Státní dospělost

Poznámky zadavatele písemné části zkoušek (dále jen “zadavatel”)

 Je to tady, státní maturita je (zřejmě definitivně) schválená. Nechám stranou většinu argumentů (zejména těch proti), řada z nich je dostupná na stránkách esborovna.webnode.cz. Zaměřím se na stránku, která není v diskusích příliš zmiňovaná a přitom je snad ještě důležitější: stránku rituální.

Předpokládám, že o dnešním úpadku rituálů všeho druhu vědí sociologové a religionisti víc než já. Je to znát v životě veřejném (kohopak dojme nějaká medaile k 28. říjnu, kdopak slaví státní svátky!) i soukromém (kdepak, svatby a funusy nejsou, co bejvaly!). Můžeme se ptát, jestli je to příznak nějaké hlubší proměny společnosti nebo dokonce příčina takových budoucích proměn. Tedy jestli konec korunovace krále nebo slavení majáles znamená, že to s vládnutím či životem už dávno za moc nestálo, nebo zda až sám konec korunovace či majáles podřízl našim zemím větev. (Nesouhlasil bych s tezí, že jde jen o vyhasínání nedůležitých vnějších forem, zatímco to podstatné, obsah, zůstává nedotčeno.)

Co zbylo do dneška z kolektivních přechodových rituálů z období dospívání? Po pádu povinné vojny opravdu snad už jen maturita (kdepak biřmování, kdepak první účast u voleb; snad kdyby se řidičáky udělovaly na zvláštní seanci ...). Nemusíme se snad rozepisovat o tom, jakou roli má takový rituál pro jedince (adept je vystaven zkouškám, musí předvést nevšední výkony, projít odříkáním, vytržením z běžného života a nakonec vnitřní proměnou) a pro komunitu (zažili to dědové, otcové a teď podobně synové – ano, ovšem, i babičky, matky a dcery; svět běží, jak má).

Ve svém zatím jediném maturitním proslovu na radnici v roli třídního učitele (2006) jsem mluvil asi takto: „O maturitách se mluví jako o zkouškách dospělosti. Skutečně? Copak nás maturity skutečně dovedou k dospělosti? Seznámí nás se záhadami života a smrti? Ukážou nám věci z jiné perspektivy? Donutí nás vzít na svá bedra zodpovědnost? Seznámí nás s tím, co je vskutku důležité? Cožpak fakt, že se člověk opáše šerpou, připíchne si stužky, naučí se předepsaný obsah pouhých čtyř předmětů a během čtyř čtvrthodinek předvede zlomek těchto znalostí (na základě losování, což je úplná loterie) ... cožpak tím se člověk stává dospělým? Odpověď zní samozřejmě ANO.“ A zdůvodňoval jsem to právě tím, že v maturitních rituálech jsou – byť v malém, byť v náznaku – všechny rysy přechodu do dospělosti zachovány.

Jen si to vemte. Začíná se plesem (a třeba i odděleně stužkovacím večírkem), třeba už na podzim – a ten ples je málem důležitější než všechno, co bude následovat. Žebrání o příspěvky do tomboly, stužky, šerpy, nástupy, přípitky, proslovy, předtančení, tanec s profesory, tanec s rodiči, focení, video ... až po zadupávání šerpy, poslední ploužák, obecnou podnapilost a potupné uklízení sálu: hraje v tom roce něco jiného tak velkou roli? (Nepředepíše ministerstvo náhodou taky jednotné státní maturitní plesy? Třeba by Cermat dodal manuál a proškolil pořadatele ...) Další vlaštovkou pak v posledních letech byly dubnové maturitní slohovky z češtiny: ještě zasazené do průběhu výuky, ale už odlišené oděvem a několikahodinovým rozsahem – teď, na konci studia, sedni a v jediném textu ukaž, co v tobě je! (Taky jsem to zkusil.)

