Štědrý den

"Ten den, co listí vítr z města svál ..."


   Můj oblíbený blogger Ján Markoš kritizuje situace, kdy od umělých hranic očekáváme, že se objeví nějaká zásadní opravdová změna - za hranicemi budou trávníky úplně jiné, neděle se bude jasně lišit od jiných dnů. Podle něj jde o pouhé iluze. (To je ta protestantská askeze: popření moci věcí, míst a dob; o ní jindy.) V tom s ním nesouhlasím.

   Co tedy Štědrý den? Poznal bych ho, kdybych se probudil a nevěděl, kolikátého je? Liší se nějak zřetelně od jiných dnů? Jak to poznat, jak to vykázat?

   Odmalička mi přišel mimořádný právě tím, že se napohled opravdu nic nedělo. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží ten večer. kdy se za oknem objeví světélko, zazní zvonek, zavoní stromek a všechno se promění. Pokud byl Štědrý den jaký, tak syrovější, provizornější, pustší než dny jiné.

   A o to právě jde, to jsou základní rysy toho dne. Bezčasí, které nic neslibuje. Zbytkové dění, které nikam nesměřuje. Ticho, kde se něco stane zničehonic.

   (Jasně, že se teď podobám paranoikům, co na otázku po vlastnostech mimozemšťanů, které nikdy nikdo neviděl, odpoví, že jsou neviditelní a to že je pro ně právě příznačné. Doufám, že se od nich liším snahou rozhlížet se okolo sebe a pochopit.)

   Došel jsem do města a zpátky. Pomalu, beze spěchu, pěšky. Cesta zablácená, ořezaný pahýly a vedle svazky větví, opuštěný staveniště, vykopaná jáma na stromky, vítr nevlídnej, lidí pomálu, zato ptáci: majestátní dravec ve větvích a prchavě přelétající hejno drobotiny v keřích. Když lidi, tak jednotliví, opoždění cestující s batohy, dodatečné nákupy toho, na co se zapomnělo.

   Nejspíš tak ještě listopad, ale už to není listopad: to listí na dlažbě se tam válí dávno a ztratilo všechno kouzlo. Ale ani předzvěst jara; ani sebemenší. Slunovrat? A kde jste o něm slyšeli? Kdo postřehl obrat ke slunci, kdo touží po jaru? Světlo nebude. Kozoroh se lhostejně chytil koštěte a nelidským dechem ze skal smetá po náměstí zbytky.

   Město dokoledovalo, dodudlajdalo, vítr cloumá uvolněnou výzdobou, konečně pravý advent. Ticho - a náhlé zvuky, trčící, nesouvislé, beze snahy zalíbit se. Pneumatiky osamělého auta hrkotají po dláždění jako kočárová kola, kroky znějí pod podloubím, i moje kroky. Dveře bouchnou a utichnou. Vítr tam žene prázdnou krabici, kartón cvaká po asfaltu.

   Není to apokalypsa, není to doba pochmurná, ti nemnozí se těší, občas se objeví úsměv. Pořád ale jednotlivosti,  hlasy nesplynou do chóru, mezičasí, předčasí.

   Za závorama projíždí vlak, nejspíš letos poslední. Pak už mi zbývají jen ty kroky, kroky domů. Zkouším zpívat různé adventní nápěvy, polohlasem, zkusmo, ale i ony mi končí uprostřed slova, i je odnáší vítr. Zbývá mi jen monotónní melodie: "Byla cesta byla ušlapaná ..."

   Může do něčeho takového přijít světlo, slovo, dítě, Bůh? A kam jinam?

   Jdu a tiše si zpívám.