Symposion

Letniční zpráva o jednom maturitním večírku

Motto: "Když nastal ten den, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot ... a začali ve vytržení mluvit mnoha jazyky ... Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: Co to má znamenat? Ale jiní říkali s posměškem: Jsou opilí!" (podle Sk 2,1-13)  

Vděčně připsáno třídě 8.B. 

Text je dílčím výstupem výzkumného záměru s názvem Dynamika skupinového přechodového rituálu v percepci přímého účastníka. 

Události jsem zaznamenal téměř stenograficky, dokumentárně a tedy nutně fragmentárně. 

Veškerá podobnost jmen, tváří a událostí zde popsaných se skutečnými osobami, jejich povahou a chováním je, obávám se, zcela nenáhodná.

Začínám v ústecké nádražce malým pivem. Nádraží je hranicí; je vstupní branou na cestu jinam.

Přicházím sám, nevím, zda jdu správně. Dva spoluúčastníci mě dojíždějí na kole, rezavou sekyrkou ukazují směr.

Na úvod postáváme, mapujeme situaci, usednout je závazné, tím už by se vytvořilo krystalizační centrum. Na to je ještě brzy. Začátky (a konce) mystérií jsou nutně rozpačité; probíhají za denního světla a symbolizují rozptýlenou povahu kontextu díla. Oproti předpokládanému nočnímu ohnisku událostí jde o samu periférii.

Usedám trochu provokativně ke stolu sám. Nápad: hostina poustevníkova. Prostřená slavnostní tabule zkonzumována v přísném osamění.

Nultá témata hovoru jsou heterogenní a útržkovitá: má někdo kleště? vy jste tady na kole? zatopíme až potom; kde je L.?

První témata už jsou soustředěná a racionální: průběh maturity, vzpomínky na školní akce (s B. si připomínáme Podyjí). Ucelená rekapitulace.

Objevuje se jídlo. Pomalu se vpíjíme. Je třeba nalézt správný rytmus a dodržovat ho. Neuspěchat! Jako orchestr bez dirigenta: zatím se ladí.

V rámci několikanásobné reinterpretace text průběžně upravuju, byť neučesávám. Zcela později vložené myšlenky bych měl však vydělit kurzívou. Jako třeba tuhle: přece jenom jsme barbaři, tam na jihu, tam to umějí líp. Začne se pít a vážně prodiskutovávat skladba večeře. Přitom se už něco přikusuje. Pak se začne s vlastní přípravou jídla, stále doprovázeno a prokládáno drobným občerstvením, aby to pak k vlastní hostině vhodně gradovalo.

Krájí se česnek; namíchat šťávu na polévání masa je nejzodpovědnějším z přípravných úkolů. A. to svědomitě řídí. Budeme tu jíst a pít, znáte snad něco ušlechtilejšího?

Kdo tu není? Kdo ještě chybí? Negativní reflexe třídy: nepřítomni jsou vnímáni silněji, stávají se atraktory, přitahují pozornost, kolem nich krouží řeč. Černé díry.

Už tu sedíme dvě hodiny. Po prvním ponoru do debaty nastává intermezzo: dočasně střízlivá fáze, řeč rozumná a nepodstatná. Na naší fakultě postavili nový kampus. Na čas se vynořujeme k povrchu. Chvilkový rozpad předtím vytvořených skupinek.

Natočit pivo; zdánlivě pauza, zpomalení, ale odsud se lze právě odrazit k dalšímu rozjezdu. První panáček je vhodnou tečkou za vstupní fází večera.

Dva plastové talíře kutálené větrem synchronizovaně za sebou. Tak to opravdu začíná.

A hned další intermezzo: první náznak soumraku, přijíždí auto, vybalují se nástroje, lidi si shánějí pití, u stolů se na chvíli vyprázdnilo. Divadelní přestávka pro kulisáky.

Objevují se témata méně racionální: Čím to, že svědí kůže? Co je to brňavka? Jak si přesedět nohu?

"Už budou hrát?" - "Laděj."

První kytarovka - a první odjíždějící, ti se účastnili jen první, světelné fáze.

"Život je jen náhoda" a "Skončili jsme jasná zpráva" - úvodní sázka na jistotu. A hraje se. Jedem!

Po deváté večer. Pauza, chvíli bez hudby, okolo stolů udržován klidný hluboký bzukot. Lidé v šeru blízcí, výrazní, ztemnělí. Venku pod oblohou dosud světlo, to oranžové zemité při jasném večeru.

Půl desáté. Rozsvěcí se světla, pod střechou poprvé světleji než venku.

Sedáme si blíž. Naznačují se dvojice. Bariéry budou postupně mazány. Jako reminiscence se ještě objevuje zcela střízlivá řeč o maturitních otázkách. J. mi chválí výklad antiky, to jsem nečekal.

Stmívá se a konečně přijíždí třídní. Vau!

