Střelec

Jezdec z neznáma

   „Legolas vykřikl velikým hlasem a vystřelil vysoko do vzduchu svůj šíp; ten zmizel v záblesku ohně.“

                    (J. R. R. Tolkien: Pán prstenů – Dvě věže)

   „ ‚Pst!‘ řekl Frodo. ‚Myslím, že slyším kopyta.‘“

                   (J. R. R. Tolkien: Pán prstenů – Společenstvo prstenu)

   „Podivný kentaur. Ale jak cválá!“

                    (L. Anninskij v doslovu k Ajtmatovovu Popravišti)

   Rok co rok začínám s adventem uvažovat o dobách, jejich povaze, střídání, pravidelném ročním chodu. Je to logické; přelom církevního roku k tomu přímo vybízí. Zároveň je však advent tak výrazným jevem, natolik poutá pozornost, že mi zastírá jiný podstatný přelom: přechod Slunce ze znamení Štíra do znamení Střelce. Podobně pak Vánoce zakrývají počátek Kozoroha.

   Letos jsem se většinu podzimu pro zaneprázdněnost neměl vůbec čas dobám věnovat a neustále odsouvaná moréna pozapomenutých úkolů mi zakryla i jindy výrazný čas dušičkový. Právě proto ale, když mám teď konečně kdy, využívám příležitosti a vstup do Střelce si nenechám utéct.

   V každé výrazné typologii máme sklony určité typy přeceňovat a jiné podceňovat; prostě proto, že některé jsou nám bližší, chápeme je zevnitř, rysy jiných snadno přehlížíme. Já to dosud nemám vypořádané hlavně s Vodnářem, ale Střelec je nejspíš druhý na řadě. Teď je tedy příležitost se s ním poprat.

   Ocitáme se ve tmách. Dny krátké a zšeřelé, noci dlouhé a matné, to všechno navíc bez naděje na obrat. Kdyby už aspoň přišla zima, kdyby přišla nějaká změna, ale tohle je soumrak podzimu, sklonek samého času.

   Slunce zmizelo z oblohy. I v tom krátkém dnu je příliš nízko a hlavně za šedou clonou mraků, tedy jestli tam vůbec je, jestli samo nezhnědlo a neleží smáčené s posledními listy. Prý bylo spatřeno daleko na jihu, s bolavýma nohama a uzlíkem přes rameno. Drama předchozích plískanic vybledlo do neurčitého pošmourného přítmí. Sama obloha zmizela.

   Ani země na tom není lépe. I ta se nám pod nohama vytrácí v šeru. Oblouk podzimu se zažloutlou trávou, závějemi barevného listí, žhnoucími spadanými plody, pavučinami, jíním, deštěm smáčenými klacky a blátem, které to vše postupně převrstvilo, doznívá až k holé zemi. Ta tu není bělavě na kost obnažena, ne, matně překrývá minulý rok svou nezřetelnou přítomností, přítomností bez budoucnosti.

   Někdy, jako letos, zůstává beze změny, beztvará, měkká, vlhká, hutná; jindy, zastižena holomrazem, tvrdne, křupe pod nohama, tvoří přimrzající hroudy, ztěžklá na kámen. Kam se, ptáčku, kam schováš? Jestli sníh, tak pár vloček, podobně beztvarých, poprašek, co tmu neprozáří.

   „Umrzlé hrudy zarudlých měkkot, do temna hnědé ouhory, vybledlá luka i stráně zasmušily se v tupém, zkaleném světle zatažených nebes; a lesy černaly. Šedá oblaka visela nízko a bez hnutí. Mráz ulevil, ale všude tesklivé ticho, plání i dolem, a ve vzduchu mrtvo, ani hlasu. A přece jako by se něco dálo, jako by mělo něco přijít.“

                                                                      (A. Jirásek: U nás I - Úhor, začátek kapitoly 22)

   „Dnes byl poslední den. Naposled podzimní Země skvrn. Na stromech v zahradách jsou větve některé již holé (…), nebe už neodpovídalo.“

                                   (J. Sádlo: Prázdná země: Listopadová část roku. Dauphin 2007, s. 11)

   Podobně doběhl cyklus vegetační. Oblouk od jarního výhonku k podzimní zralosti se uzavřel, stonek ztvrdl, listy opadaly, květ je jen vzpomínkou. I kořeny dole usínají. Kdybychom popisovali rok jen skrze rostlinný růst, museli bychom se teď zhruba na čtyři měsíce odmlčet. Třetinu roku se nad zemí jakoby nic neděje. Jenže je tu plod.

