Předpředjaří

Abychom dobu rozeznali, musíme ji očekávat.

Máte taky svoje obvyklé představy, jak má které roční období vypadat? Že má v máji padat jemný deštík, v srpnu zlaté hvězdy a na sklonku podzimu zmáčené listí? Docela by mě zajímalo, odkud jsem je vzal; zdálo se mi, že je znám odjakživa, tuhle jsem však nabyl podezření, že to mám spíš z čítanek pro národní školu. Aspoň tamodtud mám skoro jistě představu ročního cyklu nakresleného do kruhu, děleného do čtyř období, se zimou bílou a nahoře, přičemž čas tam plyne proti směru hodinových ručiček. A že je to struktura opravdu základní, nezbavím se jí, rok jinak vnímat neumím! Na druhou stranu to nejsou pouhá klišé, respektive mezi klišé a archetypem není ostrý předěl. Ladovská zima, horké slunečné léto a pestrobarevný výbuch října mohou působit banálně; máme však nakonec něco silnějšího? Možná nám zabraňují vnímat nuance, jednotlivé variace počasí v různých letech, možná nám zabraňují vnímat, že ty doby mají (i) ráz docela jiný, každopádně nám ale umožnují vnímat vůbec něco, jinak se nám svět rozpadne do nesouvislých jednotlivostí. A ty prvoplánové "čítankové" čítanky možná uchovávají velmi mnoho z dávných, archaických vzorců myšlení.

K únoru, zvláště pozdnímu, tak v mých představách patří mráz, mlhavo, pošmourno, hroudy a havrani na poli. Sníh ušpiněný kouřem, pára spíš od lokomotivy než od úst, vítězící průmyslová revoluce. Nepříjemnej měsíc, už aby byl pryč. A teprve letos žasnu, vše je jinak, bylo to i dříve jinak? "Odkdy počítáme jaro?", ptá se Sádlo a je to základní metodologická otázka. Já jsem letos první závan postřehl už snad v lednu - a po desátém únoru jsem si uvědomil, že si tak lze báječně prodloužit tu "světlou" část roku. Hledám-li a nacházím-li jaro, je zima už z větší části pryč. (Mohl jsem sedět na zahradě a psát, jako jsem naopak činil i dlouho do podzimu.) Podobně lze asi započít záhy den, když už před svítáním anticipujeme dopoledne. Jak říkají fotbalisti, "je to v hlavě."

No a do toho nastal tenhle kontinentální konec února, mrazivo, ale průzračně a jasno, žlutá loňská tráva je vlastně zlatá letošní, slunce je na naší zahradě svěží jako v horách, zima nezestárla do ošklivosti, ale pročistila se do předjarní krásy. Objevujou se nebývalý ledový jevy: v rýze ve stráni, kudy potok obvykle spíš odkapával než tekl, vznikly terásky podobné travertinovým, přes kameny přerušené rampouchama. Na cestě, kam občas prosakuje přilehlé prameniště, se vytvořila ledová "řeka" čtyři až šest metrů široká, hrbolatá, průsvitná, se zalitou, zamraženou trávou. Voda tam v takovém rozsahu nikdy neteče; jak tedy mohl takový proud zmrznout, netekl-li tam? I za odpoledne, na slunci, je provrch pevný, ledový (pravda, pod ním občas propluje několik bublin). Nejvíc mi vyhovuje interpretace, že to nezmrzla dodatečně voda, že to přímo proud ledu vyvěrá od kořenů olší. Dnes jsme ho s dětma prolezli po čtyřech vzhůru a sjeli (někteří hlavou napřed) dolů. A v řece je nejmíň vody, co pamatuju. Po každém dni zbyde na obnaženém břehu vrstvička ledu, už jich je hodně. Ze zbytku vody stoupá ráno stříbřitá pára; vymrzne řeka do dna?

Takže ne "už aby bylo jaro", ale "to se nám ten únor letos vyvedl!"