Ty naše absolutní pravdy
„‚Mně se tady stává,‘ vysvětloval Brada,
‚že mi myšlenka takhle uteče; stávalo by se mi to i jinde? Zdají se mi tu
popletené sny; zdály by se mi i jinde? Potkávají mě překvapivý události;
potkávaly by mě i jinde?‘“ [i]
Vnímáme jako téměř samozřejmé, že určitá krajina
vede k určitému prožívání světa, což se projevuje třeba v umění všeho
druhu, ať už je to folklórní hudba nebo tanec, lyrická poezie nebo třeba
architektura. Neplatí to ale v nějaké míře taky pro obecnější uvažování,
rozmanité nauky nebo pro samotnou vědu?
Nápad, že by myšlení mohlo být podobně lokální jako
jiné lidské projevy, není můj a není letošní. Na slavnostech vína
v Uherském Hradišti (2023) jsme konstatovali, že v té krajině nemůže
příliš platit nejen běžný školní řád, ale taky ani většina školních nauk nebo
principy logiky. (Paradoxem přitom je, že sama řecká filosofie, která přinesla
i logiku, vlastně mohla vzniknout jako vedlejší produkt kultivace pití vína.) Ony
totiž ne že neplatí jen tam, ale absolutně ani tady u nás, tam je to jen víc
vidět. Něco podobného určitě zažíváme u táboráku, na nočním vandru nebo
třeba ve snu.
Něco takového píše Zdeněk Kratochvíl o noci na
Turzovce. I tam má své místo pojmová řeč: „Filosofické místo jsme si našli
při minulé pouti. Je blízko vrcholu hory asi deset minut cesty od místa
zjevení. (…) Zde vzniklo už několik filosofických konceptů.“ Jinde a
zejména jindy (za noci) však přichází řada na jiné způsoby poznávání: „Zdeněk
později říkal, že měl dojem, jako by jej celý den připravoval na cvičení
v imaginaci. Brzy nám však bylo dáno poznat, že je třeba imaginaci vší
silou brzdit, chceme-li si uchovat zbytky rozumu.“ Racionalita se tam pak
příliš nehodí: „Právě tato snaha o zachování racionality výkladu pak
způsobila, že moje jednání pak začalo vypadat zcela paranoicky.“
A dokonce víc: nejenže není snadné vždycky uchovat
střízlivost myšlení, racionalitu, snahu o konzistentní výklad, ale
problematizovat lze i samotný takový ideál, totiž že ta racionalita je žádoucí,
že vůbec něco znamená. Jak praví Stanislav Komárek o putování směrem na
jihovýchod:
„Kategorie jako upřímnost a přetvářka,
lež a pravda nemají v Orientě a speciálně v Persii žádnou
relevanci (podobně to platí pro země žluté Asie). (…) Představa pravdy jako
popisu objektivní reality je něco ryze okcidentálního a výrazně slábne už za
dolním Dunajem. Na východních tureckých hranicích se ztrácejí poslední stopy.“ [ii]
V malém můžeme spojení prostředí
s myšlenkami zažívat denně. V pedagogice se mluví o skrytém kurikulu
školy, kde neučíme jen tím, co zařazujeme do výuky vědomě, ale samotným
prostředím, tedy typem budov, uspořádáním tříd, organizací času (rozvrh),
uctivým vztahem k učebnicím apod. Kolikrát mě už napadlo, jak je přirozené
učit školní biologii ve škole a hlásat křesťanství v kostele (tím
ještě nekladu biologii a křesťanství do protikladu). O lichozpeřených listech
a polymerech nukleotidů nemluvím jen já, vyslovují to lavice, tabule, stěny.
Credo neodříkáváme sami, ale opět i (kostelní) lavice, oltáře, (kostelní)
stěny … Když to přehodíme, když v kostele zarecituju svaly dolní končetiny
a ve třídě mariánské litanie (ne že bych to nikdy nedělal), bude to působit
nemístně. (V pohádce Lotrando a Zubejda je to zdrojem komiky, když se školní
nástěnný obraz o lidských rasách použije jako obraz oltářní.) Vždy znovu mě na
konci prázdnin překvapuje, jak jsou o prázdninách školní nauky odlehlé a matné,
ale už za několik dní mezi stěnami školy si ani nic jiného nepředstavím. [iii]
Podobně je zubní prevence přesvědčivá zejména v čekárně před ordinací,
ideál vypracované postavy ve fit centru a úřední dokumenty
na přepážce dané instituce (i když jejich platnost na řadě míst našeho
světa je povážlivě dominantní).
