Letošní zpráva o vzkříšení/stavu světa
Letošní jaro je mimořádné: navazuje na zimu, která téměř nebyla. Teplo, vlídno, meteorologické rekordy, všechno kvete o pár týdnů dřív; posunujeme se do Mediterránu?
Půst a Triduum jsem odbyl, totiž neponořil
se do nich naplno. Hlavně pro pracovní zaneprázdnění, ale částečně i proto, že
jsem si chtěl vyzkoušet, zda vede k novému roku jako plnoprávná i cesta vegetativní.
Koncept cesty generativní a vegetativní už pár
let promýšlím, asi to tu už někde zaznělo. Generativní je cesta přelomu:
abychom mohli s Kristem vstát, musíme s ním zemřít. Semeno
nezemře-li, nevydá plodu. Loňský rok je mrtev, žijeme letošek.
Vegetativní
cesta je méně vyhrocená, kontinuální, navazující: vyrůstáme z loňských
kořenů, nové listy vypučí na starých větvích.
Takže jdeme na vigilii Vzkříšení bez
předchozí přípravy, není-li přípravou úmorné opravování písemek, korektury,
psaní textů pro projekty, přihlášky, cesťáky a reportáže z akcí.
Ubývající měsíc dosud zářící, nad stromy a
potom mezi nimi. Nad lukami jen lehoučký stříbřitý opar od řeky. Zvuk vody
v řečišti svěží, jako by to bylo poprvé. Vzpomínám na Chestertona: „Neboť sama voda byla umyta.“
V aleji leží u kmene stromu cosi temného,
velikosti lidského těla, ale bez přesného tvaru. Bezdomovec, opilec, kabát,
trup (golem)? Pod vlivem mého zkoumavého pohledu se z té věci stává černý
igelitový pytel, mrtvola v něm však chybí. Prázdný rubáš?
Vlaky jedou od východu na západ, od západu
na východ, náklaďáky bez oken, bez světel, kovově rachotí, valí se
nezadržitelně a slepě, ať se valí. Jeřáb dosahuje až k nebi: Jákobův
žebřík? Leda deus ex machina by tu
mohl sestupovat.
Ptačí zpěv vnímám až před městem, až ve
městě. Vigilie u nás začíná v zahradě vedle kostela. Coby biolog jsem
naučen zahradami pohrdat: pouze umělé proti původnímu, autentickému. Udržované
vůči autonomnímu, svébytnému. Zkrocené vůči divokému.
I tu se zračí roztržka mezi sciences a humanities. Přitom by se právě v zahradě mohly setkat. Natura a cultura jsou tu v souladu, ba zahrada je prototypem pěstění
přirozeného.
Zvuk vlaku sem nedoléhá, uzavřenými stěnami
stroj neprojede. Veliké ticho,
v něm kroky, dech, praskot ohně, zpěv ptáků. Jsou to titíž jako na hoře Olivetské
vyšebrodského Mistra? Splývají mi tři zahrady v jednu: zahrada Eden,
Getsemany a zahrada kolem hrobu, kde Maria potkala kohosi jako zahradníka.
Jde to vegetativně. Oheň už rozžehnut a
s příchodem zástupu jen rozdmýchán, stará známá posloupnost čtení, zpěvů,
liturgických úkonů, vzývaných světců. Jde to i tak, byť asi ne vždy.
P.S.
Když zazněly zvony, žena doma otevřela okno, slyšela. I tu soused spustil
křovinořez. Takový způsob zahrady jsem na mysli neměl.
V Pondělí
velikonoční, na zahradě.
Žádné komentáře:
Okomentovat