Maturitní práce z jazyka českého

Ze solidarity jsem se dnes přidal k maturantům; ve své nerozhodnosti jsem psal na všechna čtyři témata naráz.

Quadrivium (úvaha cyklická)  

Motto: "Tao, kterým lze kráčet, není věčné tao." (Lao-ce) 
"A nahoře nic." (sv. Jan od Kříže) 
"Vítáme vás u příležitosti otevření cyklostezky Ústí nad Orlicí - Ústí nad Orlicí."

Témata (vědomě měním jejich pořadí):

1. "Sebe sama každý nejmíň zná." (Cicero)
 (Vlastní charakteristika)
2. "Svět je zrcadlo. Mračte se do něho a bude se na vás také mračit. Zasmějte se a bude vám veselým a laskavým společníkem."
 (Úvaha - název si stanovte sami.)
3. "Před katedrou, za katedrou ..."
 (Humorné vyprávění ze školních lavic)
4. "Proč se k ní stále vracím."
 (Referát o knize)

Osnova:

1.Pochyby úvodní.
2.Mínění společně sdílená.
3.Kritiky obrat první, krotký.
4.Kritiky obrat druhý, neregulovaný.
5.Obrat konečný, očišťující.
6.Závěr triumfální. Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?

Je, myslím, dost zřejmé, co se od takové maturitní práce očekává. Jsme přece těmi, kterými být máme: naše možnosti již vyjádřilo/předurčilo ono předepsané zadání. Kým jsme? Jsme sami zrcadlem, zrcadlem očekávání do nás vkládaných, zrcadlem představ na nás promítaných; jsme zrcadlem, ať chceme nebo nechceme, ať chcete nebo nechcete. (Zde i jinde je opakování výrazovým prostředkem.) Jak bychom mohli být někým jiným? "Vrabčáci byli zvědaví, co všechno o nich věda ví ..." Myslíte, že nám kladete otázky; mýlíte se: kladete nám odpovědi! Jak se jim můžeme vzepřít? "A tak už dneska věda ví, že vrabčáci jsou zvědaví!"

Ano, předem víme, co o sobě napíšeme, víme to, ani to napsat nemusíme. Že se sami v sobě nevyznáme; není snadné se v sobě vyznat. Že hledáme; hledáme a nalézáme; ztrácíme a opět hledáme. "Není snadné to najít." Že jsou dvě cesty ven a ty cesty se doplňují, cesta školy a cesta života se jim říkává. Že ve vztahu k ostatním, v důvěře a otevřenosti se dá objevit průchod dál - letmo pohodíme hlavou, odhrneme vlasy, plaše se usmějeme a vykročíme, sbohem, Jeníku Ratkine, včerejší a pošetilý! Že přese všechno, co by se dalo namítnout, máme i svou školu rádi, za studentskými léty zvoní zvonec, ale rádi se sem budeme vracet, s láskou vzpomínáme. Že nám přitom knihy zůstanou přáteli vlídnými a blízkými (kteroupak jste si představili, Němcovou, Škvoreckého - nebo snad Hrabala?).

Ano, i kritika je povolena, lehká ironie se dokonce očekává, jsouc (pochvala za přechodník) jedním ze způsobů stylistického ozvláštnění. Je dobré jí začít, snáze se tak odrazíme k celkově optimistickému vyznění.
Z deníčku studentského: Já - stojím ráno před zrcadlem - jsem to vůbec já? Já, ach jak ošklivá, jakési já se na mě křivě dívá, ach zrcadlo je černá díra ... Řekni mi, řekni, zrcadlo, kdo je v zemi zdejší nejhorší a nejhnusnější? - Kterak se mám radovati, na ostatní usmívati? Úšklebek je mým úsměvem, nechoď, dceruško, k vodě ven! Zasmát se - kde naleznu sílu? Jsem-li rozervána, i svět je rozerván, vždyť zrcadlem roztříštěným je svět! - Veselých historek se vám zachtělo? I těch bylo, a což teprvá na vojně, celá estráda by se z nich dala sestavit! - Utěší mě tedy přítelkyně kniha, těším se (uvozovky úmyslně nepoužívám, abych naznačil úzké sepětí mluvčího s tématem a pouze niternou povahu vnitřního monologu). Která, která to jen bude? Snad učebnice kterás (dlouhotrvající pochvala za archaismus - další pochvala za znalost slova "archaismus" - drobná výtka za tříštění textu reflektujícími vsuvkami)? Po které sáhnu v tento sváteční den? Která ze všeho braku mě vyvede z nouze mé? Ach, nějaká jistě se najde, mnoho jich zavrhnu, ona mi zůstane. A neobjeví-li se, sám ji napíšu? Zkřehlými prsty vyrýváme/verše života/mrákotně pero skřípe/po prázdném pergamenu.
Ano, kritika se smí, kritika se má, kritiku ovládáme, ze vzdoru vyrůstá nehnutá skála, života bído, přec tě mám rád!

