Politica

I já, můj Caesare!

Když si původně nezařazené texty vyžádají vlastní rubriku, znamená to určitý posun. Možná jen posun mého vlastního myšlení, které se vydalo určitým směrem, možná ale i posun doby, posun situace, posun světa, který vnímám a pokouším se vyjádřit.

Odděluji tedy z rubriky Obecné (v širokém slova smyslu) tuhle rubriku: Politica, věci obecní. Nemyslel jsem si, že se jimi budu příliš zabývat, leč stalo se, bránit se tomu nebudu.

Ono to asi patří k určité fázi života intelektuála. Standa Komárek kdesi píše o Rádlovi, jak se nejdřív zabýval biologií, pak dějinami biologie, pak filosofií a nakonec politikou. A sám ve svých textech tenhle vývoj opakuje (viz sloupky např. v Hospodářských novinách). I takový Zdeněk Kratochvíl se už semtam k politice vyjádří (nenápadně na fysis.cz). Nemusí to mít úplně ušlechtilé podoby: stárnoucí muži bývají hádaví až hašteřiví; přes co by se dříve přenesli, na tom se teď začnou točit. A proč ne, potížisti jsou občas potřeba.

Ale zároveň si myslím, že nejde jen o moji vlastní frustraci. Ono už toho bylo moc, občas až po krk. Těch posledních kapek přibývá a pohár přetéká skoro permanentně. Od místního zastupitelstva přes celou českou společnost až kamsi po globální tendence: když se podobné podivnosti dějí na více úrovních, je důvod si toho všímat. Něco přichází.

Zároveň se podivnosti děly vždycky, to se nevylučuje. Nic nového pod sluncem; na co nadávám, na to už nadávali mnozí. Hlásím se tímto ke starobylé tradici remcalů a kverulantů. Co vám mám povídat, dneska jde všechno šejdrem; odjakživa.

Až jednou vydám paměti, budou se jmenovat Kapky žluči.