloužila jako pevné měřítko? Kam by se zarazila geometrická osa? Odpověď "do dna přece" by tam byla zcela nepřiměřená, dno nebylo vidět, dalo se jen tušit. Ovšem, voda by se dala (skutečně nebo v myšlení) odčerpat, ale pak bych měřil řeku bez vody, pouhé koryto - nehledě na bahno, které by se muselo odčerpat taky, jsouc samo příliš neurčité. Prostě: řeka, kterou bychom měřili, už by nebyla plynoucí řeka, ale měřená řeka. (Vůbec: zeměměřičství na vodě, co to je?) Měření není jen podmínkou pro manipulaci (změřený objekt můžeme ovládat), ale je už samo manipulací. A totéž by platilo vůbec pro krajinu kolem: ani tam nelze zarazit měřící tyče jen tak bez následků. Problém s měřením znám už dávno od Horáčka (HORÁČEK, Ivan. Lébnsvelt. Praha: Analogon, 2016. ISBN 978-80-88218-02-9 S. 147 - 148.) Jasně, dnes lze každou věc GPSkou detekovat a vymapovat a  vymodelovat na obrazovce prostorový obraz krajiny, ale povrchnost a náhražkovitost bude z takového modelu čišet a nic mě tam nevybídne stát a dívat se, jako to dopoledne nad řekou.

Uvědomil jsem si tam, že moje (neustále zapomínaná a opouštěná) zásada pustit si věci k tělu, totiž nedávat si od světa manipulativní odstup, být vždy o krůček blíž, abych nebyl oddělen od toho, co se děje, přímo oné geometrizaci zabraňuje - nemůžete měřit něco, v čem jste sami (aspoň cípkem) zanořeni. A že i takhle unaven, vyprázdněn, neschopen vnímat naplno, sám sobě stínem - i takhle se už dovedu onomu objektivizujícímu pohledu vymanit, že to, o co jindy usiluju ve chvílích zvláštní inspirace, dokážu jakoby mimochodem.

A po vodě šly víry nebo spíš čeřky, zárodky zavíjení, pouhá místa zvláštního napětí hladiny, ze kterých by se teprve víry mohly při dalším narušení stát, jak o tom píše Ivan Havel (HAVEL, Ivan M., Zdeněk NEUBAUER a Martin PALOUŠ. Svatojánský výlet. Praha: Malvern, 1999. Malvern. ISBN 80-902628-1-3. S. 15.) Přivítal jsem je jako staré známé.

A plavala tam kachna, sama zbarvená dohněda jako voda, víc než jen vír, zcela neodvoditelná z hladiny a přece od ní neoddělitelná, vyjádření řeky ve světě nad hladinou. (MARKOŠ, Anton a Pavel HOŠEK. Tajemství hladiny: hermeneutika živého. Praha: Vesmír, 2000. Medúza. ISBN 80-85977-32-X.)

A na olši za mnou se na větvích prolínaly (už daleko od hladiny) dvě generace výrůstků - staré šištice se semeny a budoucí jehnědy. Vyzývalo to k úvahám o prolínaní časů, proplétání osudů, zauzlování dění v konkrétních přítomných okamžicích, svazování loňského a nového na přelomu roku - ale já radši pohlédl do implikátní oblasti, ke kmeni a kořenům, kde jen tak do nitra nedohlédnete a které jsou vodě (a samé zemi) blíž.

P. S.: Ráno po dopsání textu náhodně v jiné souvislosti otevírám Fialův referát o Bohmovi z osmdesátých let (NEUBAUER, Zdeněk a Jiří FIALA. Střetnutí paradigmat a řád živé skutečnosti. Praha: Malvern, 2011. ISBN 978-80-86702-88-9. S. 259 - 279.) A ono tam je skoro všechno: otázky povahy prostoru, problémy západní civilizace s měřením, potíže s fragmentací celku, pokus vystihnout v jazyce plynulé proudění (rheomode). Takže zase jednou objevuju Ameriku - což znamená, že jsem na správné lodi.