Po roce se zase ozvaly Literárky ...
Text vyšel v 6. čísle, 2.2.2009:
V pražském knihkupectví Karolinum v Celetné ulici vybírám zase jednou knihy vztahující se ke krajině. Té krajině, ze které jsme vzešli, kterou obýváme a která se mění snad rychleji, než jsme očekávali.
Už nějaký čas platí, že řekne-li se „krajina“, zazní ozvěnou „Cílek“. VÁCLAV CÍLEK. Volným pokračováním jeho esejistických knih Krajiny vnitřní a vnější a Makom je podzimní novinka Dýchat s ptáky – Obyčejné texty o světle paměti, pravdě oblaků a útěše míst (Dokořán, Praha 2008, 250 stran, 298 Kč). Kniha dodržuje typické Cílkovo triadické členění: místa – klima - doba; tahle trojice témat se však zároveň v jednotlivých textech setkává, prolnuta takřka neoddělitelně. Jak by asi knihu charakterizoval ten, kdo Cílka dosud nečetl? Je plná konkrétních míst, příběhů, lidí: své místo tu nalézá staré i nové, domácí i exotické, kamenné kruhy i ocelářské ingoty, vrch Dymník u Doubice i egyptská oáza Bahariya. To vše nikoliv v banální postmoderní směsi, ale v přesně vyváženém poměru, dávkováno po lžičkách jako koření, v síti odkazů jak budovaných, tak odkrývaných.
Kdo naopak Cílka čte, mohl by se ptát, co je tu vlastně nového; proč si po knihách předchozích koupit i tuhle? Nebude se autor už jen rozmělňovat? Neopakuje se? Nesplácal další titul z téhož materiálu? Takové námitky, jindy oprávněné, tu však nemíří přesně. Ano, Cílek objevil vlastní styl psaní a pokračuje v něm. Začal variacemi na několik témat a pokračuje v nich. A proč ne, jsou-li to témata nevyčerpatelná? Sama krajina je taková! Proč jí neprocházet dál? Proč bychom nemohli po Komorní hůrce navštívit třeba Jiřetín pod Jedlovou? A proč se nevracet na stará dobrá místa? - Proč tedy číst Dýchat s ptáky po Makomu? Protože už Makom je dobrý! Nečtěte tu knihu, protože je jiná; čtěte ji proto, že je stejná! (Radikální kritická otázka by měla znít jinak: ne, zda je „přecílkováno“, ale zda jde vstoupit do krajiny ještě i jinak než s Cílkem.)
Citlivý čtenář tu přesto najde jistý posun: posun k prostotě, ústup od rafinovaností. Knihu charakterizuje stručnost, vyrovnanost, smířlivost. A je výrazně „vzdušná“: názvem, obálkou, atmosférou i ilustracemi Olgy Karlíkové. Za poslední tři roky se ledacos stalo: s Cílkem i se světem.
Cílek nezastírá, že nás čekají velké změny. Budou-li mít přímo povahu kolapsu, je nejvyšší čas otevřít mezioborový sborník Něco překrásného se končí – Kolapsy v přírodě a společnosti (Dokořán, Praha 2008, 256 stran, 298 Kč). Jeho editoři PETR POKORNÝ a MIROSLAV BÁRTA shromáždili čtrnáct vědců, zejména biologů, ale i např. archeologů a fyziků (za všechny jmenujme opět Václava Cílka nebo Jiřího Sádla). Jednotlivé při vší odbornosti čtivé příspěvky ukazují, že objevení kyslíku v atmosféře, vymírání mamutů či neandrtálců, zánik stavitelů pyramid nebo pád komunismu jsou jevy obdobné – a téměř zákonité. Získal jsem tu několik zásadních poučení. Kolapsy ke složitějším systémům prostě patří; někdy není ani potřeba výraznější zásah, systém se zhroutí vlastně sám. Nastávají opakovaně a přece vždy nepředvídaně, rychleji než bychom čekali; přitom jsou nevratné: poslední kapkou přeteče pohár a valící se vlnu nikdo nezastaví. Žijeme v době, kdy jsou kolapsy na pořadu dne: můžete si vybrat, chcete ekonomický? energetický? klimatický? ekologický? kolaps mezilidských vztahů? (A není to všechno týž kolaps?) A konečně: kolaps neznamená absolutní tragédii, může být zajímavé ho prožívat a je šancí pro nové začátky. „Něco překrásného se počíná ...“ Užijme si nastávající kolaps! „Optimistická zpráva o průběhu velkého civilizačního kolapsu na okrese Prachatice“ nemusí být tak podvrženým apokryfem, jak se tváří! Sborníku vytýkám jediné: křiklavě oranžovou obálku.
