Psáno pod čarou (ponoru)
Prvním dojmem z knihy může být už setkání s jejím názvem. Ne, ještě nekupovat, ještě nečíst: nejdřív tu knihu po svém vymyslím. Hned se ve mně vyrojily kapky dopadající ve tmách na kámen; zurčící pramínky vody; čůrky prosakující skálou; potoky jako žíly země a mocný podzemní vodopád; propadající se tůň. Ač jsem tu knihu nečetl, už o ní vím všechno.
Tuhle možnost nabízejí zejména knihy ještě nevyšlé (oblíbená četba: ediční plány), ba knihy ještě nenapsané (čekání na sedmého Pottera bylo živnou půdou představivosti). Zvláštní možnost je to pro autory samotné: jednou tu knihu napíšu, říkají si, nosí ji v mysli, dotýkají se jí ... Jen některým je pak dovoleno skutečně ji napsat.
Takže byť jsem ještě neprošel svět (ani nohama, ani myslí) podle předchozích Cílkových knížek, na tuhle jsem se opět těšil. První pročítání někdy v září ale znamenalo lehkou deziluzi. Další cílkovina, asi sedmnáctá v řadě, takových už tu bylo ... hudba sfér a zlaté tabulky, indiánské vize a koptská novospiritualita ... najednou jsem chápal, proč to některé už moc neoslovuje. Pěkný, no - a co dál?
Poněkud mě utěšovalo odlišné barevné ladění: k podzemí patří černá: sytá a naprosto nesmuteční. Po vzdušném dýchání s ptáky a ohnivém ropném zlomu (Nejistý plamen) další kniha definovaná svou podobou živlově. Taky mě uklidnil další obecný rys Cílkových knížek, totiž že nejsou prokouknutelné hned na první pohled, nabízejí čtení různá, čtení zasutá; kdo ví, kolikáté bude to oprávněné. Odložil jsem tu knihu zatím.
A vytáhl jsem ji až po polovině října jako bedekr na malou školní exkurzi do Moravského krasu. Kvůli orientaci v terénu s sebou občas beru knížky pro turisty zavádějící; Slovenské rudohoří jsem takhle zkoušel procházet podle Cestopisu Mandevillova. Věděl jsem sice, že na počátku Cílkovy knihy je Býčí skála, ale to měla být taky jediná použitelná reálie: připadalo mi vhodné zejména konfrontovat vlhké skály našeho chladného podzimu s popisem vysušeného Egypta a Jeruzaléma a číst si orfické zlomky místo školních výkladů pro seminář z chemie.
Moravský kras jsem začal číst ne od podzemí, ale od lesa. Střídali jsme nazlátlé lesy habrové a sytě šedé a zelené jedlobučiny. Vnímal jsem neobvyklou přítomnost jilmu a babyky. Pamatuju si přebujelé lunarie blízko potoka a temné osladiče a sleziníky na skalách. Měl jsem radost, že se dostávám do krajiny čitelné nesnadno, čitelné v mnoha úrovních, průsakové, slibně mnohovrstevnaté, při vší skrytosti určité. Putování blokem sýra.
Orfea jsem vytáhl před Býčí skálou jen tak pro zpestření; abych studentům ukázal, že je obrázek taky v knížce. Tam na travnatém amfiteátru jsem se pustil do čtení ... a pokračoval v něm po cestě za soumraku, v hospodě v Březině, v přetopeném srubu, na půdě jeskyňářské kůlny a při ústí několika jeskyní; za denního světla i ve světle baterky. A stalo se: ta kniha a ta krajina se navzájem podporují; Kniha podzemních řek mi trochu pomohla vyznat se v krasu, kras se mi pak naprosto silně ukázal jako vstupní/výkladový klíč pro četbu té knihy. Od Býčí skály je do historického mediteránu opravdu blíž než třeba z letiště v Ruzyni. A ... možná i do současného.
To je tedy hlavní bod mého souhlasu s knihou: ona to má napsáno na přední předsádce, má tam polopatický návod k použití - vezměte a začněte u Býčí skály. Ověřil jsem vlastně jen, že návod funguje.
Obecněji to možná platí pro četbu vůbec. Za jeden z hlavních úkolů člověka literárního považuji nalezení vhodného kontextu pro každou knihu. Praktické cvičení: k vybrané knize nalezněte místo, kde se má číst. Místo, kde se má s četbou začít, a kde s ní skončit. Místo, kde má být přečtena jedním dechem, a místo, kde se v ní má letmo listovat. Nalezněte místo, kde měla být napsána, a místo, kterému se vzpouzí. Nalezněte místo, kde má být kniha čtena veřejně, a místo, kde má být bezděky ztracena. - Úkol pro čtenáře? Vlastně i úkol pro autora!
Podobně je třeba hledat knize i vhodnou denní a roční dobu, vhodné počasí a osvětlení, vhodnou polohu čtenáře (leže ve vaně, přecházeje semtam po místnosti nebo sedě vysoko na větvi?), volit hlas, jímž má být případně čtena, společnost, kterou by bylo třeba ke čtení shromáždit, přiměřený oděv a zejména, to už vím dávno, patřičný nápoj. (Od nápoje to vlastně všechno začalo, tohle pátrání po odpovídajících náležitostech mám od Hamváse, o jehož Filosofii vína jsem sem dosud napsat nedokázal; co on hledá pro různá vína, platí i pro knihy.)
Exkurze a četba skončily předčasně; Moravský kras jsem během pár hodin vyměnil za Harrachov a to se nemá dělat; z cesty se máme vracet - rovněž vhodnou rychlostí - nejprve domů a nechat cestu pořádně doznít. Odjet do Krkonoš znamenalo pro kras a Orfea hrubé přetržení, na něž jsem vlastně dosud navázat nedokázal.
V adventní noci, v tichu a vlhku, ve sklepě u jablek za náhlého odkapávání se k tomu vracím; jeden proud podzemní řeky se na čas vynořil.
Žádné komentáře:
Okomentovat