Velikonoční zlomky

Zpráva o vzkříšení 2025

Po světě se vůbec můžeme pohybovat tak, že všechno, čeho si všimneme, můžeme interpretovat jako znamení. (To neznamená jednoznačnou informaci, ale poukaz k něčemu dalšímu.) Metoda to je, doufám, velmi vhodná, byť má asi i své nedostatky. Ve dny všední to nedělám, ale v některých dobách ano, a o Veliké noci již tradičně.

Cestu na obřady mi předznamenal nenadálý sen. Byl jsem ve venkovském domě, asi to byla chalupa rodičů na Králicku, aspoň na konci ano, a pozemek si tam obsadila parta kluků nebo výrostků, určitě jich bylo přes deset, spíš tak dvacet. Na jednu stranu byli organizovaní skoro jako skauti, na druhou stranu se chovali bezohledně, arogantně, postupně si obsazovali metr po metru (nevím proč, co by tam na těch travnatých stráních vlastně dělali), moje protesty naprosto ignorovali. Belhal jsem se mezi nimi a zkoušel hrát roli zapšklého strejdy, amatérského venkovského čaroděje, který je uřkne, bude jim zlořečit a třeba je tím vyděsí. (Dobře jsem věděl, že žádnou skutečnou čarodějnou schopnost nemám.) Jen se smáli.

Zavřel jsem se do chalupy, aby tam nemohli, a přivolal na ně průtrž mračen. Opravdu to zabralo a ta síla působících živlů mi docela brala dech, mohl jsem to řídit blíž a blíž, nedalekou skupinu stromů jsem rozštípl mocným zásahem, spíš než blesk to byla nějaká vodní smršť. Dost mě to udivilo, to jsem dokázal, jsem snad ňákej Milarepa? Nerezignovali; v tom okolním blátě začali roztahovat improvizované přístřešky, zhruba jako povlaky na lodě, bylo zřejmé, že nečas zvládnou a z pozemku je jen tak nevypudím, "boj" zdaleka neskončil. (Z neznámých důvodů je vůbec nenapadlo útočit na barák, jistě by mohli snadno třeba rozbít okna.)

A najednou koukám, že na pohovce spí na spacáku klučík, jeden z nich, ale ještě dítě, nějak se tam dostal už před bouřkou a zůstal tam nepovšimnut a zapomenut. Už se ve spánku chrouní, nejspíš se brzy probudí. Nemám to srdce ho budit a vyhazovat ven do té záplavy, ale je mi jasné, že bude představovat neustálé riziko, že jim otevře dveře, aby dobyli celý dům, že budu muset věnovat většinu energie tomu, abych ho hlídal. Neřešitelná situace.

Pak už (mimo sen) cesta nocí k městu. Liduprázdno, ani živáčka, jak také jinak, když všechno skončilo pátkem, postapokalypsa - to už provedla AI?, nagual time, kdy se může stát všechno.

Ale jinak už žádná pochmurnost, tentokrát vím, kam jdu, těším se, už si pobrukuju velikonoční nápěvy.

Na přechodu pro chodce se ze mě vydělují tři stíny (nebo mě předtím došly?), tři postavy různě velké, různě sytě temné, mířící na různé strany, jako symbolické trojice na obrazech Mistra Vyšebrodského oltáře. Jak mám integrovat Stín, je-li trojí?

Po levé straně stojí cestou do města zalesněný svah, listnaté stromy, křoví, často slyším zpívat ptáky poprvé právě tam. Teď ale ani pípnutí, nehybná, mlčenlivá, temná, trochu hrozivá hora.

Další stín, který ze mě vyšel, byl jediný, ostrý, výrazný.

První ptačí zpěv se ozval těsně za řekou, ve zlatavých javorech, později, než jsem čekal, ale přece. Už to začalo!

Druhý zpěv pak již mezi domy, těsně před křižovatkou.

Sestupuju do podchodu, stěny v podsvětí pomalované obrazy rozmanitých oblud, to je pravé následování Krista. Na schodech pavouk, černý, zřetelný, leze doleva, kolmo na mou cestu, jde si po svém.

Třetí ptačí zpěv se ozývá v zahradě u kostela.

Chci si před obřady odložit batoh, vstupuju do ztemnělé předsíně kostela, ocitám se v temnotě, sám. "Prázdný temný chrám představoval Peklo, Jeho brány byly uzamčeny, (...) procesí celebrantů a věřících se v tichosti blížilo k prahu. Kněz v roli Kristově zabušil na chrámovou bránu," cituje Zdeněk Neubauer zprávu Martina Palouše o téměř divadelní tradici 15. století. (Mystéria křesťanská s. 15)

Noční shromáždění má vlastní povahu, odlišnou od denního. Z lidí se stávají tušené obrysy, nejsou tolik individualitami, zato vystupuje do popředí to, kolem čeho se shromáždili. Zástupy lemují cestu, další obklopují amfiteátr s ohništěm. To všechno mezi stromy a hřbitovními pomníky.

Po cestě zpět již za paškálem se stíny právě těch pomníků vrhané na zeď střídají s jinými pomníky přímo u zdi; nevím, co z toho je reálnější.

Jedním z nejsilnějších okamžiků liturgie je proudění davů se svícemi do chrámového prostoru. "Pátá svíce je též pochodní a korouhví heroa-osvoboditele, zjednavšího si přístup do střeženého hradu-vězení či vstupujícího do komnaty," píše opět Zdeněk. (Faustování s Havlem, s. 130)

Chvalozpěv Exsultet tu zmiňuju vždycky, text silný, netriviální, poetický, paradoxní. Je opěvovaná noc, ač Jan praví, že "tma ho nepostihla". Ne snad proto, že bychom teď satanisticky vzývali temnotu, ale ani jen proto, že teď tedy světlo přijde i do tmy; jde o ten paradox, že ke světlu jdeme právě skrze noc, že "už nebude milován pouze den, ale i noc bude krásná a požehnaná", jak říká Frodo.

V přítmí pak shromáždění naslouchá prastarým textům. Kde jinde se v tomto městě ještě scházejí zástupy, aby četly z knih starých tisíce let? Kde jinde se udržují takové tradice, a živé?

Jenže já z nich mnoho neslyšel, ne všichni četli zřetelně, slova mi splývala, jen tu a tam jsem ze známých slov odhadoval zbytek, místo ucelených textů jsem slyšel často jen zlomky. To nemusí vadit; z jiných textů se právě jen zlomky dochovaly, a přesto znamenají mnohé. Možná je výběr zlomků z textu, třeba i náhodný, vhodnou metodou, jak je nechat promlouvat. Kdysi na vánočním semináři jsme tak náhodně otevírali knihy a četli vždy jen jednu větu.

Zlomky textů a zlomky dění nejsou jen smetištěm plným střepů, údolím suchých kostí, ale novými seménky logu, z nichž vyrůstá nová generace pochopení.

A tomu celému jako vždy vévodily zpěvy; co nedořeknou slova, dopoví melodie, co předzpívá několik hlasů, to doplní chór. Světlo jsme přizpívali zpět, aleluja, aleluja!