1989

Symbolika Malé listopadové revoluce

 „Řečním k výročí listopadu. (…) Že jde jen o nesnesitelný sebenafukující mýtus? Možná je naše tragédie v tom, že jsme si kunderovskou skepsí cestu ke scelujícímu novodobému mýtu zatarasili. Že se ještě nenašel žádný Homér.“ 
   (M. C. Putna: Kniha Kraft, parafrázováno popaměti)

   „Zeptal se ho nakonec přímo, zda přišel do Judeje kvůli své práci. Justus přisvědčil. Josef potěšen poznamenal, že také on si pro své dílo slibuje nemálo z atmosféry země, z jejích barev, z jejích lidí i z její řeči.
   Ale Justus jen sevřel tenké rty. On si nepřišel pro náladu. Hledá prý materiál, prohlásil suše, čísla, statistiky. A Josef byl roztrpčen.“ 
   (Lion Feuchtwanger: Synové. Praha, 1962, s. 331)

   17. listopad je pro mě existenciálním svátkem, připomínám si ho každoročně, ale až dosud hlavně soukromě – vím o něm, ale nevyhlašuju to do světa. Letos ho ale prožívám silněji, znova ty události cítím, docela blízko, kdepak čtvrtstoletí. Jsem v tom sám?

   Nebudu tu analyzovat příčiny a dopady, ale po způsobu starců vzpomínat, útržkovitě, na to, co se vybaví, na obrazy, hlasy, vůně, pocity. Působení archetypů se neomezuje na racionální stránku věci. Přesto se zároveň pokusím o jisté uspořádání, o jakousi symbolickou mapu revoluce.

   Píšu revoluce, i když to dnes vidím hlavně jako kolaps. Ono se to nevylučuje: být vločkou, která lavinu strhne, a vločkou, která jí je unášena, je možné zároveň. Rozhodně jsme se na tom podíleli – a věděli jsme, že to nemáme ve své moci.

1) Doba

   Konec listopadu a prosinec – nejtmavší doba roku. Když vzpomínám na Listopad, nevynořují se mi scény za denního světla, ale večerní a noční. Přes den bylo šero, smrákalo se brzy, na Václavák se chodilo až po práci. Probdělé noci, spalo se sotva pět šest hodin denně, nebyl čas.

   Ve tmách různá světla. Obyčejné pouliční osvětlení – ale jak pohádkově tenkrát v té euforii působilo! Zářivky v budovách univerzity, psalo se a schůzovalo při umělém světle. A svíčky, svíčky v rukou, svíčky na zemi, nánosy vosku jako na poutních místech.
   Ta absence přirozeného světla zvýraznila divadelní či karnevalový ráz revoluce. Jako by to byl právě natáčený film ve světle reflektorů. Jako by to byla generálka, kde se najednou řekne, že není čas, ale jede se naostro.

   Snad proto ostře zapůsobily komediální rysy situace: byl to jeden nekončící happening, tragédie se obracela ve frašku, když se vládnoucí postavy kácely jako loutky.

   Proto snad i (tehdejší i dnešní) obvinění z kýčovitosti, jako by to celé bylo příliš krásné, nainscenované, efektní, líbivé. Jako by divadelní pravda nezačala být pravdou, když se role z postavy najednou nedá svléknout jako kabát …

   Když světla ve tmách, pak advent. Svíčky v rukou, pití v kelímku, pára od úst, kroky po dláždění – a v tom šeru se rodí a přichází něco nového.

   Listopad/prosinec – a tedy Štír/Střelec. První dny v pronikavém a nebezpečném znamení Štíra – masakr na Národní, osobní riziko těch, kdo začali a šli do toho po hlavě, strach, že už jedou, že už nás seberou. A následně pak barvitý ohňostroj nápadů, který patří k ohnivému Střelci. Namátkou charakteristika z webu horoskopy.cz (ne že bych zrovna tenhle zdroj bral jako autoritativní): „Ohnivé znamení Střelce vyniká svým idealismem a upřímností. Jeho zrozenci se dívají do dálky za velkými ideály a jejich život bývá aktivní a dobrodružný. (…) Důležitá je svoboda. (…) Touží po pravdě a poznání.“ Sedí, ne?

