Tři středověké fabule
Tuhle knížku jsem si koupil na základě recenze Jakuba Vaníčka v Literárkách (tu nemůžu dohledat) a udělal jsem dobře.
Jde o tři příběhy raného francouzského středověku, celkem nezávislé, propojené však dobou, prostředím, krajinou, vlastním námětem i nenápadnými odkazy v textu. Vlastně jsou docela prosté a daly by se převyprávět několika větami. Byla by to ovšem škoda.
Nejvíc totiž oceňuju styl knížky; ano, takhle nějak bych chtěl psát, takhle nějak i píšu. Je to hutné, úsporné, slova jsou zasazena na své místo. Přitom nijak sofistikované; jednoduchými prostředky se tu dosahuje velkého účinku. Ta próza je prostá jako voda, nikam nespěchá, nezdobí svět přívlastky, sahá po podstatě. Slova zde použitá jsou definitivní; málo jich lze přidat, málo odebrat. Autor se nestydí napsat krátkou knihu: obsah je dostatečný.
Protože nejsem literárně moc vzdělanej, chybí mi, k čemu to přirovnat. Asi k Vančurovi: ve vypravěčském stylu, v soustředění na lidské osudy, v ponoření se do atmosféry. Jenže Vančura to přehání - na samou hranici zaumnosti, krkolomnosti, přepjatosti, musíte ho číst třikrát, abyste pochopili, co chtěl říct. Michon je uměřený, přiměřený, sdělný.
K Přemyslu Rutovi kvůli metodě: nepsat příběh detailně, omezit se na fabuli. Mnoho slov, příběhova smrt. Celé je to psáno v přítomném čase, nemáme od děje odstup, opravdu jsme přítomni.
Znova jsem si tu přiznal, že je mi středověk ze všech dob nejbližší. Prosté a nezdobené je tu všechno: místa, sídla, lidé, osudy. Syrové, nepřebarvené, samozřejmé. Ač jde o vášně prožívané až k nesnesení, postavy je nesou s nevzrušeným klidem. Odehrává se tu láska, nenávist, občas přijde smrt, střetávají se protichůdné zájmy, ledacos by se dalo nazvat podvodem, zločinem; samá ztracená naděje. Všechno je to však přirozené, jinak se to stát ani nemohlo, sami bychom se tak chovali.
Příběhy to jsou vlastně tragické, ale při čtení jsem si to neuvědomoval. Všechny končí rezignací, ale spíš je to smíření, přijetí údělu. Čas hlavních postav minul, nejsou však odsouzeny k zatracení. Přicházejí další a budou žít své vlastní příběhy. Co minulo, nebylo zcela zbytečné, stojí to za vyprávění.
Zůstává zkušenost. Zkušenost mužů, kteří žili v té krajině mezi souší a vodou, mezi lesem a stěnami, v té krajině francouzských jmen, cizích a blízkých. I odsud vstala Evropa.
Žádné komentáře:
Okomentovat