   Plod je od počátku povahy ohnivé. Plamen nového života, zažehnutý během minulého roku, plane o to silněji, o co zbytek rostliny pohasíná. A zde se odděluje. Stopka povolila a on, nyní už samostatný, leží na zemi, ale není jí dotčen, jako kámen leží na cestách a může být sebrán. Mizí z dohledu, se sluncem odchází pod horu; hluboko v podzemních sálech kutálejí se zlatá jablka.  Přicházejí i do našich domovů: jsou to plody, co přináší Mikuláš s anděly; voní na ošatkách. Zavřete dveře, to podstatné je už vevnitř. Cyklus rostliny pokračuje pod zemí a pod střechou.

   Střelec přichází po Štíru. Co přinesl Štír: dramatické zmizení Slunce. Opadávající listy a holé větve. Podzimní lijáky máčející zemi. Rozbahněné cesty. Mlhy se vší neurčitostí téhle doby. Přirozenost, co se ráda skrývá. Dušičky s propojením světa a podsvětí. Inventuru nejen na pracovišti. Bezedné ponory do hloubek navršených sedimentů. Konec světa se vší parádou. Jáť jsem pochmurný žnec. Pod Marsem je to poslední bitva.

   Následující znamení přináší jak návaznost, tak obrat. Návaznost spočívá v tom doběhnutí podzimu do konce, konce už ne dramatického, ale bezvýznamného; už se zkrátka nic moc neděje. Takový konec světa, kdy to přestává být zajímavé, cesta nekončí na skále nebo v propasti nebo v bažině, jen tak nějak zachází do tmy – a proč bychom tam ještě chodili? Měl jsem sen, byla tam taková nějaká chodba a asi někam vedla; a dost možná ani ne daleko.

   Obrat vidím v odvratu od zasmušilé podzimní neurčitosti k rozverné vyostřenosti. Od vegetativního ke generativnímu. Od kontinuity k oddělenosti. Od přirozeného k umělému, totiž kulturnímu.

   Zmizelo slunce, zažehly se lampy. Oheň je uhašen, krb vymeten, zapalte svíci. Stín se rozprostřel po celé zemi, jen vevnitř, ve stínovém divadle na stěně při svíčkách jsou stíny ostré.  Dokvetlo dušičkové kvítí, zcela mimo čas pokvetou ve váze barborky. Opadaly stromy, zůstaly plody. Pozapomenuta je země, výrazně se rýsuje dláždění. Vytratilo se nebe, zůstala nebeská světla. Listopadový vítr je svál z oblohy, Střelec je znovu rozprskl jako ohňostroj.

   Ve snách barevné květy. „Čím tmavší je v tu dobu svět a čím méně v něm zbývá z předchozího roku zjevného, tím jasněji a výrazněji se přede mnou rostlinné motivy objevují. (…) Nejenže ve tmě květ nejlépe poznávám; právě ze tmy on sám vzniká. Nejenže v jeskyni o světle sníme, ona je pro jeho příchod zvláště příhodná!“ napsal jsem v textu Nascitur purpureus flos (zveřejněno jako PFko).

   Co je společného Slavnosti Krista Krále a adventu? Ta vydělenost; zásvětnost či mezisvětnost. Panování nad světem - a očekávání před světem. Zlato koruny a zlato plamene svíce. Divadelní povaha scény. Totéž jsem psal o revoluci.

   Ve tmách jsou oddělena světla, barvy, postavy, zvuky. Mihne se světélko za záclonou, zazní kroky, netlumený hlas, na schodišti se rýsuje muž, klepání na okno, šlehnutí metličkou, zaštěknutí psa. Na hlavě klobouk, rohy, zobák. Jako v pohádce a jako ve středověku se ocitáme tam a zase jinde, bez přechodu.

   Střelec je třetím znamením ohnivým: po jiskře Berana a plameni Lva tu srší prskavky. Nejde jen o to, že ten oheň je pohyblivý a že je ho hodně, jde i o to, že je bezkontextový, nezávislý na pozadí, a že ho umíme zažehnout. Neuvažujeme, zda se ohňostroj hodí ke krajině. Střelec je Kejklíř, je to pyro-technik, jeho oheň je dovedností.