Do doby, která si kolapsy nepřipouštěla, se vracíme se studií PAVLA HÁJKA Jde pevně kupředu naše zem – Krajina Českých zemí v období socialismu 1948-1989 (Malá Skála, Praha 2008, 163 stran, 250 Kč). Autor se pokouší citlivé téma uchopit nezaujatě, bez předběžných ideologických předsudků. Je si vědom toho, že víc než o konkrétní jevy tu jde vůbec o nalezení vhodné metodiky, vhodného přístupu k věci, jíž se ani dvacet let po pádu komunismu nikdo v úplnosti nezabýval. Šťastným klíčem se mu staly staré černobílé fotografie: na nich je kniha postavena. Na první pohled text dokonce vypadá jako pouhý komentář k nepříliš efektní obrázkové publikaci. To by byl ovšem veliký omyl: odkrývají se tu podstatné krajinotvorné (krajinozhoubné?) procesy té doby. Kromě očekávaných jevů jako rozorávání mezí, rozkulačování sedláků, chátrání kostelů, rozšiřování vojenských prostorů, stavby přehradních nádrží či panelákových sídlišť tu potkáme i jevy méně triviální (zarůstání pěšin, spontánní rekultivace lomů). Poslední příklady nemusí vlastně znamenat změnu k horšímu; autor se nevyhýbá pozitivům, nenachází jich ovšem příliš mnoho. Kniha menšího formátu a rozsahu vypadá zpočátku jako fragmentární snůška kuriozit, při opakovaném čtení však vyniká její promyšlená struktura. Odhaduji, že časem bude patřit k zásadním textům o naší nedávné minulosti. V závěru Hájek píše, že naše krajina je „krajinou postkomunistickou. Krajinou, jejíž starý řád byl zavržen a nový ještě není znám. Krajinou nacházející se někde mezi, na půl cesty.“ Tak jsme se zase dostali ke dnešku.
A konečně toužíte-li po krajinách pohádkových, můžete se pustit do rozsáhlého sborníku Mýtus a geografie – Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách (Herrmann & synové, Praha 2008, 376 stran, 399 Kč). Editoři JIŘÍ STARÝ a SYLVA FISCHEROVÁ tu uspořádali jedenáct studií historicko-religionisticko-antropologických, vzešlých z přednáškového cyklu na FF UK. Postupují tradičně od vzdáleného k blízkému, a to prostorově i chronologicky: je tu stará Čína, Řecko, Řím, země Izraele, středověký Sever a Západ - i Amerika coby Nový svět. Novodobé ocenění mýtu coby legitimního pohledu na svět dnes snad už není úplnou novinkou (byť na takové základní či střední školy nebo do oborů přírodovědných zhusta ještě nedorazilo). A tak můžeme číst o rozmanitých prožíváních obývaného světa ne s pocitem, že se přebíráme v dávno vyvrácených omylech a směšných smyšlenkách, ale že vstupujeme do různých možných prostorů; který si vyberete? Není to jen putování po exotických krajinách; samotné slovo „krajina“ tu většinou nelze užít – anebo v jiném významu než je význam náš. Místo/město, území, obydlí, směr, putování, kraj světa, zásvětí ... na konci krajinné knihovničky se nám krajina ztratila. Jaká bude ta naše země zaslíbená?
Žádné komentáře:
Okomentovat