Posunutá doba
Hned dvojím posunem jsou letošní Velikonoce výjimečné. Jednak tím, jak jsou mimořádně pozdě, protože první jarní úplněk nastal doslova v předvečer rovnodennosti, takže se čekalo na ten druhý. Aby Čarodějnice a První máj vyšly do oktávu, to nepamatuju. Velikonoce ve znamení Býka.
A pak tím, jak přichází počasí letos naopak brzy: letní závěr dubna, rozkvetlé třešně a slívy, teplotní rekordy. Jsem zvyklý na velikonoční vítání jara: vracíme se ze Vzkříšení a jediné, co kvete, jsou kočičky v papežské žluté a bílé. Co se to letos děje? Jak to řekla L.: Velikonoce jsou pro nás málem severské, tak asi norské, tající sníh a pár prostých kvítků. Ale ony stejně tak můžou být rakouské z nížin, nazdobené statky, všechno nakvetlé, zbývá jen postavit májku.
Nezbývalo, než vnímat praskliny v idyle. Velký pátek byl jasný, horký, rozkvetlý - až se jazyk lepil na patro, až jasné světlo nemilosrdně oslepovalo, nedalo práci říkat žízním. Bílá sobota opravdu bělostná, plná květů, příjemná, naděje všude plno - byla to však naděje skutečná? Poslední, co jsem večer zahlédl, byl vzdálený blesk.
Nedalo potom žádnou práci vidět moc a půvab Veliké noci: trnky kvetly do tmy, vzduch voněl zemí a ptáci zpívali dlouho před rozbřeskem. Spatřil jsem ale cestou i nečekanou vizi, vizi Orientu, naposledy jsem to zažil dávno v Edirne: město zahalené do hustého mraku, blesky bez hromů a vláhy, nad kopcem půlměsíc. Vzkříšení pod mrakem? Vzkříšení za bouřky?
Do kostela se vcházelo skoro za světla (svítá už opravdu brzy), v oknech však světla příliš nepřibývalo a místo paprsků pronikajících při Gloria dovnitř tu bylo jen světlo šedobílé, rozptýlené: když jsme vycházeli ven, končil deštík.
Zkrátka jsou ty letošní Velikonoce chtónické: místo příchodu světla přišla vláha. Čekali jsme oheň, ukázala se voda. Nečekané, ale ne nesprávné; nové stvoření vzchází (i) zdola.
Když jsme došli domů, na louce se volně, daleko od ohrady, pásla kráva.
Žádné komentáře:
Okomentovat