Malá hra s literárními fragmenty
Léto je časem opékání a blaženého pokuřování za večera, podzim přináší dým ze strnišť a pasáčky s brambory. (Nebo že by už je nepřinášel?)
Od doby, kdy k nám Radost přinesl vyřazené knihy z knihoven a my z nich náhodně dokola předčítali (taky dávno tomu, to ještě byli ti pasáčci), hrávám občas sám se sebou hru, kdy okolní knihy namátkou otevírám a čtu/zapisuju si první pasáže, na které mi padne zrak. Synchronicity se většinou nedají pobízet.
I tohle vypisování začalo docela spontánně, pak jsem občas musel trochu listovat, ale ne nějak moc.
Pohlížel jsem letmo na odloženou detektivku Agathy Christie Není kouře bez ohýnku, ale rozečteného mám Upfielda (Zlověstné kameny):
"Přisedli si /stopaři/ k Bonymu, který jim namaloval dřívkem na zem kouřové signály, jež mu popsal Sam. Snažil se potvrdit, jestli je správně rozluštil.
‚Ty kouřové signály,‘ řekl vlídně. ‚Co oni vám říkají, hm?‘
Jeden kopl do kamene a otočil se, jako by chtěl obdivovat vyhlídku. Druhý se zasmál, aby skryl své rozpaky, a pak odpověděl:
‚Ty signály možná říkají, že zastřelenej policajt.‘"
To bylo na konci kapitoly; před zdřímnutím jsem ještě pootevřel Nevrlého (Nejkrásnější sbírka):
"Možná víš, že v kolibách není komín, dým odchází jen střechou. Proto nám přibyla další ranní činnost místo pozorování lindušek: bylo třeba si pracně a bolestně rozlepit oči. Mnohahodinový večerní dým zanítil spojivky, ráno jsme měli oči, řasy i brvy slepeny nehezkou žlutou hmotou. Na dým si nebylo možno zvyknout, i staří bačové mají zarudlé, uslzené oči."
A pro zpestření jsem vzal ještě kousek z Vincenze (Na vysoké polonině III - Barvínkový věnec):
"Drondjek seděl ve vaterniku u vatry na sloupku berfely a hřál se. Třepotal řasami, otevíral oči a znovu je zavíral jako sova. Z vatry stoupaly chomáčky bílého dýmu, protahovaly se, pohlcovaly dýmy z lulek, vlnily se a rozlézaly po celém vaterniku, líně vycházely skrze výklenky ve střeše. Venku bylo stále chladněji, do vaterniku jeden po druhém vklouzávali další a další lidé. Každou chvíli kdosi otvíral dveře, dým se pak vracel z podkroví a unikal dveřmi. Neustále někoho prosili, aby dveře zavřel, nebo je naopak otevřel, neboť dým uvnitř zhoustl. Noví příchozí vcházeli po špičkách, tiše, aby nerušili. Ten a onen přikládal na vatru. Vaternik byl plný do posledního koutu. A stále se ozývala vzdálená vřava veselky.
V tom dýmu bylo dobře. Vatra nejednoho uspávala a všechny hřála, všechny tulila."
To už jsem zbystřil a místo kýženého zdřímnutí našel další pasáž v Bernardu Rogerovi (Objevování alchymie):
"Oharky a popel ze svatojánských ohňů měly takřka všude pověst profylaktického prostředku působícího nejen na lidi, zvířata a rostliny, ale i na domy, které měly uchránit před bleskem. Každý se je snažil u sebe schraňovat nebo se je snažil rozsévat na své pole, jako by cítil, že v jejich práškovité hmotě je koncentrována neviditelná a blahodárná síla ohně.
Je pravda, že popel ze dřeva byl jediným známým prostředkem, jímž naše babičky bělily prádlo, aniž by to spojovaly s nějakou zvláštní pověrou; právě s jeho použitím se na venkově dvakrát do roka odehrávalo velké praní, k němuž byli často přivoláváni na pomoc všichni sousedé."
Trochu související knihou byla Znamení věcí s textem Jacoba Böhmeho:
"Na rostlině je květ poněkud narudlý a měňavých barev, má-li však vedle rudé také nádech do běla, je to moc Venuše, která do ní nějak zasahuje; když je však jen do ruda a tmavých barev s hrubým povrchem stonku a listu, má zde svůj příbytek bazilišek. Neboť Mars působí dým a Merkur uvnitř je jedovatý."
To už je trochu moc fantazie, raději nějakého současného vědce, třeba Sádla a jeho Krajinu!
"V tajze je (...) věčnost základem a vše dočasné je jejím atributem nebo zvláštním nedokonalým příkladem. Čas je dávno ochočen a smotán do spirál a kotoučů a trubek. (...) Čili do téhož lesa chodil mezolitický lovec a středověký osadník a Mácha a my. A obráceně, jediným lesem jde postava, občas zobne borůvku, a někdy je to mezolitik, jindy našinec. (...) Jednou ale kus lesa od blesku vyhoří do mrtě, to je ta obnovná fáze fénixe. Pod popelem se ukáže písek, na něm se všude uchytí borovice a všechny rostou zároveň, zpěv unisono."
I tady samá archetypální symbolika? Tak pojďme do střízlivé přítomnosti se sborníkem Antropocennosti (příspěvek Jana Turka):
"Jedním z nejnovějších trendů je pak pohřeb komprimovaného popela v kapslích vynesených do vesmíru."
Marná sláva, je to všude. Oheň se svým dýmem a popelem naznačuje, působí, udržuje pospolitost, přináší obnovu, vztahuje ke kosmu.
Jo a žánr čítanky se mi začíná dost zamlouvat.
Žádné komentáře:
Okomentovat