No dobře, dalo by se namítnout, to ale ještě
neznamená, že biologické (nebo křesťanské) nauky neplatí i jinde, jde jen o jakési
psychologické působení, o kulisy vytvářející podpůrný dojem, dokonce
podporující kýženou manipulaci, ti církevníci, ti to vždycky uměli! Jenže dá se
nauka beze zbytku vypreparovat, zbavit kontextu, zbavit kořenů? A je pak ještě
živá?
Pak jsem si taky vzpomněl na podání [iv],
podle kterého vznikla Mendělejevova periodická tabulka prvků jako nápodoba
hraní pasiánsu. Kdepak univerzální schéma hmotné skutečnosti, ona je to taková
podivnůstka starého Ruska, produkt dlouhé nudy při čekání na nové spřežení,
dlouhých tmavých zim, svíce planoucí v průvanu, bublání samovaru.
Vůbec by se dějiny vědy daly pojmout jako řada kasuistik,
epizodických událostí, drobných náhod, které si říkají o anekdotická podání:
Newtonovo jablko, Hookův korek, Flemingovy zplesnivělé misky, Pavlovovi psi, Darwinovy
pěnkavy na Galapágách, Mendelův hrášek na klášterním dvorku … to všechno
jsou opravdu Kolumbova vejce otevírající nové obzory (nebo objevující Ameriku).
Na podobnost vědy s náboženstvím upozornil
Zdeněk Neubauer ve své studii Scientia qua religio [v].
Pro nás je teď podstatné, že věda má své světce a kacíře, své relikvie
(Pasteurova baňka s labutím hrdlem, svatý grál mikrobiologie) a dodejme
i svá místa zjevení.
Nebo obecněji – a tak už to používáme zcela běžně –
právem mluvíme o řecké geometrii či filosofii, arabské algebře, římském právu,
hebrejském Písmu … čínské kuchyni, chtělo by se dodat.
Tam je to ovšem jak místní (a snad podmíněné
jazykově či nábožensky), tak i dobové, nejde jen o konkrétnost místa, ale
i času. Obdobně mluvíme o středověké scholastice či novověké fyzice.
Nabízelo by se po vzoru stylů uměleckých mluvit o
vědě gotické, renesanční (to děláme), manýristické, barokní, rokokové (?),
klasicistní, romantické (ovšem, ten pojem existuje) – a což třeba
impresionistické či dadaistické (i to by šlo, ale tam ten příměr
kulhá, novodobá věda připomíná spíš funkcionalismus). Ono stačí říct
spiritualita a do dobové společnosti zahrnout i vědu. (Takovým nápadům ovšem
nejspíš odzvonilo: jen počkejte, až se dějepis omezí na posledních dvě stě
let!)
Nebo taky o myšlenkách pro různé doby cyklického
času. O myšlenkách jarních, letních, podzimních (zrovna tenhle podzim jsem si
začal dělat jejich soupis, je to třeba touha putovat, představa hor
sestupujících do nížin, ohlížení za původem věcí), zimních. O myšlenkách
ranních, poledních, večerních, nočních. O obojím už jsem psal. [vi]
O myšlenkách račích, lvích, štířích, kozorožích, rybích. O pravdách letničních,
dušičkových, vánočních.
Chesterton píše o hrách pro větrné dny [vii],
podobně Nevrlý ne o hrách vůbec, ale o hrách karpatských [viii]
(to jsme zase zpět u působnosti míst). Jak taky leckde píšu pořád dokola, je náležité
hledat pro různé doby a různá místa příslušný pokrm, nápoj, text, činnost.
No dobře, jedna věc je to, že jsou různé vhodné
příležitosti, jiná věc je ale to, že mnohé poznání, pro nás zejména to vědecké,
přece platí obecně, bez ohledu na okolnosti, bezkontextově, absolutně,
univerzálně. To je jasné, že všechny objevy nebo myšlenky vzniknou někde
konkrétně, to přece ani jinak nejde. A jasně, že tím jsou i nějak
zabarvené (cf. Baconovy idoly), ale to přece není jejich podstata, to jsou
řekněme vedlejší kontaminace, které lze odfiltrovat. Eukleidovská geometrie,
zákon zachování hmoty nebo princip sporu snad platí i v Uherském Hradišti,
to byl jen takový bonmot, že by tam neplatily, že jo?