To hlavní se potom vešlo do necelých dvou květnových týdnů. Poslední zvonění – nejautentičtější rituál, co znám, nikdo to neorganizuje, naopak se tomu (neúspěšně) házejí klacky pod nohy. Svaťák, kdy po všem tom shonu nastane ticho po pěšině a ne každý zvládne samotu, ne každý se dokáže v tu dobu koncentrovat. Zhruba čtyřdenní maturity s neskutečnou trémou na začátku a očistným uvolněním na konci … slavnostní ceremoniál s oficialitami … a zcela závěrečný maturák s neoficilitami, skutečná tečka, vrchol rituálu.

Nabízí se tu paralela s Velikonocemi (je název Svatý týden jen náhodnou shodou?). Dlouhé odříkání půstu vrcholí několika posledními dny. Na Velký pátek, v předvečer maturit, jsme napjati na maximum. Následuje noční vigilie – kdopak z nás před maturitou klidně spal? Samotná zkouška se podobá sestupu do pekel, většinou však následuje nečekané vzkříšení („k dosaženým výsledkům vám blahopřejeme“), zvony na věži jsou nahrazeny varhánkama v obřadní síni (Gaudeamus igitur zní v tu chvíli podobně jako Aleluja), ve všeobjímající lásce (agapé) máme najednou rádi všechny ty protivné spolužáky a profesory … a nevázanost večírku si s pondělní pomlázkou taky nijak nezadá. A je to nevratné, všechno staré skončilo, vrátit se nelze, do budoucího času vstupuje úplně nový člověk.

 No ... a tohle všechno se státní maturitou padne. Ústní zkoušení skončí bez katarze, bude následovat čekání na červnové písemné testy bez vůně a zápachu, ty se napíšou … a opět následuje čekání na jejich výsledky, před koncem školního roku budou. A až budou … tak se nic nestane. Studenti si potřesou rukama (dávno přijati na VŠ) a tak nějak rozpačitě se rozejdou. (A to nemluvím o tom, že už mohli být tři týdny na brigádě nebo v zahraničí.)

Bereme-li to zcela pragmaticky, maturita ani není potřeba. Vysvědčení by stačilo. Když člověk absolvuje průběžně po třináct let školní docházky to nekonečné martyrium zkoušení, písemek, referátů a seminárek a projde, proč ještě přidávat nadbytečnou zkoušku. I tak si jich VŠ ještě nadiktují dostatek. Jenže já to nechci brát pragmaticky: dosavadní maturita je obřadem, je divadlem, kde se z diváků stávají herci (kosmické drama se tomu za mého mládí říkalo, tuším), je posvátnou loterií, kde si adept táhne svůj osudný los. Tohle mizí. Nejhorší je taková liturgická reforma, která snad ani neví, že je liturgickou reformou.

(Ještě poznámka o učitelích, zatím šlo o perspektivu studentskou: I pro učitele je maturita vrcholem – ne života, ale ročního cyklu. Tak jako křesťané na Velikonoce obnovují svůj křestní slib, i učitelé zde každoročně znova zažívají ústřední událost školního roku. I oni jsou tu herci dramatu; svým způsobem jsou tu i oni zkoušeni. A i oni zde o svoji roli přijdou. Místo předsedy komise – zhusta opravdové osobnosti - nastoupí úřední komisař. Místo zkoušejícího zadavatelé a hodnotitelé, jejichž funkci by v ideálním případě zastával nejlépe robot. Po mnoha letech praxe v oboru nám budou úředníci předepisovat do posledního slova, gesta a bodování, jak máme zkoušet. A opět se to protáhne kamsi do června, kdy jsou jinak na řadě výlety – kdyby byly peníze na cesťáky, což nejsou - kdy nastává uzavírání klasifikace, léto je za dveřmi a vůbec je to zatím taková dlouhá potřebná koda za celým školním rokem.)

Shrnuto – státní maturita potlačuje osobitost studentů i učitelů, narušuje rytmus roku a nepřevádí dostatečně adepty do dospělosti. V jakém to bardu, limbu, mezisvětí budou bloudit duše nedospělých?