Tibet! Čína! Řecko!

Trocha politiky

Co jiného v dnešní den olympijského šílenství připomenout, než právě Tibet? Čím jiným začít? S heslem TIBET nechť se v těchto dnech probouzíme i usínáme.

Já vím, je to jen symbol, možná dokonce zástupný symbol, svým způsobem antisymbol: kdo říká TIBET, říká hlavně STOP ČÍNĚ. Čína si za to ovšem může sama: sama si takový Tibet stvořila. Kdyby tamodtud stáhla pár vojáků, uvolnila přístup do klášterů a pozvala dalajlámu do VIP lóže, zajímali by nás Tibeťani asi stejně jako nějací Ujguři; menšina, která se časem asimiluje – a když ne, asi to budou fakt potížisti.

Takže křičím TIBET, nelze nekřičet, ale s rozpaky, jestli jsem nenaletěl na nějakou hru. Křičím sice TIBET, ale s omluvou Tibetu: že mi na něm nezáleží tolik, jak by mělo, že o něm nevím tolik, kolik bych měl, že mu zase tolik nerozumím. Tibet nesmí být jen Antičína.

Proč mám Tibet ve svých představách vlastně rád? Donedávna to byla oáza starobylosti. Nevedly tam silnice, ve 20. století tu panoval regulérní starověk – jako když potkáte živýho mamuta. Faraóna, Inku nebo delfskou Pýthii jsme o pár staletí minuli; dalajláma je současník. A při vší izolaci to nebyl žádný zapadákov, ale naopak místo nejduchovnější, nejkulturnější.

Sotva jsem to slovo „nejduchovnější“ napsal, už ho lituju. To je druhá věc, proč mám Tibet rád: spojuje náboženství a tělesné prožívání světa. Když se řekne Tibet, přestavím si kámen, zemi, hodujícího Marpu.

Jenže jsem zjistil, že Čína je mi ještě bližší. Ano, vím o ní málo, ale snad víc, než průměrný Číňan o střední Evropě. Na co jsem narazil, bylo mi sympatické. Piju čínský čaj a sním o kaligrafii. Listuju čínskými básníky a opíjím se pod borovicí. Opouštím zdánlivě tao, jen abych zkrotil svého býka. Spravuji svou zahradu nečiněním. Chtěl bych umět bojovat, jako když se tančí, a tančit, jako když se bojuje o život. Svou domácnost bych chtěl spravovat podle zásad feng-šuej, vařit jako Aleš Roleček a uzdravovat se pomocí pěti elementů. Mám rád svého soudce Ti.

Taky vím, že je to naivní. Stejně by mohl přijít Číňan do Evropy, aby se tu účastnil platónských sympózií, zvítězil v rytířském klání, sepjal ruce pod lomeným obloukem a zazpíval si gregoriánský chorál.

Vím, že to, co mi vadí na dnešní Číně – masovost, bezcennost jedince, kolektivní indoktrinace, vyžadování poslušnosti – tu bylo po tisíciletí a že se to nedá od vší té poetičnosti oddělit, že to je možná celistvý postoj ke světu, z něhož si nelze vybrat jen tu jednu stranu. Ale přece jen; aby byla moje očekávání tak výrazně zklamávána, aby z toho „původně čínského“ zbylo tak málo, to jsem nechtěl. Tuším, že i dřív na jednoho poustevníka připadala armáda černovlasých klonů; armáda zůstala, poustevníka však nevidím. Volám-li po Tibetu, musím zároveň volat po Číně. Tibet žije, kde je však moje Čína?

(Pod čarou tu samozřejmě odmítám řeči o tom, že jde o olympiádu a v té době nechť se o politice nemluví; je-li olympiáda jednou velkou masovou demonstrací politiky strany a vlády, kdo tu dělá politiku? Nemluvte nám o Židech, kazíte olympijskou myšlenku, říkali asi v Berlíně 1936. Disidenty preventivně zavřeme, aby nám nepokazili naši krásnou spartakiádu, říkali si asi podobně soudruzi v dobách mého mládí.)

A, ach ano, je to olympiáda. A promiňte, aspoň tady, na řecké půdě, jsem doma. Moderní sport se mnohem víc podobá gladiátorským kláním v aréně než řeckým hrám ku potěše lidí a bohů. Kde zůstal ideál kalokagathie? (Převrátil se naruby: závodník projde drilem, zvítězí – a to dokazuje, že režim v jeho zemi je správný.) Kde jsou soutěže músické? K čí poctě se hry konají? Kde jsou bohové, kteří na ně hledí?

Tam nahoře, vysoko, na Olympu, v horách blízko nebe: v Tibetu.

...

Co má tedy v den zahájení této olympiády činit muž politický? Navršit hromádku kamení – svou tibetskou výšinu. Posadit se k ní docela sám – ve své čínské osamělosti. Otevřít láhev jižního vína – okusit svoje Řecko.

A nebo si připomenout svatého Dominika; abychom pro samé zachraňování jiných nezapomněli na vlastní tradici.