A kde to jsme: je to mělký údolí, přibližně východozápadní, za zády na jihu trať, poblíž zákruta řeky, na severu ... (zbytek fragmentu se nedochoval)

Klíčová, ústřední část večera nyní v záznamu chybí, resp. je stručně shrnuta až asi po dvou hodinách. To jsou ty chvíle, kdy se proud oslavy rozjede už nekontrolovaně a bez přestávky. Témata a tváře přicházejí rychleji a blíž, než je přehledné. Mluvíme jeden přes druhého a na slovo si rozumíme. Sledujeme najednou hovor, hudbu i dění okolo. Lineární sled je porušen, proplétají se paralelní linie, navíc dochází bez přechodu k přeskokům do dalších a dalších scén. Nepozná se už, kdo je premiant a kdo propadlík - obojí stejně zajímavé, obojí spolu.

Kolektivně kouřen první doutník. Řeč o snech, jestli je umíme ovládat (asi celkem konstatní téma nočních hovorů). Panáčky na baru. Povídání s M. o možnosti žít jako svobodný umělec. Lidi se začínají objímat. Panáčky dokola. O prof. A. a jiné příběhy. Rozzářené přípitky. Většinu času se zároveň zpívá s kytarama.

A. se zoufale plazí v trávě a zvrací. Další se v pantomimě solidárně přidávají. Nevzrušeně si blízko povídáme: však se z toho třeba dostane.

Sedíme, koukáme po sobě, najednou téměř střízliví.

S.-ovo půlnoční překvapení. "Prima, sekunda, tercie, kvarta - stanice přestupní/kvarta, sexta, septima, oktáva - to je ta poslední."

Zapalujeme druhý doutník. Už se nepozná ani to, kdo je student a kdo učitel. Tykáme si s H.

A. vstává a tančí v první řadě.

Loučení s kolegyněmi. Ještě jednou dokola. Ne, přece nejdete! Proč tohle neděláme častěji? Chumel lidí, chaos, euforie.

Cože, A. už zase není dobře? Jo, říkají. A K. ji poblila.

Ne, už zase tančí.

Zpěv již zcela falešný, ale o to spontánnější. "Déšť ti holka zmáčel vlasy ..." Každý v jiné tónině.

Velký noční zpěv.

Asi půl třetí. Skupinový rozpad, rozkol, větší část lidí už odchází - přesto větší část lidí stále zůstává. A. tančí u zdi. Podpisy fixou na spícího H. a velký noční tanec.

02.45 Stále ještě napočítáno šestnáct lidí v osvětleném prostoru.

02.47 Mám pocit, že od minulého zápisu uběhlo tak dvacet minut. V. odnáší kytaru a bedny.

Tři ráno. U ohně postává J. U sloupu sedí A. Tančí A. s M., K. s J. (holky s klukama), M. se S. (holky spolu), V. sám. Zní to jako scénáristické poznámky.

Stále je na nohou asi deset lidí. A. mi říká: "Uděláte pro nás 9.B?" Já: "Už byla založena."

J. s A. (H.-ovu čapku na hlavě, ovšem) mizí doneznáma. Pochybuju, že je kdy uvidím. Zbytek nerušeně tančí.

První známky svítání. Jdu spát.

Nešel jsem. Zpívali to ptáci? Tančí už jen dva. Jitro nad řekou, světlo dřív dole, odražené na vodě, než nahoře.  

Kvůli sobotní akci jsem bohužel nemohl bdít až do konce. Použitá metoda je tedy poznamenána jistou odchylkou - vše probíhalo s vědomím, že v sedm ráno musím být schopen normálně fungovat. Poslední zápisy před usnutím jsou čím dál kratší a téměř nečitelné.

Pět ráno. Budí mě chlad, drkotám zuby. V trávě, kde ležím, je docela mokro. Už úplné světlo. Většina spí, na mostě hraje potichu A., poslouchá R. s A., za stromem se vynořuje bledá J. Nacházím čísi karimatku, uléhám poblíž nich. Odcházejí, chvíli zůstávám sám ležet na silnici (nebojte, tudy nic nejezdí). Zpátky do trávy.

06.50 Budík měl zvonit v 6.40, neslyšel jsem ho ovšem. Budím se z nezapamatovaných snů v poslední možnou chvíli, opouštím spící tábořiště, stíhám vlak.  

A proč ten svatodušní úvod? Žijeme ve světě smíšeném. Nemám pocit, že mezi bábelským zmatením jazyků a jejich letničním spojením lze vést úplně ostrou hranici. Řád vyrůstá z chaosu.

P.S.: Cílem textu opravdu NENÍ na někoho prozrazovat nějaké pikantnosti. Případné hnidopichy upozorňuju, že v textu vystupují minimálně tři různé postavy s iniciálou A. (podobně i s jinými), A. jako anonym, A. jako mystifikace. A. jsem já. To skutečné a podstatné je ovšem nezapsatelné, aspoň částečně.