   Jakkoli by se k němu mimořádně hodily střelné zbraně pro své hlasité rány a výrazné záblesky, Střelec je především lukostřelec. Jeho šíp je tak konkrétní, jak jen může být, jeho hrot v mlhách nezmizí. Směřuje vždy vzhůru, poletí drahou hvězd. Viděl ho však kdo letět? Jako plamen je vždy namířen – a na tom je dost. Ohnivý šíp nepotřebuje teprve letět; již nyní plane. Letící šíp stojí.

   Vnitřním živlem Střelce je země; to ona mu dodává na konkrétnosti? Šíp je tu díky ní hmatatelný. V Beranu dodala voda ohni plodnost, životodárnost; ve Lvu ho vzduch rozdmýchal a žhnoucí zrno vysušil. Zde ho země ukotvuje, usazuje do klece lampy, je to oheň vykovaný, s výraznými hranami, přes všechnu eruptivnost ukázněný. Básník může vystřílet na sta šípů, ale každý odděleně, ve zvláštním verši, zřetelně tvarovaném.

   Nápad, který stojí za rozpracování (resp. už jistě rozpracován je, jen to někde najít), by spočíval v tomhle: interpretujme jednotlivá znamení mj. i skrze symboliku různých částí těla, které mohou k věcem zaujímat různé základní vztahy. Zkusme to: ruce střelce svírají luk a šíp, pracují s napětím, samy bez pohybu jsou u zrodu pohybu; jsou tím zaneprázdněny, nemohou se vstřícně otevřít, být naplněny vodou, podány druhému, ukázat směr. Jsou to ruce ozbrojené.

   Nohy? Střelec si neopatrně vyšel bosky a jeho chodidla trochu trapně pleskají po kočičích hlavách … ne, ne. Žádná chodidla, jsou to kopyta, co tu zní. Klapot ze tmy, útržek pravidelného rytmu, náhle začne, náhle přestane. Jiskry vykřesávané z kamenů, když přejde v cval. Rozletět se do dáli po zmrzlé zemi!

   Oči … nevím. Mít oči otevřené, aby se dalo mířit na cíl, aby právě z nich vyšlehl pohled jako plamen, jako paprsek, jako šíp. Láká mě ale představa Střelce s očima zavřenýma, vždyť na co mířit ve tmě, teprve šíp udá směr, šíp vystřelený nazdařbůh. Nebo možná oči zakryté plátnem, je to Bystrozraký, kdo spatří klenot v nitru skály.

   Pod kopyty puká země, pod upřeným pohledem skála. Stíny na stěně přecházejí v praskliny, dveře skřípou pod úderem vyzáblých kotníků. Trhliny v zemi, pukliny mezi světy, škvíry mezi časem a časem.

   Na svět prý tudy vyjíždí podzemní vojska. Těch adventních obcházečů, ometačů, Lucek, Percht a Brůn, Ambrožů a Mikulášů, skřítků a skřetů, zůstávají venku, za oknem, ale občas na něj zaklepou. Střelec je patronem fantasy, ani se tu za to podezřelé slovo nehanbím.

   Střelec je lovcem na honu za vysokou. Drobná zvěř zalezla, tahle honba necílí na vrabce, tohle je štvanice na větší kořist! Uhněte raději z cesty, jeho smečka se neodchýlí, bez oddechu se žene tmou. „Nejstarší elfské písně, jejichž ozvěnu si dosud pamatují na Západě, vyprávějí o stínových přízracích, které chodily po kopcích nad Cuiviénenem nebo náhle přelétaly přes hvězdy,a o temném Jezdci na divokém koni, který pronásledoval ty, kdo se zatoulali, aby je lapil a pozřel.“ (J. R. R. Tolkien: Silmarillion, 1992, s. 44)

   Ptáci oněměli nebo odešli za sluncem, po svých. Vítr odkulhal ještě před nimi. Kdepak, ani živáčka, protože ta kopyta a postavy, to živáčci nejsou, ti mlčí. Nebo to byly hlasy, co se ozvalo zpoza rohu? Už zase slyším jen zatlesknutí.

   Co si vyprosit venku: rosu shůry. Aby lhostejné nebe zase začalo odpovídat. Aby se země zase otevřela, ne skalnatou průrvou, ale každým pórem přijímajícím vláhu. Aby byl obnoven vztah, kdy na volání odpoví volání a ne ozvěna. Aby zlatý déšť dopadající shora nebyl krupobitím šípů, ale životodárných kapek.

