V postu

Meditace nepříliš strohá.

Uvědomuju si, že můj pozitivní vztah k době postní i jiným dobám je založen hlavně esteticky (když se to přeloží "vnímavě", nezní to nijak snobsky). Že se mi totiž líbí, když po karnevalu následuje kontrastně prostý, přísný půst. Že mi chutná hořké, že se mi zamlouvá dočasné odříkání. Že je mi popel na čele znamením malebným, voda kapající z nebe látkou očistnou a celý půst gradující k Velikonocím dobou dramatickou.

Aramisova teologická teze (Tři mušketýři I) zněla není na škodu, pociťujeme-li lítost, obětujíce se Pánu, s odůvodněním, že vzdáváme-li se světa, měli bychom ho želet. Není-li ho totiž proč želet, není naše oběť vlastně žádnou obětí. Směřujeme snad k Bohu, pohledem však ulpíváme na tom, co opouštíme.

I bez takové estetické záliby v askezi vypadá půst zdravě: je pokračováním starých dobrých zásad uměřenosti, zlaté střední cesty. Nepřežírat se, neholdovat neřestem a občas vlézt pod sprchu; to se dá učit ve škole pod hlavičkou zdravého životního stylu.

A říkám si, že to pak není půst dostatečně důsledný. Že jde o odříkání od skutečně oblíbených věcí a ne jen o takové odříkání, které mám v oblibě. Že jde o to vzdát se toho, co mi chutná, a ne si pochutnávat na tom, co uznáme za prosté jídlo. Že má být půst sestupem až na dno, opravdovým vyprázdněním a ne jen jakousi symbolickou náhražkou toho. Ne těstoviny s olivami a přesně sečtené kalorie; klystýru je třeba!

Takhle radikální jsou protagonisté Svatojánského výletu (str. 112), když zmiňují evangelijní chudobu: "Nezjednodušujme si to tak, že jsou míněni ubožáci s vilami, jachtami, úsporami a obroky, ztrápení starostmi, znudění kratochvílemi a zavalovaní prázdnotou spousty věcí (...) Je to řečeno nám, bohatým duchem, protože kráčíme tolika cestami, ač víme, že žádnou nelze ukráčet až do konce."

Pak by se půst měl stát skutečným martýriem (mučednictvím). Nejradikálnějším odvratem od všeho, co jsme měli rádi, od všeho životodárného. Nevzdáme-li se v posledku celého světa, neprojdeme uchem jehly. Z posledních sil se doplazíme k obřadům Velkého pátku a Bílou sobotu přečkáme v bezvědomí.

Ona ale ta zásada uměřenosti a přiměřenosti je radikálnější, než se zdá (myslím že něco takového píše Jandourek v Pohanokřesťanských meditacích o ignaciánských exercíciích). Právě proto, že se zabýváme těmi nejzásadnějšími věcmi a že to myslíme naprosto vážně, není na místě se zničit přehnanou horlivostí. V askezi se dá snadno přestřelit a to může být zhoubné. A víc: popírá to sám smysl odříkání; nejde přece o odříkání od něčeho, ale k něčemu. Podle logiky, kdy si neodpíráme jen řízek a zákusek, ale i chleba a vodu, protože jsme zjistili, jak jsou dobré, nejen televizi, která je koneckonců stupidní, ale i knihu, nejen zábavu, která je třeba povrchní a plytká, ale i přátele, tedy podle téže logiky si nakonec odepřeme i Boha samého? Postit se od Boha, vždyť čeho víc bychom se mohli zříct! To vede k těm zvráceným výkladům, podle nichž je prvním z učedníků Jidáš, který Ježíšovo poslání pochopil nejlépe.

Mluvil jsem nahoře o symbolické náhražce. Takové chápání symbolů ovšem jindy odmítám: v symbolu je symbolizované plně, ba plněji přítomno! Kdo hlavu svou skloní, jakoby celý do prachu klesl! Kdo ruku do vody ponoří, již je umyt! Kdo první vstřícný krok udělá, již dosáhl cíle! V říši idejí (a ta je blízko) je naplnění přítomno již v počátku. Dva meče? Úplně stačí! Mám z postu divokou radost. Líbí se mi a nestydím se za to.