Listopad vrcholný a slavný

Kdo oddělí stromy od mlhy?

Tu dobu podceňujeme: stahujeme se zvenčí do svých domovů. Přestává být vidět a už se tam nic neděje. Ale ono se děje a vidět to je! Drama roku vrcholí.

Tvrdé a měkké, určité a neurčité se tu od sebe odděluje; jenom však proto, aby to společně hrálo dohromady. Vzhůru tu trčí holé větve stromů, klacky šťovíků a stébla trávy. Zmáčené listí černá a hnije tam dole. A všechno to tone v mlze a zanořuje se do tmy.

(Možná však není ono tvrdé a měkké odlišené tak, jak by se zdálo. Tvrdé se hroutí a bortí, drolí a znovu a znovu ve svých úlomcích do sebe zaklesává. Fraktální kolapsy staví nové a nové domečky z karet tím, že staré boří. Výstavbovým principem ruiny je křehkost. - A taková mlha se při větším přiblížení chová podobně: kontinuum se rozpadá na jemné dikrétní kapičky, zrnitost se stává všudypřítomným aspektem jejího působení. Sestoupíme k její jemnosti - a vynoří se hrubost. Shrnuto: tvrdé se rozpadá až k neurčitosti, měkké se strukturuje v určitost.)

Běžné pochopení stromu, co se ztrácí v mlze, by mluvilo o optické iluzi. Ale ovšem že se strom neztrácí, však tam někde je - jen kdybychom uměli mlhu odvát, hned bychom ho viděli. Však jděte blíž a přesvědčte se.

Nechci teď být tak radikální, že bych podle vzoru kvantové fyziky tvrdil, že tím sám pozorovatel vstupuje do děje a že ona neurčitost mlhy až pod jeho vlivem zblízka zkolabuje do podoby stromu. Vzpomínám si, že jsem podobný strom vskutku opakovaně viděl za různého počasí.

Naopak se mi ale nezdá ani to, že by ona mlha byla vůči stromu v ní skrytému něčím zcela vnějším, jeho samotného se nedotýkajícím. Mlha se dotýká něčeho/vyjadřuje něco z nitra stromu. A je to strom, kdo má k nitru mlhy blízko. Stromy jsou v téhle době mlhou ... minimálně líznuté.

 Tuším tu v těchto matných souvislostech přítomnost klasických, zcela zásadních filosofémat: - násilné oddělování vlastností od věcí pomocí jazyka (Tolkienova zeleň - díky adjektivu "zelený" ji umíme věcem odebrat nebo naopak přidat) - vztah aristotelské substance a akcidentu: skutečně je lze jasně rozlišit, skutečně je lze beze zbytku oddělit? - viz scholastické "akcidentální změny pro substanci nesnesitelné", viz "skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky" - míšení (mixis) u předsókratických přírodních filosofů (Empedokla, Anaxagory): je míšení pouhým vnějším přikládáním k sobě, které lze vhodnými oddělovacími metodami snadno zrušit, nebo je změnou kvalitativní, změnou osudovou, změnou třeba i nevratnou?

Čím víc je dnes tvrdé a měkké odděleno, tím víc je smíšeno. Taková je to doba.