Jenže ono to není jen tak. Odfiltrovat z jakého
hlediska? Ze zprofanované god-like position? Tak jako často těžko odlišit
substanci od akcidentů (lze to, ale to je zase nějaký náš – lehce násilný –
úkon), lze těžko odlišit to obecně platné od dílčích zkreslení. Loupáním takové
cibule by pak nemuselo zbýt nic moc. Ovšemže se můžeme o obecné poznání snažit,
to je často vhodné a významné, ale naopak se zase můžeme snažit hledat ta
ukotvení lokální. Mohl bych dostat vynadáno za tendenci relativizovat, ale
nebezpečnější mi připadá spíš tendence absolutizovat. Nebo jinak: čím víc si
kdo nárokuje absolutní pozici, tím víc se mu sluší připomenout její relativitu.
Hledání dokonalého jazyka? Nechte mi můj nedokonalý!
(Škodolibě bychom mohli relativizaci přehánět, jako
když se díváme opačným koncem dalekohledu: věda je prapodivný výhonek chování
jednoho z mnoha lidoopů/primátů/savců/obratlovců …, který se evolučně
trochu vymknul. Nebo určitých shluků atomů v široko daleko neživém
vesmírném prostoru … Osobně ale takový styl úvah nemám rád, nutí mě implicitně
přejímat kosmologii, kterou přebírat nechci.)
To neznamená, že rezignujeme na význam a platnost
toho, co jsme nahlédli, že například v Číně nebudeme hájit náš koncept
lidských práv, ale při vědomí, že naše pozice není samozřejmá, že se vede
boj o její obhájení. Podobně pak vznikají nároky na přiměřený překlad a
pochybnosti o přenositelnosti vlastní tradice jinam. Má-li strom kořeny,
nedá se přesazovat na počkání.
Sem někam by patřily i problémy s obzorem, o
těch jsem taky ledacos slýchal. Jak můžeme vědět, že za kopcem to bude stejné?
No dobře, bude tam jiná vesnice, jiní lidé, jiný kraj, jiný mrav, jiná rostlinná
společenstva, ale prostor a čas tam budou stejné, ne? Budou, protože my jsme si
je tam promítli, a to odsud.
Takže při snaze vyzmizíkovat konkrétní místa a časy,
aby nám nepřekážely v dokonalém jednotném světě, narážíme na potíže.
Teď to ale otočím, budu hájit opačnou tezi: je to
právě skoro vždy lokální událost, kdy se ukazuje něco obecného, a to je
silou, nikoliv slabostí takového poznání. Ve slabší verzi jsou ty dílčí
limitace (zmiňované Baconovy idoly a podobné konkrétní předpoklady obecnějšího
poznání) cestou, jak můžeme k věci vůbec přistupovat, dobrat se dílčích
pochopení, myšlenkově se chytat. V silnější to dokonce těžko jde jinak,
s výjimkou podivného absolutního ducha, objektivní reality a podobných
strašidel se nic neděje ve vzduchoprázdnu (ani zeměprázdnu), konkrétní
zakotvení je vůbec způsobem, jak vzrůstat a vzkvétat. A v ještě silnější
verzi jsou to právě konkrétní místa a konkrétní doby, odkud se lze
k něčemu obecnějšímu odrazit, právě ony jsou mimořádnými příležitostmi,
aby se něco objevilo. Někdy to „zarezonuje“ a z jednoho místa se
začnou šířit kruhy a dosáhnou daleko. Věda a vůbec lidská kultura, řekl by nejspíš
Zdeněk Neubauer, má evoluční povahu – ne proto, že by byla slepým tápajícím se
přizpůsobováním tlaku okolností, ale proto, že se odehrává jako drama
sestávající z událostí, kdy se objevuje, ba zjevuje nová možnost
pochopení. Obecné jako by kolabovalo do jednoho „bodu“, místa, okamžiku, odkud
k němu povede cesta. To pak teprve zakládá možnost jeho obecné platnosti –
ale vždy omezené kolem oné „pupeční šňůry“, kterou by mohla nemístná
absolutizace přervat.
