neděle 11. října 2009

Zdeněk Kratochvíl: Filosofie mezi mýtem a vědou (Academia 2009)

Máme číst a psát učebnice?

Když jsem tehdy počátkem devadesátých let poslouchal Zdeňkovy přednášky a četl jeho skripta, netušil jsem ještě, že po téměř dvaceti letech budu téměř totéž sám vyučovat (pravda, o stupínek níž, na gymnáziu).

Tehdy pro mě po všech těch marxismech-leninismech znamenalo setkání s filosofií iniciační náraz a byl jsem vděčný za svou první učebnici, kterou Zdeňkova skripta představovala. Brzy vyšel i Störig, kterého jsem tehdy považoval za nudného, a Anzenbacher, který mi připadal úplně mimo.

Nevěřil bych však tehdy, že po těch dalších letech tu nebude celé spektrum učebnic dějin filosofie ... že když budu chtít studentům nabídnout něco jiného, než stručnou učebnici středoškolskou, budu jim muset půjčovat vlastní Kratochvílův text, protože nic lepšího nebo aspoň srovnatelného, pokud vím, v češtině není. Ta kniha je tu teď tedy v novém vydání - a byl nejvyšší čas. Zemi, která nemá ve vlastním jazyce solidně zpracované a obecně dostupné dějiny myšlení, hrozí kulturní krize. Nebo ne? Je to snad osvícenecký předsudek?

Kratochvílův text je však navíc přepracovaný a rozšířený. Velmi často právě v bodech, kde bych to čekal; téměř mi odpovídá na moje (dnešní) otázky. Nevím, jestli mě to má těšit (že na to "mám", že kladu ty pravé otázky) nebo naopak děsit (že ani po letech nejsem schopen myslet jinak než moji učitelé). Přepracování je příjemné a objevné; stejně si však cením toho, co všechno zůstalo - málokdo asi může být po dvaceti letech se svým textem spokojen tak, že ho z větší části znovu publikuje.

Nabízí se otázka, proč by měl vůbec někdo chtít psát učebnici - text, kde nelze jít do podrobností jako v detailní studii či monografii, kde je nutné zjednodušovat věci složité a nepřipouštět příliš mnoho pochybností a nejednoznačností, kde obor svého zájmu osekáte a zestručníte až k nepoznání ... a ještě víc: text, který vytváří dojem, že je jím téma vyčerpáno, že mu takto lze vyučovat, že se takto vyučovat má. Pro filosofii tyhle pochybnosti ovšem platí dvojnásob.

Běžnou odpovědí by bylo slůvko "přesto". Pokud vím o těchto omezeních, mohu přece jen napsat užitečný text, rozumný základ, který zájemci poslouží jako uvedení, jako odrazový můstek.

Vzácnější odůvodnění by však mohlo znít "ale právě proto!" Chesterton se něco nazdůrazňoval, že umění spočívá v omezení. Jestliže někdo pročte to nesmírné množství originálních zdrojů (tedy nedělá jen jakousi kompilaci z kompilací) a celou tu tradici po svém promyslí a uchopí, měl by udělat právě toto: sepsat svou interpretaci přístupně a srozumitelně, vejít ji do "malé formy", za jakou lze učebnici považovat.

Vlastně je takový úkol prubířským kamenem pro každého autora: neschovávej se za odbornost nebo zvládnutý styl psaní, ale vyjádři se stručně a jasně. (Docela si myslím o křesťanech, že konzistentnost jejich náboženství se pozná tehdy, když mu mají vyučovat děti; většinou z toho lezou nehorázná zploštění.)

Nakonec by mohl každý vzdělanec aspoň sám pro sebe sepsat, co považuje za základy svého oboru. Která jména tam řadí, která pomíjí, o kterých nic moc neví, jak chápe toho či onoho, jak by uměl jejich nauky zproblematizovat ...

Nejvíc by se mi líbilo, kdyby měla Zdeňkova knížka rozsáhlý poznámkový aparát typu "co se do učebnice nevejde"; např. zda váhal nad tím nebo oním autorem, co dřív chápal jinak, jaká alternativní řazení zvažoval, kterému užívanému klišé se vyhnul ... Protože tam takový aparát není, nezbývá, než klást otázky samotnému textu. Číst mezi řádky, ale vlastně i ze řádků.

Je takový text ještě učebnicí?

Jsem rád, že kniha přichází zrovna v době, kdy s výukou filosofie začínám; nepotřebuju ji ani tak jako příručku (byť i tuhle roli plní velmi dobře), spíš si užívám, že její problémy jsou i problémy mými.

Žádné komentáře:

Okomentovat