Plži, mlži, hlavonožci
Když Chesterton rozlišuje vtipálka od humoristy, mluví o muži, který vidí podstatnost věcí, a o tom, kdo vidí jejich nepodstatnost - toho hodnotí výš (G. K. Chesterton: Bernard Shaw. Praha, Václav Petr, 1926, s. 31).
(Metodická poznámka: V tomhle textu nechci řešit školu jako celek. Nezabývám se ani tím, nakolik učivo znamená školu - zda a v jaké míře má konkrétní učivo vůbec tvořit náplň vzdělávání, totiž jestli ve škole nejde nebo nemá jít o něco dost jiného; omezuju se na to, že když už ve škole konkrétní učivo máme, jak ho vnímat, jak k němu přistupovat.)
Vždycky s blížícím se koncem letních prázdnin intenzívně a s potěšením prožívám náladu "naprostého zapomenutí na učivo". Tehdy jednotlivosti probírané ve škole nejen neznám - tedy nemyslím na ně a úplně jsem zapomněl, že něco takového vůbec existuje ("jací žahavci?") - ale pokud se mi náhodou připomenou, vidím jejich marnost, považuji je za zbytečné, odlehlé, málem i škodlivé; směšné, absurdní. Proč by něco jako trepka, palisty nebo galenit mělo někoho zajímat? Proč by to mělo zajímat většinu lidí? Nikdo, koho běžně potkávám, na nic takového ani nepomyslí, nesetkává se s tím, v jeho životě to nehraje žádnou roli. Představa, že za zlatého podvečera přikráčím k rozjařené společnosti na terase a pohovořím k ní o houbách vřeckovýtrusných, zní zcela bláznivě. V tu chvíli rozhodně ani necítím, že takoví lidé jsou snad o něco ochuzeni, že by je takové znalosti činily lepšími, že žijí v iluzi blažené nevědomosti, která by se po náležitém poučení rozplynula.
Zároveň ale vím, že už za několik dní budu takové vědomosti sám sdělovat a že za nějakou nedlouho dobu ta pozdně prázdninová nálada nezadržitelně vyprchá a nenávratně zmizí a já budu hovořit o trichomech, proměně dokonalé a hladkém svalstvu a bude mi na nich záležet - a to minimálně dvojím způsobem:
1) Tak, že bych pociťoval jako ztrátu, kdybych nějakou takovou část učiva zamlčel. Každý učitel zná to dilema, co ještě říct a co už vynechat. Že by se děti nedozvěděly o ropuše zelené a hlístníku hnízdáku? To by byl vyloženě hřích! Hřích jak vůči těm dětem, tak vůči těm věcem! Ovšem, typická - a velmi lidská - chyba řady z nás spočívá v tom, že nutíme ostatním to, co známe zrovna my, protože k tomu máme blízký vztah: "Na ten film musíš jít, prostě musíš! - vyzkoušej ten recept, počkej, já ti ho napíšu, pak mi řekneš, jak ti to chutnalo! - rozhodně si přečti, co ten Dušek říká, je to důležitý, uvidíš, jak ti to změní život!" Filatelista chce mít z lidí filatelisty, milovník lokomotiv milovníky lokomotiv. "Vzácný exemplář, ochmýřený sosáček, nechte si kolovat!" Ale ono totiž na mnoha věcech skutečně je ledacos, co může vyvolávat nadšení. Jen najít míru pro ono sdílení. Nebo ještě jinak - jak říká myslím Šteffl, učíme to, co jsme se kdysi učili sami, a jen proto to považujeme za důležité. Jenže zase: je třeba zodpovědně rozlišovat mezi pouhou setrvačností, která lpí na zbytečném, a mezi tolik potřebnou kontinuitou, která zajišťuje vůbec identitu naší kultury.
2) Tak, že pociťuju jako výrazné selhání, když žák po opakovaném seznámení tu věc nezná. "Jak můžeš nevědět, co je to rosnatka! Představ si, on si plete trus s výtrusem! Já ti dám bodlák, to je lopuch! Želva není obojživelník, rok co rok mi to někdo tvrdí!" A ono to selhání skutečně je, protože stýkat se opakovaně s věcmi a stále je nepoznávat, to je agnózie.
Jen to chvíli píšu, už mám tendenci obhajovat své milované učivo před každým, kdo by mluvil o bezúčelném biflování (tomu pojmu se chci věnovat jindy), kdo by se mu nezasvěceně vysmíval, aniž by pořádně věděl, o čem mluví. Že prý není bezpodmínečně nutné znát dva tři příklady našich orchidejí a podnikat lze i bez toho ... no ano, ale je to nekulturnost!
No dobře, ale kam se poděla moje blažená prázdninová nevědomost? Byla snad pouhou iluzí? Trvám na tom, že ne, pociťoval jsem ji jako pozitivní a zcela základní; až mi zase na rok úplně zmizí, bude to ztráta. Ono totiž nejspíš platí obojí: jde o tu podstatnost věcí, ale ještě víc o jejich nepodstatnost. Ta je základnější, hlubší, svátečnější, nezbytnější, ta první se z ní znovu a znovu vynořuje (Anaximandros). Vědění je důležité, důležitější už je jen nevědění.
Své místo má obé. Měly by být ovšem v rovnováze. Nepoměr 10 : 2 je, zdá se mi, přílišný.
Prázdniny jsou nakonec skutečně příležitostí k tomu významnému: příležitostí k nedělání.
Žádné komentáře:
Okomentovat