Ne! Dost!! Nikdy!!! Konec!!!! ................ A dlouhé mlčení, to neskřípe pero, to mé zuby skřípou. Je-li samotná radikalita očekávána, vyžadována, oceňována, je revolta nemožná; zbývá hluše chroptět ve svém vnitřním azylu - a i TO už tu bylo.
Přejděme z plurálu do čísla jednotného. Přejděme? - přejdi! (Ale to je druhá osoba, jak se vyzývá v osobě první? - nechci být jiná osoba, což se vskutku nevyhnu vlastnímu zrcadlení?) Jsou naše témata, témata sebepoznání, vztahu ke světu, školy a knihy natolik nosná, aby dokázala zvednout člověka ze dna? Neutápíme se v nich jako v kolektivně sdílených iluzích, abychom si nemuseli přiznat porážku? Ona "povolená" kritika mi šla zpočátku od ruky lehce, slina jedovatá radostně pěnila, snadno se mi chrlily ty žaloby chtěné a vybájené. Pak jsem se ovšem přistihl (vždyť sebe sama přece trochu znám), že odstup neudržím: kritiku chtěl jsem jen předvádět, do kritiky se však propadám. A chválen být za ni nechci, aspoň tohle zcela jistě vím.
Čtvero cest se před námi otevřelo, všechny jsou bezvýchodné. Hned ta první, cesta sebezpytující, ta je cestou ze všech nejzrádnější. Který jen ďábel to napsal, prý "poznej sebe sama"?! Ze všech iluzí tou nejlživější, protože nejmilosrdnější, je iluze sebeneznalosti! Kdepak, chlapče, znám tě příliš, příliš dobře tě znám: neskryješ se mi za zdánlivou clonou své nepaměti! Co jsi učinil, již jsem zažil; co jsi zamýšlel, již jsem změřil; co jsi přede mnou ukryl, s tebou jsem ukrýval. Neutečeš, znám tě. Ani do světa, k lidem, cestou druhou, nesobeckou, ani tam neunikneš. Vzpomeň si, jen si ho přečti znovu, nalistuj onen citát o zrcadle: cokoliv hledáš ve světě spásného, zase jen tebe odráží. Od sebe utíkáš? Jen k sobě zase dojdeš! Vzpomněl by sis teď na magnetovou horu ptáka Noha, kdybys o ní dávno ve svém srdci nevěděl. Všechny cesty vedou zase jenom k tobě. Usmíváš se ještě? Budeš si laskavým společníkem?
Je mi líto cesty třetí; nezaslouží si výsměchu mého. Vždyť cestou Komenského je škola, toho, který o předchozích nástrahách dobře ví, kdo se vědomě k sobě vrací a útěchu přese všechno nalézá. Smutno je mi, nenechám zaznít svůj smích: jak by jen, jak by mi mohla pomoci - vždyť i ona je zrcadlením mým. Janusovská, podvojná tvář zrcadla i katedry je zřejmá. Stejně klamné jsou obojí tyhle dveře. Alenka za katedrou? Vede tudy prosím východ, aspoň nouzový? - Nenapíšu humorného vyprávění. Aspoň TOHLE mi škola pomohla pochopit.
Cesta čtvrtá, poslední strana světová, nápis na vrcholu kříže. Cesta třetí plus prvá, životní prostor zakládající, ostatní tři sjednocující, ke dnu ukotvující: "kniha poradí, poučí, potěší". Nebude mi kniha knih jakási spásou? Není to přece jen všechno někde napsáno pro naše oči? - Je, bohužel, ve všech. Nejenomže jsem to já, Kazatel, viděl a prožil, celého světa marnost pod sluncem se lopotící, ještě sepsat jsem to stihl. A i tato slova jsou takové knihy součástí. Je jen jediná kniha: Kniha z písku. Proč jen, proč se k ní stále vracím? "Vezmi tu knihu a sněz ji!"

A přece - a teď, teprve teď si můžu nějaké "přece" dovolit (můžeš? našeptává se mi - kuš, ty hlásku!). Kdo to ve mně píše tyhle utrhačné věci? Kdo se to ve mně bouří proti všem falešným útěchám? A kdo to ve mně chce hledat cestu pravou, když se nám všechny zacyklily? (Hle, dvojí zkratka filosofická: od Komenského labyrintu srdce k Descartovu pevnému bodu sebepochyb, odtud pak k pravé cestě Platónově: jak by sis chtěl zoufat, kdybys nevěděl, že ona cesta, cesta idejí tu může být? Jak bys chtěl být radikálním popíračem, kdyby se tvé pochyby do svých vlastních bažin bezedných bořily?)
Teď, teprve teď můžeme vskutku prohlásit toto čtvero cest za čtveřici základní. Jen v našem (vida, už zase plurál) bezcestí jsme našli místo, odkud se lze vůbec někam vydat. Kam že se jimi vydáme? Bláhovci, již jsme prošli! Sebe jsme tam potkali, svět v sobě rozpoznali, vpravdě veselou školou prošli, knihu o tom sepsali.

Známe se pořád, ale už se toho nebojíme. Svět je naším protějškem - a i tam se přijímáme. Těžká škola to byla a my se tomu, ano, ještě i teď! smějeme smíchem bláznů. Nebylo to nakonec požehnané sepisování? Ano, jen čtyři cesty vedou do Říma! Čtyři cesty uzavírají kruh: kvadratury kruhu bylo dosaženo.
Naše kruhy se tak vracejí na počátek: opravdu to bylo samo zadání, kdo vyjádřil naše vlastní možnosti. Došli jsme až k prvním slovům textu: "pes jitrničku sežral ..." Plodem maturitní práce je opodstatnění jejích témat; snad jsou již dostatečně zralá.  

Poznámka pedagogického dozoru: práce nemohla být přijata pro nedodržení stanovené délky textu.