Ten přeryv trval mnoho let

Listování pozdního čtenáře

Jedním z důvodů, proč jsem vůbec blog v r. 2007 založil, byla snaha referovat o vycházejících novinkách, příp. vůbec knihách, které jsem zrovna četl.

Čtenářský deník považuju za jeden z výsostných žánrů, jenž stojí za pěstování (Cílkův Borgesův svět, o kterém jsem právě na počátku psal, to předvádí jasně). Četba přece není činnost zhola pasivní (tedy vlastně trpnost), čtenář se spolupodílí na životě textu, je jeho interpretem skoro tak, jak hudebník interpretuje notový zápis. Text na něj vznáší nároky, proměňuje ho, vybízí ho, aby se připojil, ať už v souzvuku nebo v kontrapunktu. Dřív se vydávaly knihy se širokými okraji, příp. s volnými listy, a očekávalo se přímo, že čtenář opatří text hojnými poznámkami.

Jasně, to se dá často kritizovat jako tvorba pouze sekundární literatury, jako reflexe reflexe, jako komentář ke komentáři, takhle odmítá značnou část filosofické tradice Zdeněk Kratochvíl v Alternativách (dějin) filosofie. Ale to už se týká spíš oficiálního vydávání takových textů, neznamená to, že se o ně vůbec nemáme pokoušet, dokud je to téma nějak živé.

Podobně je to s putováním krajinou. Jak jsem psal třeba u cestovní zprávy z Irska, měl by každý, kdo cestuje, být schopen aspoň něco z toho, co prožil, zachytit a zprostředkovat jiným. Sám to tak cítím, i pokud jde o roční doby, však tu mají svou vlastní rubriku. A vlastně bychom měli hledat vyjádření všeho, co potkáváme a na čem nám záleží. Co takhle reportáž z hostiny nebo pitky? Ano, i to už jsem udělal ... Skoro každé Velikonoce sem píšu o liturgii Tridua. A letmo má smysl zachycovat taky epizodické situace.

No a podobně jako jednotlivé popisy organismů postupně mohou skládat systém (nebo taky typologii, aspoň v eidetice), z dílčích pochopení knih může vyplývat jejich řazení. Významnou činností v životě intelektuála je řazení a přerovnávání knihovny, opakovaně, v různých fázích života, s novými přírůstky, které to mohou celé přestrukturovat, stát se novými krystalizačními centry, odsunout jiné knihy na periferii. Tohle bylo mnohokrát zmíněno v rozhlasovém pořadu Knižní pól, úplně jsem na něj zapomněl!

Proč jsem vlastně s reflexí knih přestal? Určitě tu hrál roli nedostatek času, nesystematické čtení - v knihách si často jen tak říkám, listuju, náhodně otevřu a zase odložím. Japonský pojem tsundoku se hodí i na mě, už kdysi dávno se mi rozevřely nůžky mezi tím, co bych přečíst chtěl, a tím, co reálně přečtu. Extrémních podob to nabylo za covidu, kdy jsem nedostatek jiného kontextu nahradil opravdu hromadami knih posháněných různě po antikvariátech. (Přitom ale opravdu potřebuju mít ty knihy kolem, bez nich bych byl vykořeněný.)

Něco jsem taky průběžně psal do své rubriky Zápisník zapadlých v našem školním časopise Gymplák, byť to tam byly spíš starší knihy než ty nové.

Mezitím věk knihy snad skoro skončil (jasně, skončil už několikrát, s požárem opatství ve Jménu růže, s vynálezem knihtisku, s nástupem počítačů, a teď tedy ve věku fragmentárních hlášek na sítích, videoklipů a AI, která za nás nejen píše, ale nejspíš i čte). Málokdo ještě čte a všechny texty jsou již staré; zapadlé.

Ale přec.