(Ještě trocha etymologie, opět se vzpomínkou na ZN: obecné
je to, co se týká obce, komunity, určitého společenství; tedy ne něco zhola
individuálního, je to něco sdíleného, ale právě jen v té obci. Bezkontextovému
– od texere = tkát - chybí to tkanivo okolo, spleť vláken, souvislostí,
propojení. Absolutní je podobně oproštěný, zbavený všeho, vlastně
osekaný, ochuzený – právě o ty kontexty. Kdo někdy vyprošťoval jednu rostlinu
z celé spleti, ví, že takové absolutizování je dřina. Nejvíc se mi líbí
slovo univerzální, totiž „k jednomu obrácený“, vztažený ke středu,
k ohnisku celistvosti – podobně bychom mohli užít též výrazu katholický
– ovšem právě s představou, že ono „jedno“ je zde tím konkrétním místem,
kde se něco ukázalo, s těmi šířícími se „sférami“ kolem, a příště to zase
může být ohnisko úplně jiné.)
Tohle je ovšem i téma vánoční! Tradice Vánoc přece
neznamená nějaký obecný humanismus, dobrou náladu, morální zásady; znamená
konkrétní vtělení na určitém místě v určitém čase, kde to teprve všechno
začíná. Kdepak absolutní božství; dítě v jesličkách!
Chesterton takhle mluvi o Athénách a Jeruzalému
(nebo Nazaretu) jako o těch podivných okrajových městečkách, která se
stala centrálními, protože zrodila naši evropskou tradici (filosofickou a
křesťanskou): „‚Notting Hill je národ. Proč by se měl snížit a být pouhým
císařstvím? (…) Kdo stvořil všechny ty věci? Existovaly předtím, než jsme
přišli my? Je vám malý ten úděl, jenž stačil Aténám, jenž stačil Nazaretu? Ten
skromný úkol – stvořit nový svět?‘“ [ix]
Nottinghillské davy však Adama Wayna přehluší a rozhodnou se
prosazovat své ambice mocensky.
Anebo aspoň – abychom nekončili úplně pateticky – je
vztah lokálního a univerzálního jednou z polarit, o které je třeba
pečovat, polaritou životodárnou i nebezpečnou, zejména když se rozpojí.
Tohle jsem napsal už dávno:
„Pernek se náhle zvrtl k vedlejšímu
stolu a napřáhl před nabručené hosty hřbety zavřených rukou.
‚O zlatník!‘ vybafl na ně. ‚Univerzální, nebo lokální?‘
Oba muži zírali na svého rušitele a rozhodli se ho vytrestat. Chce hru? Má ji
mít; pak už snad dá pokoj. Každý chňapl po jedné Pernekově ruce; svírali je
pevně.
‚Tak ten univerzitální,‘ řekl první.
‚Tak
ten kolo- … ten druhý,‘ řekl jeho soused.
Pernek ukázal ruce: na každé dlani ležel zlaťák. Oba po nich nejprve sáhli a pak
ucukli. Pernek dál nabízel mince se širokým úsměvem. Vzali si svou odměnu
váhavě a oba svůj peníz zkoumali, jako by je někdo notně napálil.
Brada byl nadšen; Pernekova odpověď OBOJÍ nemohla být vyjádřena jasněji.“ [x]
[i] Pavel
Holásek: Jabloděj. Nepublikováno.
[ii]
Stanislav Komárek: Zápisky z Orientu, Dokořán 2008, s. 36.
[iv] Zdroj
teď nevím, nějaké knižní dějiny vědy.
[v] Zdeněk
Neubauer: Scientia qua religio. In Přímluvce postmoderny,
Hrnčířství a nakladatelství Michal Jůza & Eva Jůzová 1994, s. 7 – 35.
[vii]
Gilbert Keith Chesterton: Muž, který byl příliš živý, Ladislav Kuncíř
1925, s. 21.
[viii]
Miloslav Nevrlý: Karpatské hry, Vestri 2017.
[ix] Gilbert
Keith Chesterton: Napoleon z Notting Hillu. Létající hospoda. Návrat Dona
Quijota. Odeon 1985, s. 138.
[x] Pavel
Holásek: Jabloděj. Op. cit.
Žádné komentáře:
Okomentovat