2) Místa

   Kdepak, Listopad nemohl proběhnout kdekoliv. Bylo podstatné stát právě na určitých místech, dojít tam snad i navzdory zátarasům, obsadit je a znovu a znovu na ně přicházet – a jim už je nevydat!

   Albertov, nečekaný začátek, prostranství/ulice pod svahem, místo zrodu a pro nás z PřF i centrum stávky, tam se rozdělovaly úkoly, hlásila odezva z terénu, tam později probíhala i setkání s osobnostmi (vybavuju si Jana Petránka, který mluvil o Sovětském svazu, a Jiřího Stivína v neodmyslitelné kšiltovce).

   Národní, místo, které zažehlo jiskru. Vlastně k tomu přišlo náhodou, když represivní složky nechtěly pustit průvod dál do centra – a tím ho dostaly věru na pravé místo. Tam se zastavil průvod – a rozběhly dějiny. Národ sobě.

   Václavák, ovšem, zpočátku jen kůň nahoře, ale později celý prostor. Právě tam směřoval průvod již v pátek. Dostali jsme se tam pak v dalších dnech. Agora, centrum města, centrum země, naše náměstí.

   Je naopak zvláštní, jak malou roli sehrálo náměstí Staroměstské. Snad pro spojení s únorem 1948? Snad proto, že nebylo vnímáno jako naše, ale jako atrakce pro turisty? Možná škoda; kdyby bylo ono pociťováno jako centrum, prolnula by se naše tradice s tradicemi snad až středověkými.

   Letná, je nás už mnoho, Letná denní, Letná jako jedna veliká pouť. Svoboda netísněná domy po stranách.

   A Hrad? Snad na počátku - nevím, jestli to byly fámy nebo fakt, že průvod z Vyšehradu chtěl přejít mosty a „dobýt“ Hrad a že byl přitom zastaven. Tam se ale nedemonstrovalo, tam pociťují plebejští Češi jistý ostych; na onen mýtický, pohádkový Hrad už netáhly zástupy, ale byl tam vyslán panovník. Demonstrovalo se u Václava, ale i tam šlo o Hrad.

   A pro mě naše milovaná Viničná 7, konkrétně učebna Fotochemie v přízemí, popsaná tabule, cyklostylované letáky, záplava jídla od štědrých dárců, spacáky na zemi. Tu jsme v pondělí obsadili a do konce roku nevydali.

3) Lidé

   Bylo to trochu jako sledovat apoštoly na orloji. Kaleidoskop jmen a postav. Jména skandovaná v průvodu mi byla často neznámá – kdo to je Devátý? Ve škole se o něm neučilo … Za pochodu jsme je poznávali, přes noc se stávali miláčky davu. Disidenti, herci, studenti – zvláštní trojkombinace na hraně intelektuálního světa, reprezentanti jisté nezajištěnosti, neukotvenosti, otevřenosti.

   Vzpomínám na svoji počáteční nedůvěru k Václavu Havlovi, indoktrinace Rudým právem byla příliš silná – vždyť je to přece kriminálník, ne? Jeho bručivý hlas a jistá nabručená razance vedly k tomu, že jsem ho snad přes týden vnímal odlišně než potom, kdy vyplula na povrch jeho ostýchavější tvářnost. Na prezidenta jsem nejdřív podporoval Dubčeka, to byla přece ta lidská tvář osmašedesátého. Jen s nechutí jsem se nechal přesvědčit – ale nelituju.

   A lidi na fakultě, vlastně už si moc nevybavuju, kdo tam byl a kdo ne, ale hlavně asi tam byl začátek mnoha dlouholetých přátelství.

4) Moc slova

   To je hodně výrazná věc. Oproti normalizačnímu ptydepe najednou čeština, která něco znamenala. Měli jsme slzy v očích, že můžeme veřejně slyšet věty, které jsme v životě neslyšeli, které něco znamenaly, které konečně nebyly frázemi.

