Sonet šachový

Poezie z krámku vetešníkova

Vyprovokován šachovou poezií Martina Vacka (link) vytvořil jsem během sobotního dopoledne taky pár veršů. Zde jsou:

Jeden je černočerný, druhý zcela bílý.
Na strany opačné nás kdysi rozsadili
a vrhli do boje podle všech pravidel.
Je bílý na tahu: tu noc se mění v den

a potom černý zas a svět pokrývá noc.
Figury ovládám; dobře mi dělá moc,
mohu jim poručit, aby se za mě bily,
na pole válečná za mě se postavily

a můj boj sváděly; biju se v zastoupení,
údery necítím, to moje bolest není.
Není? Teď v zoufalství protivník hlavu svírá,
to střelec zasáhl a v srdci zeje díra

a teď už pochopím, když kvůli jeho dámě
stavám se panákem, co dřevění mu rámě:
oba jsme ve vazbě, oba nás uvěznili,
oba jsme figury; oba jsme černobílí.

Po tomhle zjištění mysl má oněmí.
Jsme pouzí pěšáci, kdopak nás promění?
A velká ručička se blíží ku půlnoci.
Máš ještě v moci hru - nebo má hra nás v moci?

Za pouhou vteřinu, po pádu praporu
 královská postava změní se v mrtvolu.

 Tak: co si s tím počít? Nechme stranou, že jsem to nemyslel vážně, že jsem jen splácal pár slok, abych (si) dokázal, že „to taky dovedu“; že si za obsahem nestojím, protože o osudovosti, svobodné vůli, lásce a smrti celkem neuvažuju.

Šachová hra v beletrii, dramatu či filmu asociuje právě tahle „těžká témata“. Nejlíp takovou partií ilustrovat životní krizi, těžké rozhodování, osudové rozcestí. Hamlet mohl říkat „být či nebýt“ nad šachovnicí. Skvělý nápad hry se smrtkou (se smrťákem) je díky Bergmannově Sedmé pečeti známý dostatečně. Těžko si představit motiv šachů ve frašce, lehkomyslný bonviván se nudí a z kratochvíle potahuje figurkama ... Hrdina rozvažuje nad šachovnicí, jako by rozvažoval nad životem. Říci „šach“ je krokem k rozhodující akci a slovo „mat“ zní jako výstřel z pistole.

Podle Martina Vacka jsou šachy plné archetypů: „Král = Bůh, mat = smrt, figury = lidi, šachovnice = svět, hodiny = čas ...“ Lze pokračovat: bitevní pole, srážka protikladů, ohrožená královská vláda, střet dvou různých vidění, proměna pěšce coby metamorfóza, oběť (jakkoliv nekrvavá), časová tíseň, nevýhoda tahu, hra končící smrtí.

Jenže. JENŽE. To všechno už tu bylo. Z archetypů se stávají rekvizity. Můžeme s nimi po libosti žonglovat a sestavovat tak nové a nové staré texty. ... Jsem černý, beznadějně černý, vždy proti bílé stojím a jsem odsouzen k tomu nikdy nezačínat. ...Jako klapot střevíčků po dláždění přibližuje se soupeřova dáma, elegantní a smrtící. ... Král padá a sem tam kutálí se v rozvalinách své pozice. ... Slyšíš orloj? Odtikává poslední tahy tvého života. ... Čeho se nejvíc bojím: pozice, která nemá řešení. ... Hrát šachy je jako dívat se do zrcadla, neuvidíš nic kromě sebe sama. ... Z téhle hry se dostaneš jen tak, že tě seberou. ... Konečně triumfuješ, nadechneš se zhluboka, když tu se za tebou ozve onen hlas: NEMOŽNÝ TAH! ...

Zní to působivě? Kdo by mi to věřil, vždyť si to sám nevěřím! Stejně bych mohl složit romanci ze svitu luny, šumění řeky, obrysu zříceniny, mihnutí závoje a houkání sýčka. Operetu z paruky, pudřenky, paraplete, pompadůrky a pusinek. Sci-fi z robota, ušatce, laseru, mrakodrapu a kabelů. Rekvizity, kulisy, veteš!

Ano, jsme na divadle a to je v novověku pouhým divadlem. I to už jsme vyjádřili omšelou šachovou metaforou: jsme pouhé figury, pouzí herci, naše role je vyměřena, myslíme si, že ovládáme hru a zatím hra ovládá nás ... Postmoderna je literární pastí: cokoliv napíšeš, je pouhé předstírání.

Jak odtud? Možná podle Přemysla Ruta: k rekvizitám přistupujme s láskou. Kýče se nebojíme. Mohl by napsat povídku O bílém figurkovi. Jak uložen ve vykládané krabičce každý večer ostýchavě čeká, na které pole ho postaví, vždyť i on by chtěl jednou dát mat, byť je jen nepatrným pěšáčkem. Poslušně stojí, kde mu určila lidská ruka, nereptá, i když ho v koncovce bolí jeho jediná dřevěná noha. Až jednou večer se opravdu zapojí do matové kombinace, už jen jednou postoupit, celý se tetelí ... Marně. Jako by přejala jeho chvění, otřásá se celá šachovnice, převržena padá k zemi a mezi rozkutálené figury, hned vedle našeho pěšce dopadá bílá ruka, nyní už sama nehybná jako jedna z figur. Tak by to šlo.

Anebo podle Chestertona: přiznat si, že jsou masky, které proměňují, kulisy, které ožívají, role, které stojí za odehrání. Že se archetypy staly rekvizitami, to není jejich chyba. Svou působivou moc neztratily; čeká, až bude probuzena. Mohu říct, že hra hraje mě; když to zažiju. Můžu říct „král je mrtev“, bude-li nějaký král opravdu mrtev. Nemůžu být plagiátor Bergmanna, ale můžu se na něj koukat. Rekvizity ožijí, když jim nebudeme bránit.

Potom ovšem musím přiznat, že ta básnička nahoře je jen hříčka. Slibuju: další radši nenapíšu.