   Voda, která stejně jako vzduch v symbolice Střelce chybí, mi v tu dobu přináší úlevu, záchranu, uzdravení. S rozkoší vnímám kapky deště, když prorvou to zatuhlé bezčasí. Vycházím na dvorek do neprůhledné černoty a nechávám si crčet čůrek ze střechy na obličej. Možná je to moje soukromá račí vzpoura proti Střelci, možná ale je to stále jeho dílo: oddělovat vodu do kapek tak jako odděluje oheň do světel; nechává je vyniknout. – Co dělá se vzduchem, nevím.

   A vevnitř? Tam září světlo jeho lamp dostatečně, tam se jeho kejklířství projevuje v celé kráse. „Zavřete dveře na petlice! Zhasněte v domě všechny svíce,“ ale pak je zase (postupně!) rozžíhejte, představení začíná.

   Velmi vhodnou činností pro tuto dobu je pečení cukroví. Je barevně i chuťově pestré, tvarově výrazné, svou rozverností připomíná dětské hračky. Koření z velkých dálek v malých sáčcích, formičky, žár trouby – kuchaření zkřížené s keramikou. A vůně! Světla, zvuky, předměty oddělíte; vydělte však vůně z celkové směsi! Částečně to jde, ale výsledný vjem tím jen získá. Nebe a zemi venku spojí jen zlatá rosa; stěny a lidi uvnitř spojí vjedno vůně.

   Hodně jsem se nauvažoval o vhodném nápoji. Jistě, víno je nápojem univerzálním a mladé, svatomartinské podtrhne prostotu skloněného roku. Později pak svařák u stánku, barva, světlo, koření a chuť v jednom.  Dovolím si však být výstřednější: ovocný čaj! Ne sáčkový, ale ten kusový, pestrá směsice plodů, květů, větviček, tvarů; nebát se toho, co dozrálo! Necedím ho; lžičkou, ba i prsty vyjídám rozmáčené kousky, ještě horké, vysávám z nich šťávu; skořice na jazyku štípe, jablko chladí. Vhodným nápojem pro dobu Střelce je kompot.

   Vládcem Střelce je Jupiter – a to je planeta, se kterou si vím nejméně rady; mám v sobě vžité obavy, podezření z moci a vlády, panování v plnosti. Příliš dlouho jsem se (tak jako S–stratégové) ploužil skrytými bočními cestičkami; stydím se vcházet hlavním vchodem a vstupovat do světel ramp. Je však čas i jej integrovat, je čas dorůst.

   Napsal jsem o době Střelce, jak se mi ukazuje v kraji, kde žiju. Astrologická tradice ovšem pochází z Mediterránu; je možné ji takhle přenášet? Tam přece lukostřelba, dozrávání plodů, kapky rosy nebo rej plamenů znamenaly něco trochu jiného, byly spojeny s jiným během počasí, jinými vjemy a představami. Tohle je vlastně Střelec psaný na okraji země Lva zrozencem znamení Raka; existuje něco jako geografická astrologie zohledňující ráz jednotlivých zemí? Proč ne? Domnívám se, že lokální perspektiva neubírá na univerzální platnosti, naopak ji podtrhuje, vyostřuje, ilustruje.

   Od jistého věku chápu, proč starší lidé nemají rádi chladnou a temnou část roku. Od náhlého zkrácení dne na konci srpna se děsím chvíle, kdy v půlce října zmizí slunce za kopcem a kdy budu zoufale čekat do března na jaro, co ještě tak dlouho nepřijde. V dobách bez elektřiny (zkuste si žít pár dní bez světel) to muselo být ještě mnohem depresivnější. Ale …

   … copak i tmavá polovina roku a dne nepatří rovnoprávně do cyklu? Copak i ona není součástí stvoření? Copak i ona nemůže být požehnaná? Zkouším otočit svou orientaci a užít si noci. Večery teď mohou být dlouhé a plodné, noci naplněné dlouhým spánkem, barvitými sny, cestou do pohádky. Najednou je mi líto, že sotva čtyři měsíce. Je nejvyšší čas začít – a prožít ji naplno.

   Nakonec pak užasne sám Střelec: „Oromë se podivil a seděl mlčky a zdálo se mu, že v tichu země slyší z dálky zpívat mnoho hlasů.“ (JRRT: Silmarillion, s. 43)