   Od začátku slovo. Projevy na balkóně. Zvláštní vydání novin. Letáky. Prohlášení. Stanoviska. Transparenty. Plakáty vylepené po celé zemi. Nikdy slovo nemohlo tolik změnit, nikdy tolik neznamenalo, nikdy mu nebylo tak lačně nasloucháno.

   Matně se mi vynořuje noční scéna. Kdosi vydal letáky, že studenti podporují na prezidenta Čestmíra Císaře. Nebyla to pravda, zástupci stávkujících studentů vyjádřili podporu Havlovi. Ale pár tisíc takových letáků mohlo lidi výrazně ovlivnit; studenti tenkrát měli obrovskou autoritu. Došli jsme tedy ve skupince pro ty bedny s letáky, že je dobrovolně rozneseme – a schovali jsme je do sklepa. Taková sabotáž sabotáže.

   Nebo, už v prosinci, jdu po Starém městě a tu fronta, dlouhá, nedočkavá. Toaleťák? Cukr? Banány? Ne, exilová literatura právě dovezená ze Západu. Každý, kdo se po dlouhém čekání dostal dovnitř, si mohl koupit maximálně pět knížek. Jak mezi nimi vybrat? Ta jména ani názvy mi tenkrát nic neříkaly, jak by mohly?

5) Písně

   To souvisí s onou divadelností, karnevalovostí. Dodnes, když gympl hraje představení k 17. listopadu, písně nemohou chybět. Od začátku, už od Albertova. Kryl, Hutka, Kubišová, Spirituál Kvintet … Kdybych měl vtěsnat Listopad do jediného střihu, tak Modlitba pro Martu pod pouliční lampou – a první sněhové vločky.

   „My jsme ta veselá revoluce, písničky jsou naše rezoluce, slova jak květiny vzešla z pravdy, píšeme dějiny už doopravdy,“ zpíval … aha, Ivo Jahelka koukám, já měl až dodnes pocit, že to byl Pepa Nos. Každopádně to vyjadřuje náladu v zemi, kde „zakázali hrát a zakázali zpívat“. Po návratu krále se – jako v Pyšné princezně – už zpívat smělo. Internacionála už nebyla povinná a hymna byla zase naše.

   Komunismus jsme tehdy nejspíš uzpívali, odzpívali pryč.

  Asi tak. Hraje to všechno trochu dohromady? Nevím, jak jinak vyjádřit tu přelomovou dobu, kdy se všechna přání splňují, věci se mění ze dne na den jako mávnutím kouzelného proutku, místo normalizačních šedých dnů přicházejí požehnané rozzářené noci.

   Občas se objevuje názor, že revoluce, byla-li vůbec revolucí, proběhla polovičatě, že jsme měli některé ideály prosazovat radikálněji. Uvažuji o tom, ale nemyslím si to. Neprosadí-li se ideál sám, je pro něj zhoubné pomáhat mu mocenskými prostředky, tím se mu spíš ublíží; nejsme jako oni. Vůbec byla revoluce křesťanská víc, než se mi tehdy zdálo – pravda a láska jsou přece i centrálním poselstvím evangelia. Tím nemyslím, že revoluci táhli jen křesťani a že by to nekřesťani měli konečně uznat. Naopak: revoluce přinesla autentické křesťanské chování většiny – a měli by to uznat křesťané. Uznat to, že jde stále o tutéž tradici.

   Ale ještě na něco jsem si vzpomněl. Ono nás vlastně na fakultě tolik nebylo. Čtvrtina, možná třetina. Mlčící většina se tenkrát vypařila do závětří domovů a hezky stranou si počkala, co bude. Nechápal jsem: jak u toho můžou nebýt? Jak si to můžou nechat ujít? Pak se zas vrátili. V lednu se postupně objevili, jako by nic.

   A taková mlčící většina ve většině dob převažuje. A hlásí se o své. A dusí a tlumí. A volí a nechává se volit. A nechává si ujít to podstatné. A zacloní to podstatné i ostatním.

   Jenže ono to podstatné je mocnější a čas od času se vynořuje samo, nezváno. Stačí vnímat.